(…do již běžícího auditu právě přišla auditorka M.)
M: to seš ty?
pt: byla tam bitva, v minulosti.
M: dobře, tak to ještě jednou projdeme, já jsem tu doteď nebyla…
pt: tos tu měla být, tys mně chyběla…
M: a proč jsem ti chyběla… tos neměl adekvátní publikum?… nikdo tě neumí docenit?
pt: mou velikost?…
M: tak jak je to?
pt: nejseš tak dobrá, žes mě nenašla.
M: ja jsem tě nehledala… já jsem věděla, že se mi ukážeš, až přijde čas…
pt: no jo, tu bitvu.
M: co tam je, běž tam na začátek té bitvy.
pt: tam nahoře… a nahoře, jako kde…
M + A: běž tam na začátek, tam nahoře, kde je to světlo… seš tam.
pt: já tam nemám přístup, néé já tam nemám přístup…
M + A: podívej se za tu zeď.
pt: neé, nepodívá se za tu zeď… když překročí tu zeď, tak to všechno zapomene…
pt: nemůžu.
A: Dano běž na začátek té události, na úplný začátek.
pt: ne nedovolím!
A: Dano běž na začátek té události, na úplný začátek… uvědomuješ si, co tam je.
D: uvědomuji si… no, jsem tam.
pt: budeš ticho!… zacpu ti duši!… (ŘEV)…
A: D, běž na začátek té události, na úplný začátek.
D: jsem tam, vím že stojím u té zdi.
A: Dano běž na začátek té události, tam kde je to světlo.
pt: no tam nepůjde! neotáčej se tam!
A: Dano jdi tam, Dana si může jít kam chce… uvědomuješ si to… uvědomuješ si to všechno…
pt: uvědomuju si to, že ji tam nenechám se podívat! to je jasný, já jsem tam zvítězil…
A: proč nechceš, aby se tam podívala?
pt: to je přece jasný, vždyť by ji to tam zničilo! by mě to zničilo!
A: proč by ji to zničilo?
pt: no jo, ale nemá to v sobě.
A: ale má to v sobě.
pt: teďka jsem tady jenom já!… hm… já ji nepustím.
A: Dano uvědom si to světlo, uvědom si k čemu je to světlo…
pt: stejně tě nepustím, hm nesnáším to světlo! nesnáším to světlo!
A: Dano uvědom si to světlo.
pt: nesnáším to světlo, ničí mě na kousky, na malinké kousky… neříkej to, a světlo ještě k tomu… stejně mne nezničíte… rozpad jsem se na kousky… už jsem z toho votrávenej a unavenej…
M: a já pořád ještě nevím, co to byla za bitvu…
pt: o světlo a o tmu.
M: a to je tam, co jsi vyhrál?
pt: uhm…
A: a to v té díře jsi vyhrál?
pt: uhm…
A: ty tam seš ve své díře… a na světlo taky nemůžeš?
pt: já to světlo k sobě nepřipustím, já jsem nad ním zvítězil!
M: to vítězství je to, že ho tam nemůžeš připustit na sebe?
pt: vítězství je to, že se nedám zničit tím světlem… jaké jiné vítězství si mohu představit, no řekni?
M: no že bys sis mohl dělat co chtěl, taky by ses mohl vystavit tomu světlu a nic by se ti nestalo…
pt: to je vítězství… vždyť bych nebyl… hm…
M: takže nejsi pánem, nad světlem jsi nezvítězil…
pt: já jsem zvítězil… pochop… tak jsem tam stál v tý bráně… ale pak přišlo, nechci na to vzpomínat…
M: takže to vítězství už dál neplatilo?
pt: no, ale pak tam byl plán takový plán… ty částečky, časem, ha… už hodně brzy, ha… spojíme ten tlak…
M: a co uděláte?
pt: zase to tady bude naše!
M: a jak to vypadalo, když to bylo vaše? Bylo to tady někdy vaše? Úplně vaše?
pt: hm…
M: popiš mi to, jak to vypadalo?
pt: já stojím si tak… hhh… a hlídám… hm…
M: no dobře a co hlídáš? A k čemu je to dobrý?
pt: hlídám tu temnotu. Vyhráli jsme, patří to nám a já hlídám tu temnotu.
M: proč hlídáš? Ty jsi zástupce čeho?
pt: temnoty… temnotu hlídám…
M: Kde jste byli před tím, než jste vyhráli? Tak se tam podívej…
pt: před tím, než jsme šli do té díry?… Stojím nad tou dírou a rvu druhou půlku, ať spadne do té díry…
M: a kdo je ta druhá půlka?
pt: no to světlo!… hm!…
A: a je to tvoje půlka?
pt: …jo…
A: uvědomuješ si, že je to taky tvoje půlka?
pt: no jo, ale vždyť jsem tam vyhrál!
