Otevírání lebkyOtevírání lebkyAno, vidím krajinu spalovanou tropickým sluncem... vybavuje se mi pomalu a neochotně. Po levé straně vidím chrám s bílými kamennými sloupy, které na slunci září tak, až mě z toho bolí oči. Jsem vznešená vysoká žena v bílém dlouhém rouchu. Ocitla jsem se ve starém Egyptě, ale zatím netuším proč.
Nalevo vidím chrám, ale napravo nevidím nic, obraz se mi vybavuje velmi nezřetelně. Otáčím se a dívám se za sebe do města. Po levé straně vidím výstavné domy bohatých velmožů, ale po pravé straně nevidím nic. Obracím se zpět a dívám se do krajiny, po levé straně vidím opět chrám a po pravé straně nevidím zase nic, nerozumím tomu. Bolí mě hlava jako při migréně a bolí mě oči. Jsem částečně slepá, nevidím pravou část svého zorného pole. Příčinou nejsou oči, ale moje hlava, vím to přesně. Mám nemocnou hlavu, proto v pravé polovině zorného pole nevidím vůbec nic. Pozoruji toto své zmrzačení se směsicí neštěstí a zloby, protože výsledek jsem si představovala úplně jinak.
Jsem o několik dnů před tím. Sedím na okraji desky velkého dlouhého kamenného stolu a na sobě mám obyčejnou dlouhou bílou košili. Menší holohlavý muž mi s úsměvem podává prášek, abych jej spolkla. Prášek je volně sypaný, žádná tabletka. Vím, že působí proti bolesti a polykám jej ráda, protože mě čeká operace.
Usměvavý muž je královským otvíračem lebek. Znám jej od dětství a vážím si jeho zkušeností. Mnoho let trpím bolestmi hlavy. Otvírač lebek mě nedávno znovu vyšetřoval a prohlásil, že se v mé hlavě objevil nádor, který může být příčinou bolestí. Vzbudil ve mně naději příslibem, že kdyby se nádor z mé hlavy vyndal, bolesti by mohly pominout.
Bojím se operace, ale zároveň se těším, že se po ní budu moci konečně radovat ze života, protože už mě nebude neustále bolet hlava. Lehám si na kamenný operační stůl a prášek začíná působit, cítím se lehce a moje důvěra ve schopnosti otvírače lebek je veliká. Chystá operaci se svým mladým pomocníkem. Zůstávám při vědomí a vnímám, jak mi holí část vlasů a na vyholené místo mi píše nějaké formulky. Řeže mi do kůže na hlavě a nebolí to. Slyším velmi hlasité škrábání jeho nástrojů o mou lebeční kost. Už se nebojím, protože to opravdu nebolí. Prášek mě udržuje ve velmi příjemném rozpoložení a já si v průběhu operace sním o nějakých lepších a vlídnějších světech. Pracují uvnitř mé hlavy, už se těším, jak se mi po operaci uleví.
Otvírač lebek se nade mnou naklání a ukazuje mi šedou zakrvavenou věc. Je velmi spokojený, protože v mé hlavě byl opravdu nádor. Podařilo se jej vyjmout, aniž jsem ztratila vědomí, což je dobré znamení. Teď mi zacelí lebku zlatou destičkou a za několik dní už budu zdravá. Usínám s pocitem vděčnosti.
Opět se dívám do krajiny spálené sluncem, po mé levici vidím chrám a po pravici nevidím nic. Bolí mě hlava a na pravou polovinu zorného pole nevidím. Teď už tomu rozumím víc – operace se nezdařila. Nejen, že mě po ní nepřestala bolet hlava, ale zároveň jsem napůl oslepla, před operací jsem ještě viděla normálně. Celé to martyrium bylo úplně zbytečné. Veškeré podstoupené riziko nebylo k ničemu. Je mi teď o hodně hůř a připadám si trvale zmrzačená. To mi tedy otvírač lebek udělat neměl. Něco takového jsem od něj nečekala. Za to mi chlapec zaplatí, takový mizerný výsledek si tedy líbit rozhodně nenechám.
Sedím u stolu a otvírač lebek sedí proti mně. Ve velké kamenné místnosti je chládek a v krbu příjemně žhne oheň. Přišla jsem k němu na návštěvu. Posadil mě ke stolu a nechal nalít víno do kovových pohárů. Kdysi byl mým duchovním rádcem, tehdy jsme se velmi sblížili. Tehdy jsem k němu chodila často, ale teď jsem již příliš vznešená na to, aby se mi slušelo navštěvovat člověka tak nízkého. Žije si až moc dobře na svůj prostý původ. Jeho dům je pohodlný a dobře zařízený, jeho víno je ušlechtilé. Sedíme proti sobě, popíjíme víno a hovoříme. Přišla jsem si stěžovat na svůj zdravotní stav.
