Auditing bolíAuditing bolí… než mi byla nabídnuta možnost seznámit se s auditingem, neměla jsem o existenci této metody ani potuchy. Byla jsem zvědavá, ale skeptická. Mohla jsem si vybrat, zda se chci zbavit bolesti fyzické nebo trápení duševního. „Přání klienta je pro mne posvátné“ pravil auditor, když jsem se rozhodla zlikvidovat bolesti v zádech. Poučil mne, že se zpracovávanou obtíží či bolestí je to tak, jako s kamínkem omílaným v řece. Klient se z bolesti vypovídává se zavřenýma očima (a zásobou kapesníků!) tak dlouho, až se tomu jeho kamínku ohladí hrany. Auditor mne varoval, že to bude bolestivá záležitost a on mne nemůže pustit z drápů, dokud neusoudí, že je „hotovo“, protože taková je jeho úloha. Je vázán mlčenlivostí, dělá si poznámky, ke kterým se vrací – nikdo jiný k nim ale nemá přístup.
Nejdříve jsem vyprávěla (v přítomném čase = děje se mi to teď), jak se obtíže objevily poprvé, co následovalo, až po konec, když bolest odezněla. Vždycky, když jsem dospěla ke konci, auditor se zeptal: „Co cítíš, že se změnilo proti minulému průchodu, v čem to teď bylo jiné?“ Postupně jsem pomíjela ve vyprávění víc a víc detailů, přestávaly být důležité a chtěla jsem co nejrychleji dospět ke konci. Připadalo mi už otravné stále ten příběh opakovat, až jsem na otázku „co teď cítíš“ nemohla odpovědět jinak, než že mě to už pěkně štve a otravuje a ráda bych už otevřela oči a skončila. „Fajn, tak povídej znovu“. Nevím, kolikáté už to bylo převyprávění. Znovu jsem začala „ohýbám se nad stolem“ a najednou jsem jasně v duchu viděla za sebou paži v černé rukavici, která mi vráží velký nůž do zad, právě tam, kde dnes bolest sídlí. Zaskočilo mě to tak, že mi až vyhrkly slzy. Kdo a proč mi to udělal? Podle auditora to byl první krok k odhalení původu obtíží. Vyzval mě, abych se vrátila ještě kousek zpět, pár minut či vteřin před bodnutí, ale to už se mi nepodařilo. Než jsem směla otevřít oči, měla jsem pro změnu myslet na něco hezkého. Odhadovala jsem, že jsem to vyprávěla asi hodinu, ale ve skutečnosti to bylo o neuvěřitelné dvě hodiny déle.
Docela ráda jsem souhlasila s dalším auditingem – fajn, zbavím se bolestí v zádech úplně. Auditor ale navrhl, že bychom mohli zjistit, co mě trápí ze všeho nejvíc a zpracovat to. V rukách jsem držela plechovky spojené s měřicím přístrojem. Snad to mělo měřit odpor kůže. (Pardon, fyzika mi byla vždy nepřítelem). Odpovídala jsem na přibližně stejné otázky, jaké klade psycholog či psychiatr klientovi při vstupním pohovoru. Nechápu sice, jak je možné, že nějaké plechovky označí nejbolavější místo, ale je fakt, že ručička měřidla ukázala nejsilněji na smrt otce před více než pěti lety. Původně by mě ani náhodou nenapadlo o tom vyprávět člověku, který mi byl téměř cizí. Navíc i pouhá zmínka o té události spustila záplavu slz.
Velmi jsem si však přála se s tím traumatem vyrovnat. Zavřela jsem oči, přichystala si kapesníky a začala vyprávět tu bolestivou vzpomínku – od prvních příznaků tatínkovy nemoci až po smrt. Plakat jsem začala už od třetí věty a bylo to hrozné. S každým dalším líčením jsem si vybavovala další a další detaily, o všech jsem považovala za nutné mluvit. Bylo mi napřed trapně, že tak bez zábran mluvím a brečím před člověkem, kterého téměř neznám, ale brzy jsem se tím přestala trápit. Podrobné popisování bylo mučivé, ale cítila jsem i cosi jako dluh vůči tatínkovi, abych na žádný detail jeho utrpení nezapomněla.
Nevím, kolikrát jsem opakovala ten smutný příběh. Postupně ubývalo detailů, které bylo důležité opakovat, už jsem se přes ně jakoby přenášela. Při dalších vyprávěních jsem plakala méně a méně, až jsem si dokonce myslela, že další kolo už zvládnu bez slz. Vždycky se však ještě našel v paměti moment, který mě usvědčil z omylu. Když jsem konečně řekla „už bych toho radši nechala“, auditor souhlasil: „bohužel ti budu muset vyhovět, protože už doba pokročila“ – bylo jedenáct hodin v noci. Oči jsem zavřela asi v šest odpoledne! Vůbec jsem si neuvědomovala čas. Kromě uplakaných očí se mi nezdálo, že by mi bylo po auditingu nějak moc zle, spíš jsem se jen cítila vyčerpaně po pláči. Podle auditorova odhadu jsem si při tomto sezení odžila asi 90 % problému.
Doma jsem si troufla podívat se do zrcadla a při pohledu na nateklé oči se mi do mysli vrátilo v plné síle, proč jsem vlastně plakala. A začala jsem znova. Ráno jsem se sotva ploužila a když jsem zjistila, že mě skoro nohy neunesou, rezignovala jsem a vzala si den dovolené. Zalezla jsem si do dětského pokoje, pod deku si vzala všechny plyšáky, které jsem našla a znovu brečela a brečela, až do spánku. Potom se ozval telefon – auditor zjistil, že nejsem v práci, zřejmě se lekl a zavolal mi, jak se cítím. Slíznul to ode mne, chudák, dodnes se za to stydím. Ačkoli jsem byla moc ráda, že volá, že se v tom nejsem sama, uslyšel i to, že ho nenávidím. Už když jsem to říkala, jsem věděla, že si tím jenom ulevuju a že je to ode mne nefér. Později přiznal, že z toho byl natolik zničený (nevím, jestli z vlastního sezení, nebo z toho, jak jsem se na něj zlobila), že si musel dát před dalším sezením dva týdny pauzu.
Auditovaná osoba se má cítit po sezení lépe, ne jako já. Něco tedy bylo špatně, a tak se příští sezení odehrálo za dozoru člověka, který kurs auditingu vede. Tentokrát jsem měla zahrnout delší období, tedy od prvních příznaků nemoci až po pohřeb. Vybavovala jsem si momenty stejné i nové, které mě znovu rozplakaly – opět dokola a dokola. A znovu a znovu otázka: „V čem to teď bylo jiné, jak se cítíš?“ Rozhodně už to nebyla taková hrůza jako poprvé a když sezení skončilo, cítila jsem se mimo tu vzpomínku, bylo to jako odvyprávěný film.
Tentokrát jsem si podle auditorova odhadu odžila většinu ze zbylých 10 %, dnes zbývá snad ještě malý kousek, ale toho se možná už ani nechci zbavit. Před půl rokem bych se při tomhle psaní určitě rozplakala. Dnes… nezapírám dvě setřené slzy, ale už jsem zase klidná.
Po uplynutí několika měsíců zjišťuji, že když si vzpomenu nebo o tom někomu povídám, je to už přijatá vzpomínka, která v sobě nese smutek, ale nerozpláče mě a nezdrtí.
Díky.
© 1999 Spirituální stránky Jana Havelky, aktualizováno 04.02.2000