A: nad sebou?
pt: hm, nad tou svoji druhou půlkou… to je jedno, obsadil jsem si celek.
M: a vy jste před tím byly jeden? Podívej se ještě tam před to!
pt: tam za tu zeď nesmíme…
M: ano, ale ty seš tak že něco co nesmíš? Jak to že nesmíš?
pt: za tu zeď nesmím! Vím že nesmím! No nesmím!
M: tak že ty jsi nade vším nevyhrál, když za tu zeď nesmíš…
pt: tam dole sem vyhrál nad vším!
M: a tam nahoře? Za tou zdí?
pt: po tom netoužím… to je tím, že nesmím!
M: a jak to, že nesmíš?
pt: vím, že jednou tam budu moct!
M: nahoru, za tu zeď? I bez tý druhý půlky?
pt: až se to spojí, v tu temnou sílu, tak to tady ovládneme! tak to zničíme!
M: a sebe taky zničíte?
pt: hm
M: kam se rozletíte?
pt: tam nahoru, tam se zase spojíme v ohromný celek…
A: tam není díra, tam je jenom světlo.
pt: hm, hm… myslíš?…
A: ano, tam se nemáš kde schovat.
pt: za zdí není…
M: a co je za zdí?
pt: hm… tam se nesmíš koukat!
A: vidíš tam tu lásku?
pt: jaká láska, co zase ta láska?
M: hlavně mi řekni, co je za tou zdí? Kdo ti to zakázal?
pt: no já jsem jí to zakázal…
M: ale tobě kdo to zakázal?
pt: no nikdo mi to nezakázal…
A: uvědom si ty příkazy, které tam slyšíš na začátku, co je tam v těch příkazech…
M: kdo to tobě zakázal?
pt: jak já přikazuji Daně?… já si neuvědomuji… já si nepamatuji…
M: dobře, tak se tam mrkneme…
pt: já nemohu za tu zeď!…
M: no dobře, tak se tam mrkneme…
pt: no ten někdo… ale já si to nepamatuju…
M: ale opravdu ti to někdo zakázal?
pt: co mi zakázal?
M: no tam se podívat. Nebo proč bys nesměl…
pt: mám nějak prázdno, takže něco mi zakázal
M: takže ty víš, že něco nesmíš,… tak si opakuj
pt: nesmím, nesmím, nesmím, nesmím si vzpomenout!
M: co nesmíš si vzpomenout?
pt: nesmím si vzpomenout na světlo.
M: dobře a ještě opakuj!
pt: nesmím si vzpomenout na světlo
M: dobře, kdo ti to zakázal? Kdo ti dával tenhle příkaz? Je to muž? Je to hlas?
A: ale víš, že když říkáš „nesmím si vzpomenout na světlo“, obsahuje to v sobě vzpomínku na světlo?
pt: no… no… toto… není daleko…
A: uvědomuješ si to logicky?
M: takže ty jsi znal někdy to světlo! …
pt: nemluv o něm (M)… ty jsi už jako von! (A)
M: ne, ne, já v tom jenom hledám logiku… že když ti někdo zakázal vzpomenout si na světlo, tak ty ho znáš, tobě jenom někdo zakázal, ty jsi ho znal. Je to tak?… tak „nevzpomeneš si“ znamená, že jsi ho znal. Kdo ti to zakázal?
A: ty víš kdo to je.
pt: hm… hm…???
A: ty to dobře víš, zrovna tak dobře víš, že tam je světlo, že tam je láska…
pt: a neříkej to slovo!
M: to ti vadí nejvíc?
pt: jo…
M: a víc ti vadí ta láska?
pt: Jéžiš Máriá!
M: než to světlo?
pt: trochu…
M: to světlo je lepší… trošku… a v čem je to lepší?
pt: to nenadělá takový škody!
M: a není to stejná energie?
pt: a neříkej to, vůbec to se neodvažuj říkat!
M: že je to stejná energie?
pt: neříkej to, stejná…
M: v čem je rozdíl mezi světlem a tím druhým… nebudu tě trápit…
pt: intenzita mně vadí!… to druhé je silnější!
M: a je to něčím podmíněný, to druhý, musí to být specielně nějaký, aby to bylo silný?
pt: cha cha, no ta vaše… cha cha…
M: ta lidská je slabší… a ta Boží?
pt: neříkej to slovo, to nesmíš říkat!