Vyprávím o tom, jak jsem mu důvěřovala. Jak jsem uvěřila jeho slibům, že mi operace pomůže. Jak jsem podstoupila všechno to trápení s nadějí, že mi bude lépe. Ale teď je mi hůř a vidím, že jsem se dopustila hloupé chyby. Nechci to tak nechat, budu žádat spravedlnost. Jsem z faraónovy rodiny a moje moc je veliká. Vidím, že má strach a uspokojuje mě to. Ještě přesně nevím, co s ním budu chtít udělat, ale každopádně se mu za své zmrzačení pomstím.
Zachovává si tvář a odpovídá laskavě. Říká, že mě má rád a moje zmrzačení ho bolí víc než mě. Že kdyby věděl předem, jak operace dopadne, samozřejmě by se do ní nikdy nepouštěl. Před operací jsme spolu několikrát dlouze hovořili o všech okolnostech a on mi vlastně nikdy nezaručil, že operace dopadne dobře. Jeho předpoklad, že mám v hlavě nádor, se při operaci potvrdil. Vyňal mi jej a ukázalo se, že úspěšně, protože jsem operaci přežila a rána se zahojila rychle a čistě. Udělal pro mě všechno, co mohl, a mrzí ho, že nemohl udělat víc. Lékař léčí, ale bůh uzdravuje. Moje bolesti hlavy a částečná slepota nemohou být ničím jiným, než boží vůlí, protože on jako lékař udělal svou práci jak uměl nejlépe a z hlediska lékařského vědění správně. Dává mi najevo, jak hodně mě má rád a já mám pocit, že na mě snad nic nehraje.
Jenže já se mu potřebuji pomstít a pozoruji, že na to najednou nemám dostatek razance, jsem moc měkká, což teď není dobré. Potřebuji se napřed trochu opít, abych se dokázala pořádně zatvrdit. Potřebuji se pořádně rozzlobit, abych měla sílu s ním zatočit. Nebude to tak těžké, protože některé jeho řeči mi opravdu vadí: „Lékař léčí, bůh uzdravuje!“ Takové skandální zříkání se zodpovědnosti! Jsem vzdělaná žena a podobné výmluvy na mě neplatí. Jestli jako lékař popírá příčinnou souvislost mezi svým léčením a pacientovým uzdravením, pak je jeho léčení zcela zbytečné. Proč je potom takový člověk vůbec na světě? Co si to vůbec ke mně dovoluje? Jak se opovažuje vyslovit tak ubohé a zbabělé tvrzení a domnívat se, že se tím v mých očích obhájí?
Rychle piji další víno, abych podpořila svůj spravedlivý hněv – to přece nejde, aby takový šlendrián zůstal nepotrestán. Vidí na mně, že se opravdu zlobím, ale ovládá se lépe než já, zachovává laskavou důstojnost. Pro něj je to snadné, když vidí na obě strany a hlava ho nebolí, protože jemu jeho zdraví dosud nikdo nepoškodil. Chci vidět, jak se o sebe bojí. Chci spravedlivou odplatu za své utrpení. Volám na své lidi a ti okamžitě vbíhají do místnosti. Dva ozbrojenci popadnou milého otvírače lebek každý z jedné strany a vlečou jej od stolu. Jeho pohár se převrhl a víno teče po stole. Cítím převahu, dokázala jsem to.
U východu z místnosti se všichni tři zastavují a otvírač lebek se ke mně obrací. Zřejmě mi chce před svou smrtí říci nějakou závěrečnou moudrost. Ozbrojenci jej násilím donutí pokleknout. Je asi osm metrů ode mě, dívá se mi do očí a zjevně se bojí. Mezi námi stojí stůl s rozlitým vínem. Naléhavě a pomalu vyslovuje: „Tohle nedělej, je to velmi nebezpečné. Víš, že nemáš pravdu. Víš, že jsem ti nechtěl ublížit. Přesto mě posíláš na smrt. Teď jsi v rozporu se svou vlastní duší!!!“ Na takové řeči ale opravdu nejsem zvědavá. Dávám ozbrojencům rozhodný pokyn, ať ho odvedou a konečně navždy umlčí. Odcházejí a já slyším, jak je můj rozkaz vykonán.
Stojím v prázdné místnosti nad rozlitým vínem, bolí mě hlava, nevidím na pravou polovinu zorného pole a cosi ve mně mi praví, že jsem si moc nepomohla. Mám před sebou ještě mnoho let života. Jak se mi od teď bude žít s vědomím, že jsem poslala na smrt nevinného člověka, který mi byl dokonce vlastně docela blízký?
