… Cítím klid, lehkost, uvolněnost, mám světlo před očima, je mi tam hezky. Cítím se jako všechno, jako jednota, láska. Nic jiného tady neexistuje. Sedí tam v křesle přede mnou, je to taky láska. Říká mi: „Ty chceš poznat, že jsi láska? Tady v přítomnosti lásky nemůžeš poznat, že jsi láska.“ Říká, že musel proto stvořit strach, je to opak lásky. Vede mě a ukazuje tam dolů: „Je tam veliká koule, Země, tam můžeš zažít ten strach.“
„Jak může světlo zažít strach, když vše prozařuje?“ odpovídám já.
Říká, že se světlo obalí temnotou a v případě, že řeknu ano, v tu chvíli nebudu moct hovořit, nenajdu slova, jak bych popsala tu lásku, mé oči se zavřou a paměť a uši.. a zavře se mi to všechno. Musím to vlastní, vnitřní silou otevřít, musím se rozpomenou, musím sama zvolit strach či lásku.
„Budou to jen tvoje volby a tvá rozhodnutí a nikdo z vnějšku ti to nikdy neotevře. Musí se zevnitř“ říká mi.
Zarazila jsem se. Dívám se dolů, mám tam jít, všechno tam poznám. Až dole poznám, kdo jsem, moc tomu nerozumím, ale asi to tak je, cítím strach a trochu nervozity. Najednou ale nevím, jestli jsem zvolila dobře, jestli jsem dostatečně silná. Za mnou už nic není, vše zmizelo, nemůžu mluvit, mám pocit, že nemůžu nic. Nejhorší je, že nemůžu cítit, jako bych úplně ztratila pocity, ztratila jsem všechno, mám strach, strašný strach. Nevím kde jsem, nic nevím, mám stažené hrdlo, nemůžu to ani říkat, jsem na sebe naštvaná, jsem k ničemu, nic nejsem, nic neznamenám, nechci tu být, mám strach tu být ale i umřít, zlobím se na sebe, že si na nic nemůžu vzpomenout a ani nevím, na co si chci vzpomenout…
(Velmi jí zadrhává řeč – dostala se do dalšího života)
Mám stažený žaludek, mám bolavou hlavu, levá ruka je podivně strnulá, necitlivá, někomu tou rukou něco nabízím.. ode mě to nechtějí, každý se mně štítí, vidí jenom moje tělo, ohnuté a zohyzděné, nikdo nevidí jaká jsem uvnitř, lidi mi říkají netvor. (Pláče.)
Jsem taková už od narození, rodiče mě někam odložili. Žiji u jeptišek, ony si jen tak říkají, nevidím v nich žádnou lásku, jen předstírání, jsem sama. Musím se taky modlit, ale po jejich způsobu nejde ta modlitba dovnitř. Nemají mě moc v lásce, ale nechávají mě tam.
Říkají, že mám to tělo za trest, ale není to pravda. To tělo mám proto, abych si zkusila jaké to je, ale lidé vidí jenom to tělo, nevidí dovnitř… Jsem sama. Nabízím jim tou rukou, nabízím to světlo a lásku. Každý se té ruky štítí, každý se odtahuje a odplivne si přede mnou.
Všechno snáším. Povídám si sama se sebou. Nemůžu o tom s nikým mluvit, nikdo mi nechce rozumět. Říkají mi, ty starý blázne už mlč, jenom se rouháš proti Pánu Bohu. Je mi smutno. Nejraději chodím na zahradu, sedím v trávě a dívám se na nebe, stýská se mi. Stojím stranou a pořád mám nataženou tu ruku. Pořád jí podávám a pořád jí nikdo nepřijímá, je těžké být tím, kým jsem.
Někam jdu; nechejte mně být, hází po mne kameny a křičí na mě, že jsem netvor, že je jim je ze mne špatně. Jak jim může být z lásky špatně, zapomněli, jak láska vypadá, mají v sobě falešnou představu o lásce, jen ji předstírají a hrají si na ní a mají to za skutečnost.
Někdo tam přijíždí na koni a rozhání je, sklání se nade mnou. Hladí mne po vlasech a ptá se, kdo jsem. Nemůžu mu to říct, musí to poznat sám. Zvedá mne ze země, zaléhají mi uši, ztrácím vědomí. Vidím se z výšky. Veze moje tělo pryč. Je to tam tmavé, něco černého, asi černým lesem a z lesa ven. Je tam voda, jsem z toho udivená, nikdy jsem nic takového neviděla, je veliká a krásná. Tam mě sundává z koně a pokládá na zem. Cítím dotyky. Říká, že mi to pomůže se uzdravit. Jsem ve svém těle. Nechtěla jsem, aby mně zachraňoval, už jsem chtěla odejít pryč. Nekoukám na něj, mám zavřené oči. On říká, že se na něj můžu dívat, že ví, co jsem, abych se nebála. Neotvírám je ze strachu, on mně i tak má rád. Je to někdo tam zezhora. Přijímá moje rozhodnutí. Ale já se už nechci uzdravit, nechci nic, nechci už hlavně žít.
Představovala jsem si to tak jednoduše, a je to tak strašně těžké. Nikdo mě stejně nepřijímá, akorát on. Neustále mě opatruje a říká: nevadí jak vypadáš.
Ty jsi jediný člověk, který mi rozumí, říkám mu, ať už se o mně nestará. Tak jak vypadám, k čemu mi to vlastně uvnitř všechno je, když si stejně mojí ruky nikdo ani nedotkne, nic znamenám, nic nejsem. Stýská se mi po domově, cítím se sama. Bolí mě hlava. Ruku stahuji. Už nechci nic. Už chci akorát jít pryč, nechci už tu být, nikomu už nechci dávat tu svoji ruku.
Ještě jsem ale neudělala nic, abych se mohla vrátit domů, do nebe. Stojím u okna, vidím ten obrovský prostor, ale nesmím. Říkám si, že nesmím na něj myslet, když nechci. Derou se mi tam myšlenky na něj. Nesmím myslet ani na něj. Něco uvnitř mi říká, že on o mně ví, že tu nejsem sama…
Najednou prázdno. O všechno jsem přišla. Prázdnota. Půjdu, ale ne domů. Jdu nahoru, ale není to ono. Je tam taky klid. Jsou tam i jiné duše. Čekají, až se půjdou znovu narodit. Čekám s nimi. Nezvládla jsem to. Nic jsem nezvládla. Vzdala jsem se svého vnitřního. Nemůžu si vzpomenou čeho. Bylo to tak drahé. Nedokázala jsem si toho vážit. Sice se mě všichni štítili, ale měla jsem něco, něco celého, ale nemůžu si už vzpomenout co…
Někdo mě hladí po hlavě, sedí tam v křesle, mám hlavu v jeho klíně, říká: však ty si jednou vzpomeneš, nevadí, stejně jednou dojdeš. Někdy si vybereme tu delší cestu, tu trnitou, ani si neuvědomujeme, že existuje i kratší. Jednou si uvědomíme, že každý jsme nádherný jedinec. Všichni chceme poznat, že jsme láska. Je dobré vše, každá technika, která vede k poznání, která přináší světlo a místo chaosu klid.
© 1999 Spirituální stránky Jana Havelky, aktualizováno 19.09.1999