M: ale uvědom si, že ty sám, když jsi viděl to světlo, tak jsi volal „Pane Bože!“
pt: ne nic takovýho!… určitě Ne! ne! Neříkej to slovo!
M: ale já jsem tě slyšela.
pt: ty mě tak strašně mučíš… Ježíš Mária…
M: co to říkáš, co to voláš? Ty je svoláváš, když ti je špatně, čím to je? Čím to je, že je svoláváš?
pt: nebudu mluvit… já nepotřebuji pomoc…
M: takže vibrace jsou…
A: mám přinést krucifix?
pt: Ježíš Maria…
M: už zase voláš pomoc… a neboj se, takže tamta lidská je jiná než ta Boží…
pt: no to teda je jiná.
M: a jaký je v nich rozdíl?
pt: to ti nepovím, protože o tamté nebudu mluvit!
M: dobře, tak mluv o té jedné… o tom rozdílu.
pt: to si myslíš že toto je ono? Tohleto, co vy tady tvoříte… je to k blití…
A: a to se mi líbí, že seš na to odborník!
pt: dyť to je naše našeptávání!
M: a kde je v tom ta chyba?
pt: hm…
M: co tam je za klíč?
pt: no to ti nebudu říkat.
M: proč, ty nemůžeš? Ty se nechceš předvést?
pt: já se nechci předvádět, já vím, že jsem tady, já víc k životu nepotřebuju…
M: že seš tady na kousky?
pt: teď sem tady a jsem tady spokojenej…
M: mne by zajímalo, pořád jsi neřekl tu fintu, jaký je rozdíl mezi tou láskou lidskou a tou Boží…
pt: neříkej to slovo!
M: pořád se budu ptát tak dlouho, dokud mi to nevysvětlíš… jaký je rozdíl mezi tou láskou lidskou a tou Boží…
pt: pořád je to samý pud… pud…
M: ta lidská je samý pud a ta Boží?
pt: co to povídáš!??
M: tak tam to není…
pt: neříkej to.
M: je to o těch podmínkách?
pt: a už buď ticho!… už moc žvaníš!…
M: no a ještě jsi mi pořád neřekl, kdo ti zakázal si vzpomenout?
pt: já si nepamatuju…
M: tak jdi tam ještě před to, než ti zakázal.
pt: kam, když jsem za tou zdí, kam mám jít?
M: no posuň se ještě před to.
pt: no to bych se zničil, nemohl bych tu být.
M: ty to víš, ty to máš ve svém záznamu z minulosti, tak se tam jenom přesuň.
pt: já jsem tady a to je tady a tam tak dám místo tomu a já půjdu sem.
pt: no budu stát stranou…
M: já nechci, aby se tam dívala Dana, já chci, aby ses tam podíval ty.
pt: no jo, to by mně ublížilo…
M: jak to?
pt: to tam je to, co nemám rád a když bych si na to vzpomenul… tak mi to nějak ublíží…
A: tys tam původně šel do tý tmy a měls tam úkol a ten jsi zvoral, že je to tak?
pt: no, byl jsem dva a všichni jsme tam bojovali… no kdo zvítězí… kdo je silnější…
A: ale každý sám se sebou?
pt: ale každý dvě půlky.
A: ale to bylo každý sám se sebou… ale ty jsi nad sebou nezvítězil, je to tak?
pt: já si tak uvědomuji, proč ale já jsem nad sebou nezvítězil…
A: je to tak, že jsi nad sebou nezvítězil, tam tě to mrzelo, ale zvítězíš sám nad sebou, však to víš dobře…
pt: hm…
A: a pak ti to přestalo vadit, ale nejdřív ti to velice vadilo… Jdi tam na ten začátek, kde probíhá ten boj… a teď si to projdi… jdi dolů…
pt: no jo, jedna noha chce a druhá nechce… do prčic! nenatahuj se tam!…
A: uvědomuješ si, že tam nechceš?
pt: to je druhá půlka.
A: ale seš to ty!…
pt: nejsem to já.
A: seš to ty! seš to ty a bojuješ sám se sebou uvědom si to! Jenom že v tobě zvítězila ta slabší půlka ne ta silnější
pt: já jsem ten silnější!
M: ale chybí ti ta druhá půlka.
pt: hm… jsem si ji vystrnadil.
M: no a nechybí ti?
pt: hm…
M: vystrnadil kam?
pt: my jsme tam zvítězili…
M: já tomu nerozumím.
pt: no jo, nás bylo moc.