Zároveň si uvědomuji, že jsem v auditu a připomínají se mi Andrejova slova: „Klient se vám na konci auditu musí ulehčeně chechtat!“ To jsem zvědav, ty můj auditore, co si se mnou teď počneš, protože já už se asi nezachechtám do konce svého života. Nedělal jsem si o sobě iluze, ale tohle je teď trochu moc.
Teď mě bude můj auditor donekonečna znovu vracet do hrůzy, kterou jsem provedl, dokud se z toho úplně nezblázním. Pane Bože!
Sedím u stolu proti královskému otvírači lebek a popíjím víno. Cítím jeho ušlechtilou chuť, je červené, silné, dobré. Na sobě mám drahou bílou róbu, jsem vznešená trpící žena. Bolí mě hlava a nevidím na pravou stranu, je to hrozné. Člověk, který to všechno zavinil, si sedí proti mně a tváří se moudře. Však ona tě ta moudrost přejde, až tě trochu skřípnu, panáčku. Říká, že mě má rád, a já vím, že je to vlastně pravda. Jenže teď si nemůžu dovolit být měkká, to by se svět žádné spravedlnosti nedočkal. Musím se pořádně opít, abych měla dostatek důrazu.
Prý lékař léčí, ale bůh uzdravuje. To jsou jako lékaři úplně zbyteční nebo co? Však ono se opravdu nic nestane, když bude na světě o jednoho méně. Volám ozbrojence a už ho odvádějí. Po stole teče víno z převrženého poháru. U východu se zastavují a on, sražen na kolena, se mi naléhavě dívá do očí a říká mi: „Tohle nedělej, jsi v rozporu se svou vlastní duší!“ Vidím, jak se bojí.
Pozoruji jeho tvář, mezi námi vidím stůl s rozlitým vínem, a najednou vidím, že on se v tuto chvíli bojí víc o mou duši, než o svůj vlastní osud. Byl mi dřív duchovním učitelem a já ho měla velmi ráda. V mém mládí mě učil o cestě duše a teď na něm vidím, jak strašně je mu líto, když svoji duši poškozuji právě teď před jeho zraky. Ozbrojenci ho odvádějí a umlčují.
Stojím v prázdné místnosti – a hlavou mi najednou běží vzpomínky z tohoto současného života, kdy jsem se mnohokrát zachoval podobně hanebně, kdy jsem si vyléval zlost na někom slabším, přestože jsem věděl, že je vlastně hodný a nevinný. Kroutí mnou zoufalý pláč, protože je mi to strašně líto. Z této viny není východiska, protože to se opravdu stalo.
Hrozný. Pociťuji velikou, nesnesitelnou vinu.
Pravdu mají všichni ti, kteří dramaticky varují před regresními metodami. Na světlo se při nich vyvalí věci, které člověk nemůže unést. Jak budu dál v tomto současném životě žít s vědomím své vlastní nízkosti?
Jsem vznešená bíle oblečená žena. Sedím proti královskému otvírači lebek, který se mi marně snaží namluvit, že za nic nemůže. Bolí mě hlava, nevidím napravo a mám zlost. Já si tu zlost na něm vyleju a nezajímá mě, jestli mu náhodou neukřivdím. Já mu totiž ukřivdit chci, protože mně bylo ukřivděno taky. Uvědomuji si, jak s úsilím zatvrzuji své srdce, abych měla sílu tohoto člověka zlikvidovat. Piji víno a s uspokojením pozoruji narůstající zlost, která mi tu sílu dává. Konečně se nahromadilo dost spravedlivého hněvu a tak volám ozbrojence, kteří milého královského otvírače lebek odvádějí. Stojíme proti sobě na vzdálenost místnosti, on je na kolenou, přede mnou je stůl s rozlitým vínem, a já v jeho pohledu čtu, jak bezmezně mě miluje. Říká: „Tohle je velmi nebezpečné, teď jsi v rozporu se svou duší!“ Zřetelně při tom vidím, že mu mnohem víc záleží na mně, než na něm. On se nebojí své smrti, on se za mě bojí mého dalšího života, na jehož bezútěšnost si právě teď zadělávám. Odvádějí ho, umlčují a já pláču bezmocnou lítostí, protože jsem opět poslala na smrt člověka, kterého jsem si vlastně vážila nade všechny.
Ještě horší. Poslal jsem na smrt člověka, kterého jsem si velmi vážil.
