První setkání s hlubinnou abreaktivní psychoterapií

„Už mě neuspokojuje dělat advokátku, ráda bych začala dělat něco pořádného, třeba duchovně pomáhala lidstvu. Našla jsem si v nabídce Doteku kurs Hlubinné abreaktivní psychoterapie. Přihlásím se na něj a pak to rozjedu.“ prohlásila před několika lety naše kamarádka.

Důvěřivá naivita jejího očekávání mi tehdy zabrnkala na mou všeobjímající skepsi. Znal jsem trochu teorii i praxi Hlubinné abreaktivní psychoterapie, absolvoval jsem dlouho před tím několik auditů u Andreje Dragomireckého a výsledky mě nikterak nepřesvědčily…

Po několika měsících k nám tato kamarádka přijela na návštěvu s tvrzením, že nám to předvede, protože to fakt funguje. Zářila nadšením a vyprávěla zcela neuvěřitelné věci o zázračných uzdraveních, o putování minulými životy, o tom, že už začala a že jede jak dráha. Že aby to člověk mohl podstoupit, musí být čistý od všech prášků, jinak mu audit nezafunguje. Že to úžasné kouzlo předvede teď hned na někom z nás, kdo že máme zájem cvičně se zbavit nějaké své obtíže… Já byl jako obvykle mírně zfetovaný práškem proti bolení hlavy a proto ihned diskvalifikovaný.

Nabídla se má žena Květa se svým strachem ze tmy. Květa se bála tmy takovým způsobem, že když šla v noci na záchod, musela mít rozsvícenou celou cestu tam i zpět. Když nás v lese zastihl soumrak, musel jsem vést Květu za ruku, protože by si jinak omlátila hlavu o stromy. V šeru prostě přestala vidět a mně to připadalo jako normální šeroslepost.

Naše kamarádka tedy sebevědomě nabídla, že Květě tento strach ze tmy vyléčí během několika hodin. Překvapila mě její jistota a zároveň jsem byl vděčný za jakousi totální kontrolovatelnost případných výsledků tohoto experimentu, neboť Květin strach ze tmy dobře znám a proto budu moci dobře posoudit, nakolik se opravdu vyléčila. Vlastní terapie měla proběhnout bez účasti nás ostatních, tak jsme se my ostatní odebrali do lesa na večeři a dohodli si návrat po třech hodinách. V lese jsme pekli buřty na ohni a já cítil úzkost za Květu, která se možná právě teď trápí někde v minulých životech…

Když jsme se po třech hodinách vrátili, výsledky na první pohled předčily všechna očekávání. Květa i kamarádka svítily tichou spokojeností, v bytě úplně poletovaly obláčky pohody, a když dívenky začaly vyprávět jaké to bylo, nevěřili jsme svým uším. Květa prošla třemi minulými životy, někde jí ve tmě usekali ruce (tento děsivý motiv se jí občas pasíroval do vědomí už dlouho před tím) a v nejzazším životě, kdy byla v těle černého chlapce, kterého v noci sežral lev, protože se nestihl vrátit do města před uzavřením bran. Když to sežrání lvem procházel poprvé, bylo to děsivé, když to procházel popáté, uvědomil si, jak ohleduplně ho chtěl ten lev zabít, aby ho to nebolelo, podesáté cítil radost z toho, že na smrt vyhladovělému lvovi zachránil život, když se nechal sežrat… prostě tohle byl pro mě neuvěřitelný barevný a širokoúhlý ohňostroj zkušeností, nečekaný a nesmírně atraktivní. Už pro tento ohňostroj mě v ten okamžik hlubinná abreaktivní psychoterapie naprosto zaujala, ale zároveň jsem byl zvědavý na slibovaný terapeutický efekt. Nakolik tento atraktivní prožitek minulých životů pomůže Květě zbavit se strachu ze tmy?

Několik měsíců po té jsme stále ještě nevěděli, jestli se Květa ze svého strachu vyléčila nebo ne. V noci rozsvěcela nějak míň, ale na mé dotazy, jak teď reaguje na tmu, odpovídala vyhýbavě, že vlastně neví, že se shodou okolností se tmou už dlouho nesetkala. Když už se nesetkala se tmou opravdu po několik měsíců, došlo nám, že už asi není šeroslepá. Všude je alespoň trochu světla i v noci, do bytu svítí světla z ulice, ani sama noční obloha není zcela temná, takže opravdovou tmu člověk vlastně nepotkává skoro nikdy. Totální potvrzení naprostého vyléčení Květina strachu ze tmy jsme zažili asi za půl roku, kdy jsem Květu cvičně přemluvil k dobrodružnému návratu z koncertu na Zbraslavi nočním orientačním pochodem do Radotína. Rychle jsem ztratil orientaci, bloudili jsme v naprosto neosvětleném údolí Berounky, ale Květa v té tmě viděla lépe než já (a – dnes už to můžu přiznat – také se méně než já bála).

Tímto přesvědčivým vítězstvím začal náš kontakt s hlubinnou abreaktivní psychoterapií. Považuji ji za nejúžasnější technologii, se kterou jsem se doposud setkal (jako že už jsem se setkal opravdu s lecčíms). Když nás včera (12. 3. 1999) přijímali do NATO, pocítil jsem závrať z vděčnosti, neboť náš dnešní svět je v mnohem lepším stavu, než jsme před deseti lety mohli snít v našich nejdivočejších snech. Součástí tohoto obrazu je i technologie hlubinné abreaktivní psychoterapie, která efektivně otevírá možnosti hojení duše a poznávání přirozených duchovních zákonitostí lidského osudu.

Jan Havelka, březen 1999

© 1999 Spirituální stránky Jana Havelky, aktualizováno 19.09.1999