A: každý bojoval sám se sebou?
pt: dvě půlky bojovaly kdo zvítězí.
M: a musí vždycky bojovat?
pt: bojovaly tam dvě půlky, no tak jedna a ta druhá
M: dvě půlky jednoho celku. Ptám se: co je celek?
pt: dvě půlky jednoho celku? hm… co to tady mluvíš? Já jsem si tam dole ten celek udělal…
A: a co je nahoře ten celek?
pt: no to je ten, který nechci.
A: co byl ten celek? ještě než se rozdělilo na půlky? Co je ten celek?
pt: hm…
M: co je to tam za problém, bolí to, to říct? Kolik to má písmen?
pt: hm… tři
M: začíná to na B?
pt: neříkej to!
M: a ty to nemůžeš pořád vyslovit?… no,
pt: no… a co bych byl?
A: no zase ten celek… stačí vylézt z díry.
pt: když vylezu z té díry, čím budu?
M: to se musíš zeptat, ty nemáš nikoho, kdo by ti poradil? Rozhlídni se kolem.
pt: bolí mě hlava…
M: no počkej, počkej, počkej, předposledně tě bolely uši, když jsi měl poslouchat… tedy jsou tam nějací rádci… může ti někdo poradit… a umíš počítat, kolik je jich?
pt: hm…
M: sedm, dvanáct? (kýve hlavou). To jsou apoštolové? Jak to, že jich máš tolik, ty seš nějaká zvláštní bytost?
pt: he… když jsem pánem temnot!…
M: tak proto jich máš tolik? A oni jsou jací?
pt: hm…
M: radši nevidět… no dobře, když jich máš tolik, tak by ti mohli poradit, ten způsob… by ti mohli ukázat být zase tamto od toho B…
pt: víš já si už nepamatuji, co bych byl vlastně…
M: no to B… ten celek…
A: tak se tam podívej…
pt: no jo, co to je, jak to vypadá? Takhle mi je dobře…
M: to je to, co jsi zapomněl? To, co jsi musel zapomenout? Že si nesmíš vzpomenout.Tak ještě před tím, než jsi se rozhodl, nebo ti někdo přikázal, že to máš zapomenout. Tak se tam běž před to podívat…
pt: nesmím slyšet… nesmím vidět… musím zapomenout.
M: a kdo ti to přikázal?
pt: no on…
M: kdo on… ten od B… a k čemu je to dobré… chtěl tě podrobit zkoušce?
pt: hm… abych si užil… he, he he… té druhé strany.
M: a k čemu je to dobré?
pt: chtěl mi udělat radost… do té doby, než jsem tady… s váma…
M: no a pořád jsi se nezeptal těch dvanácti, jakým způsobem bys mohl docílit znova toho celku?
pt: hm…
M: no, jak ti poradili, nás to taky zajímá, popřemýšlej o tom… Poslechni si je!
pt: musel bych zvednout hlavu nahoru… a podívat se.
M: a to je moc těžký na tebe, že!
pt: myslím si, že bych pak byl slaboch…
M: v čem, že jsi někoho poslechl?
pt: hm… tím bych si asi rozbil… něco…
M: něco bys sis rozbil?
pt: přesvědčení, že jsem si rozbil… že jsi mě porazila…
M: a z toho máš strach? Že sis rozbil svoje přesvědčení… Že tu svoji pýchu a to svoje ego, že bys ztratil?
A: a zase bys zjistil, že něco dokážeš… to co si myslíš, že nedokážeš…
M: a nedostal bys třeba větší moc?
pt: myslíš?
M: tak se jich zeptej
pt: po tom bažím… he, he…
M: já vím… ty bažíš po moci a síle? Tak se jich zeptej, k čemu by to bylo dobrý, aby ses tam podíval.
pt: že prej bych poznal… něco bych poznal…
M: tak co?
pt: že bych poznal sebe.
M: poznal bys sebe, svou skutečnou podstatu?
pt: no tomu ale vůbec nerozumím…
M: tak se jich zeptej, jak to mysleli… kdyby ses podíval tam nahoru, tak poznáš sebe?
pt: to říkají… ale já tomu nerozumím…
M: tak se zeptej, jak tomu máš rozumět…
pt: že stejně já jsem, že jsem u nich, ale jak můžu být u nich?
M: že jste všichni jedno?
pt: hm, no…
M: že máte stejnou podstatu?
pt: že sem stejnej jako oni.