Posílám na smrt královského otvírače lebek. Klečí proti mně mezi ozbrojenci, dívá se mi do očí a pomalu, naléhavě a láskyplně vyslovuje: „Jsi v rozporu se svojí duší, to je pro tebe krajně nebezpečné!“ Dívám se na jeho nádhernou moudrou tvář a pláču bezmezným zoufalstvím, protože si uvědomuji, jak strašně moc tohoto člověka miluji. Bože můj, jak se mi stýská po jeho moudrosti a lásce!
Velmi smutný. Už tři tisíce let uplynuly od doby, kdy jsem jej nechal popravit a celou tu dobu se mi po něm stýská.
Tohle je dobré peklo. Jak se může klient na konci takovéhoto auditu chechtat?
Posílám na smrt svého duchovního učitele. Obraz události se zřetelně zjednodušuje a vystupuje to podstatné. Díváme se na sebe – on jdoucí na smrt s obavou o mě a já odsuzující jej k smrti také s obavou o sebe. Díváme se na sebe, tak trochu mimo čas a prostor, a mě napadá podivná vize širších souvislostí tohoto příběhu. Jako bychom se znali již dávno před tímto egyptským vtělením a na společném příběhu jsme se dohodli předem. On, můj učitel, mi z lásky vytvořil příležitost exemplárně porušit soulad s mou vlastní duší, abych se na tom navždy poučil. V egyptském příběhu se dobrovolně obětoval ve prospěch mého duchovního vývoje.
Jenže já jsem to nepochopil. Vracím se zpět, otvírač lebek se na mě dívá svým nekonečně moudrým a laskavým pohledem a říká: „Jsi v rozporu se svojí duší, to je pro tebe krajně nebezpečné!“ Dávám pokyn ozbrojencům a opět pláču nad beznadějí neodčinitelného hanebného skutku.
Zajímavý a smutný.
Opět se díváme na sebe a čím dál víc vystupujeme z konkrétního času a prostoru. Vidím jeho láskyplné oči a všímám si jakéhosi pobaveného jiskření. Říká mi: „Jsi v rozporu se svojí duší, to je pro tebe nebezpečné!“ Zároveň jako by mi očima dával znamení. Dívám se na něj v překvapeném úžasu a chvíli nevím, co se děje. On ví něco, co já nevím, a chce mi to sdělit očima, jeho pohled mě zcela přitahuje. Ještě více vystupujeme z času a prostoru, jsme si velmi blízko a mezi námi žhne vzájemné porozumění. Dávám mu očima znát, že stále ještě nechápu, o co jde, ale jsem tím žhnutím úplně fascinovaný.
Jsme trochu mimo čas a prostor a on mi chce sdělit cosi velmi zajímavého, potřebuji chvilku času, abych to mohl v klidu pochopit.
Dívám se na něj a vidím, jak mi svým životem připravuje poučení, jehož třítisíciletá inkubační doba zároveň právě teď končí. Uprostřed egyptského příběhu jsem nepoučitelný a dnes, po třech tisících let, to není o mnoho lepší. Tuto situaci mi tehdy nachystal do zásoby. Uložil mi do ní sdělení, které jsem schopen začít vnímat až teď. Jako by už tehdy věděl, že se ve stejných rolích potkáme skrze audit ještě jednou. Dívám se na něj s láskou a vděčností. Teď vím o něco víc, než kdy jindy, jak nebezpečné a ošklivé je být v rozporu se svojí duší. Na jeho jiskřících očích vidím, že si pobaveně myslí něco o mém hodně, ale opravdu hodně dlouhém vedení. Díváme se na sebe s porozuměním a smějeme se.
Posílám jej na smrt a nad kulisami tohoto tragického pozemského příběhu jsme zároveň spojeni láskou, která dává životu nadčasový rozměr, a tím jej činí někdy alespoň trochu smysluplným, moudrým a poučným.
Překvapivý, s příchutí vyššího porozumění. Na závěr mi královský otvírač lebek dal svýma usměvavýma očima pokyn, abych tento příběh vyprávěl dál, ať se z něj poučí i ostatní.
Tématem tohoto auditu byly bolesti hlavy, kterými jsem trpíval po celý život, byl jsem proto zvyklý u sebe stále nosit prášky proti bolesti. Protože to byl jeden z mých úplně prvních auditů, zcela mě zaujal jeho příběh, takže mě tehdy ani nenapadlo kontrolovat nějakou terapeutickou účinnost.
Po půl roce nemohu říci, že by mě hlava přestala bolet úplně, ale práškům jsem téměř odvykl a přestal je s sebou nosit. Hlava mě bolí méně často a méně intenzivně, což může být způsobeno i současnou změnou životosprávy. Trvalým ziskem z tohoto auditu zůstává především duchovní poučení.
© 1999 Spirituální stránky Jana Havelky, aktualizováno 04.02.2000