M: v čem jsi stejnej?
pt: no… právě to nechápu…
A: no to se ti zdá jenom proto, že jsi byl dlouho zalezlej v tý díře… víš.
M: zeptej se jich, v čem jsi stejnej jako oni.
pt: říkají, že kvůli svojí kráse.
M: a ta krása je co?
pt: to kdybych věděl…
M: tak se jich zeptej.
pt: no to je to složitý…
M: ahá… tákhle… no jo, to slovo na L… ta láska…
pt: ach… ach… neříkej! neříkej!
M: a lidská to nebude…
pt: no… no…
M: a co ta Boží…
pt: a ba! ba! neříkej to!
M: takže vlastně ty jsi stvořen z té Boží lásky…
pt: ne! ne! neříkej to!
M: ty jsi na to jenom zapomněl? Skutečně… na svou podstatu? To přece není možný, že bys na to zapomněl? Opravdu?
pt: já nevím, jestli mám nějakou podstatu… prostě jsem! a jak je mi dobře…
M: a v čem je ti dobře?
pt: no… tady mi je dobře…
A: podívej se na tu svoji druhou půlku!
pt: furt na mě doráží a otravuje, fuj!
A: ta je bílá…
pt: jó, furt na mě doráží a otravuje.
M: jak jako vypadá ta druhá půlka? Jako bys mi ji chtěl předvést… a já byla slepá…
pt: prostě otevři oči a koukni se! Já se tam nebudu dívat!
M: ty nemůžeš, nebo co máš za problém? Ty se tam nebudeš dívat?
pt: vadí mi jejich přítomnost…
M: já ti rozumím, tak se tam nekoukej… a popiš mi ji.
pt: hm… je jiná než já
M: a v čem je jiná? Ona je celou dobu ti takhle nablízku?
pt: stojí tady!
M: a vždycky takhle stála tady na blízku?
pt: ne, ne.
M: a odkdy takhle stojí tady na blízku?
pt: nejdřív jsem byl pánem… pánem v těch dveřích…
M: a potom?
pt: tma přede mnou, tma za mnou… pak přišlo to světlo, které mě rozdrobilo na ty kousky…
pt: a pak už jsem byl temnej kousek.
M: temnej kousek a co? Kdy se objevila ta druhá půlka?
pt: ta věčná jo? Ta co tady se mnou je?…
M: ta věčná, jo…
A: a kde byla ta bílá, ta dobrá… ta druhá půlka…
pt: tak jsem byl jednou zalezlý v tý díře a říkám si, že mě nebaví se schovávat do tý díry a vylézat jenom v noci… a už mám, jak to udělám… á… najednou něco letí…
M: no a co?
pt: něco letí a někam to letí… najednou to letí… do tý díry… já udělám šups… a jsem tam.
M: a kde?
pt: sem tam,… no tam.
M: no kde? Kam? Kam ses dostal?
pt: jsem tam v něčem… a to stojí bokem!
M: jako myslíš tu Danu?
pt: ta hvězda stojí bokem!
M: ta hvězda?
pt: ta hvězda stojí bokem!
M: ta hvězda?
pt: co padá shora, ta stojí bokem!
M: a když ta hvězda letěla, tak ty jsi do ní vlezl?
pt: já jsem tam šupsnul za ní a ona už nikam nemohla
M: a kam patřila ta hvězda? Kam šla? Kam chtěla jít… ta hvězda?
pt: no tady… semka…
M: a to je kam?
pt: no tady na tudle kouli.
M: takže ty jsi se s ní dostal na tuhle kouli?
pt: no…
M: ona tě sem přinesla?
pt: né…
M: a jak teda?
pt: no já jsem tady byl tady na té kouli byl pánem temnot!
M: ty jsi tady byl dřív než ta hvězda?
pt: hm…
M: a ta hvězda je jako co,… nebo kdo?
pt: tak si letěla, tak si letěla… a já jsem to tam využil a šupsnul jsem tam…
M: no jo, a když jsi tady pánem… a jak jsi naznačoval, že jsi byl v té díře a s tou hvězdou jsi se stal na tý kouli pánem?…
pt: no jo, pochop! Před tím jsme padali dolů do tý díry…
M: ano, a co je ta díra?
pt: do tý díry… do tý strašný hloubky…
M: no a co to je…
pt: my jsme nezůstali v díře… vlastně jsme zůstali…
M: a jak s tím souvisí jako ta koule?
pt: protože jsme zůstali ve středu…
M: ahá… v těch temných sférách
pt: a odtamtuď hezky lezem nahoru…
M: proč to děláte? Vždyť tím směřujete ke světlu?
pt: tak právě proto, jsem vylezl v noci… to to nechápeš, to jsi tak natvrdlá?
A: a jak poznáte, že je den?
pt: to vím prostě, já vím to, prostě to vím… tak blbej nejsem…
M: a co se stalo, že jsi tady ulpěl ve dne?
pt: hm… skrz to vaše… todle to co máte…
M: tělo?
pt: tělo… tímto tam nepronikne…
M: do toho těla to světlo?
pt: protože to tak prozáří… v první chvíli…
M: tou temnotou? Ta září?
pt: temně… tou temnotou… stane se ta černá … září…
M: tomu já nerozumím… proč sis vybral právě tu Danu? Vždyť ta je tak nevhodná… na tuhleto…
pt: já jsem si vybral… protože jsem to viděl padat dolů…
M: to její světlo padalo dolů?
pt: hvězdu… jaký světlo!
M: no počkej… jak to souvisí s tímhle tím tělem… co je ta hvězda?
pt: s tělem… hvězda?… jak by souvisela s tělem hvězda?
M: no protože jsi říkal, že ses vlezl do toho těla, co máme my.
pt: no tam sem vlezl…
M: no…
pt: no tak pochop… ta měla jít do toho těla… někam… a měla se tam asi narodit… né…
M: tak jsi ji tam předběhl…
pt: hm
M: nebo jsi tam zůstal s ní?… A jí jsi předběhl?
pt: … a jí jsem vystrnadil…vystrnadil… a ona musela tam vždy stát bokem.
M: takže největší vliv jsi měl ty a tvoje temnota?
pt: no samozřejmě…
M: co ona?
pt: hm…
M: je poslušná a slouží ti správně?
pt: občas vystrkuje růžky…
M: poslední dobou…
pt: jó a sakra… a ten skřet, malej taky…
M: a skřet malej je jako kdo? Ten co patří k ní tady v životě?
pt: ten skřet je prostě skřet…
M: a jmenuje se nějak?
pt: hm…
M: co?
pt: to je takovej malej ďáblík…
M: no počkej, to by byl tvůj malý brácha…
pt: cha… cha… cha…
M: no není to náhodou… no když ti vadí ten malý skřet, tak vy se nekamarádíte, co…
pt: s tím skřetem se kamarádím, s tím jeho tělem… nekamarádím se s tím jeho bokem.
M: on má taky vystrnaděnej ten bok mimo?
pt: vždyť jsem ti furt ukazoval, že tady je taky!
M: no já tomu rozumím, no počkej, tak to znova probereme… ona šla do svýho těla, tak ona byla to světlo, ta hvězda…
pt:… to byla hvězda, žádný světlo, nemluv o světle!…
M: dobře, tak to budeme nazývat hvězda, která trochu svítila…
pt: hvězda!
M: dobrý, hvězda… a ta šla do těla a ty jsi ji předběhl…
pt: svítila, protože jsem ji viděl, tak svítila ve tmě…
A: a to ti nevadilo to světlo?
pt: nevadilo…
M: jak to?
pt: jsem věděl, že ji zase předběhnu.
M: tak jsi ji předběhl, vystrnadil jsi ji a neumožnil, aby se v tom těle správně rozvinula… je to tak? Neumožnil… a jak s tím souvisí ten malý skřet?
pt: já nevím… tys tady něco říkala, vím já, co jsem tady odpovídal?
M: a kdo je tedy ten malý skřet, podívej se na něho!
pt: proč bych se na něho koukal? Á… nebudu se na něho koukat!…
M: proč ne… to je zase jako s tím … jak se tam nesmíš podívat… ty už tady nemáš moc na výběr co? Ty se skoro nemůžeš na nic podívat, viď?
pt: no určitě ne na toho skřeta… tady…
M: no a co ti vadí…
pt: vadí mě jeho přítomnost, vystrnaďuje mě pryč…
M: proč tě vystrnaďuje?… a kdo to je ten skřet?
pt: no, to ti nepovím…
M: a proč ne?
A: proč má nad tebou takovou moc?
pt: no má, má, má…
M: kdo je to?
pt: proč má nade mnou takovou moc? hm… no proč má… jak bych jí mohl přemoct?
M: no hlavně nejdřív musíme zjistit, co to je za skřeta, a pak něco vymyslíme, tak povídej! Kdo to je, popiš mi ho…
A: jak mu říká Dana?
pt: ho… ho… ho… no ta mu říká to slovo, který já nechci slyšet!…
M: tu lásku, jo?
pt: neříkej to slovo!
M: to je někdo, koho má ráda?
pt: to, to… to…
M: ten skřet to je Bůh?
pt: jo, jo jo…! a vůbec, nepovídej! to, to, to… a vůbec, TICHO!
M: to se mi nějak nezdá, on je tak malinkej před tebou… tak jak to je?
pt: já ho vidím malinkýho…
M: no tak, jak vypadá?
pt: já se na něj nedívám! já vím, že tady je.
M: takže ty ho vlastně nevidíš, ty si ho jen představuješ malinkýho.
pt: hm…
A: tak, aby to bylo snazší…
pt: protože by mi to ublížilo, kdybych se na něho podíval… no…
M: a proč si myslíš, že je to skřet?
pt: hm…
M: ty sis ho tak nazval, abys mu nemusel říkat pravým jménem?
pt: no samozřejmě, já jsem si ho tak nazval.
M: jenže jsme se před tím dozvěděli…
pt: protože já… přeci ničím… a jsem ten velikej ničitel… a tak on mě chce taky ničit, tak je taky přeci ničitel, ne?
M: ale nejhorší je to, že máte stejnou podstatu, jak jsme se mezi tím dozvěděli, že jo! Takže když vím, že on je stvořitel, tak i ty jsi stvořitel.
pt:… já tomu nerozumím, nevím co to je.
M: ty nevíš, co to je?
pt: nevím, povídej mi o tom…
M: ale ty nejsi tak hloupej… ty se jen tak děláš… ale když on vyrábí lásku… to znamená…
pt: neříkej to slovo… neříkej co vyrábí…
M: on to nevyrábí?
pt: neříkej co dělá…
M: co dělá?
pt: no vůbec nevím…
M: ale vy jste stejní, tak to dělá stejně co ty… já vím co dělá on… tak to musíš dělat i ty, jenom sis toho nevšiml.
pt: mám z toho strašný zmatek…
M: už dávno, že jo.
pt: mám pocit, že jen když jsem v blízkosti toho…
M: čeho? koho, čeho?
pt: taky jsem jí dělal pěkný peklo.
M: té Daně?… a jaký peklo?
pt: aby nejela sem na výcvik, … a taky jsem říkal… už nikam nepojedu… doma říkala…
M: říkala doma?
pt: já snad nikam nepojedu… ho, ho ho!
M: a jak to bralo její okolí?
pt: hm…
M: poslouchalo hezky? A jak to, žes to nezvládl? Jak to, že je teď tady?
pt: právě, že vystrkuje růžky, jo.
M: ta je drzá.
pt: jo…
M: ta už si s tebou dělá co chce.
pt: hm… občas se jí to dařilo.
M: jak je to možný, někde jsi asi udělal chybu.
pt: ale nikdy ne na dlouho.
M: ale to teď bývá čím dál častěji…
pt: občas jsem jí pokochal.
M: pokochal?
pt: uhm… a nechal jsem ji trochu se projevit… ukonejšil, uchlácholil…
A: proč děláš Daně tu nervozitu?
pt: hm… já jsem nervózní!
M: my víme, že to přenášíš na ni. A z čeho jsi tak nervózní?
A: a seš teda hodně nervózní!
M: máš málo času… nebo co se děje… co je s tou dnešní dobou?
pt: nabírá síly.
M: ta Dana?
pt: nabírá síly, co k ní přišel ten skřet, tak nabírá síly…
M: a kdy k ní přišel?
pt: no jako tam, nebo tady teďka?
M: tady… k ní teďka.
pt: to není tak dlouho, co tady přišel, to je pár roků.
M: ty sis ho všimnul?
pt: jsem ho viděl hned… ha…
M: a jaks ho poznal?
A: kolik mu je teď?
pt: musel jsem si zakrýt oči!
M: tak svítil?
pt: ano.
M: a ten skřet je s ní jak dlouho? teďka…
pt: ten skřet… je… v říjnu to bylo 5 let.
M: 5 let? a to je teda přesně od kdy?
pt: 2. října.
M: to byla ale chvíle kdy teprve… početí…
pt: hm, už byl s ní… a nemohl jsem ho vypudit.
M: takže ti začal trochu překážet, když jsi tam byl před tím sám, že jo.
pt: musel jsem si zakrývat oči.
M: a on tak zářil, nebo co?
pt: hm…
M: jak je to možný?
pt: vím já… to nevím, prostě jsem si zakryl oči…
M: no a co? Od té doby si je pořád zakrýváš?
pt: hm… zakrývám si je… uhm…
M: ty jsi toho tedy moc neviděl za posledních pět let, že jo?
pt: já jsem spokojenej…
M: jsi docela skromnej… vidíme, že ty, takový vládce temnot, se tak musíš schovávat…
pt: hlavně že když tu je temno… a zlost… a vztek…
A: není lepší přizpůsobit se tomu světlu?
pt: jakýmu furt světlu?
A: no tomu, který ti vadí.
pt: přizpůsobit se? No to je pod moji úroveň! ha…
A: je to těžký?
pt: jo… je to pro mě těžký.
A: a máš pocit, že bys to nedokázal?
pt: já nevím, že bych to nedokázal.
A: nevím, jestli jsi tak silnej…
pt: to si myslíš, že nejsem tak silnej či co????
A: já mám pocit, že seš dost slabej.
pt: no to mi neříkej, že sem tak slabej, když jsem silnej!
A: no a myslíš si, že bys to dokázal, nebo ne?
pt: moment! co! no já tohle hned zapomenu!
A: no právě takhle se projevuje tvoje slabost.
pt: jak to?
A: to slabé uvažování…
pt: co mě tady takhle urážíš?
A: nic si z toho nedělej, to se dá časem spravit!
pt: ty mně budeš říkat, že mně budeš něco spravovat!… ach…
A: jak to vidíš?
pt: no jak to mám vidět já, já teďka zapomínám…
A: tu možnost přizpůsobit se tomu světlu a pak už se nemusíš pořád schovávat.
pt: vždycky si pamatuji jenom tu chvilku.
M: podívej se na příčinu!
A: nejsou to ty příkazy, který tam byly a který ti tam bránily?
pt: právě mám pocit, že nevím nic.
A: uhm… jsou to ty příkazy že všechno zapomeneš?
pt: nevím nic! Tak zapomenu i toto!
A: zopakuj si, jaký jsou to příkazy!
pt: všechno zapomeneš… nic nebudeš vidět… nic nebudeš slyšet… nic si nebudeš pamatovat.
A: no to je ta paměť.
pt: a všechno zapomeneš… hned! to světlý hned zapomeneš!
A: tak proto ti to nefunguje…
pt: to světlý hned všechno zapomeneš!… hned… světlý proč bych měl všechno zapomínat? proč?
A: tak si to uvědom!
M: ještě si to jednou zopakuj!
pt: to už si zase nepamatuji.
M: dobře, tak začneme… šup… nic si nebudu pamatovat
pt: počkej, tak já tam půjdu… ty mě tady motáš… počkej…
M: dobře.
pt: no… tak ji zkus říct, ať se podívá ta moje druhá půlka, za tou zdí, ať se kouká, ať se zkusí obrátit a já se budu koukat, jaké tam budou příkazy.
M: dobře, tak Dano obrať se…
pt: ho, ho! nesmíš se dívat!
M: dobře, tak Dano obrať se…
pt: nesmíš si nic pamatovat!
M: dobře, tak Dano obrať se…
pt: všechno musíš zapomenou! všechno ihned zapomeň!
M: a co ještě?
pt: všechno ihned zapomeň!… na nic si nevzpomeň!
M: a co ještě?
pt: chvíli čekám já.
A: to jsou tam příkazy?
M: tak ses chytil do vlastní pasti… a měl jsi někdy své vlastní tělo? Podívej se, jestli jsi měl vlastní tělo?
pt: a co si myslíš, že co jsem byl?
M: já chápu co jsi byl, ale nedostal jsi k dispozici své vlastní tělo.
pt: jenom uvnitř, tam uvnitř jsem byl.
M: kde uvnitř?
pt: tam v tom středu…
M: tam v těch temnotách Země, tam v těch sférách?
pt: hm…
M: a před tím, jen v tom světle nahoře?
pt: no, no jo…
M: odtamtud jsi přišel? Dolů?
pt: vždyť jsme šly, ty dvě půlky…
M: já tomu rozumím.
pt: no jo, já jsem zvítězil, tak jsem tady zůstal…
M: a ty teď nazýváš Danu svou vlastní půlkou, jak je to možný?
pt: hm… to nevím teda…
M: vy jste dostali to jedno tělo?
pt: no nedostali… já jsem ji vystrnadil… tam jsem zůstal a tu druhou půlku jsem vystrnadil… kdysi…
M: kde tam?
pt: tam jak byl ten boj…
M: a proč teď nazýváš Danu svojí druhou půlkou?
A: tu svoji druhou půlku jenom potlačil?
pt: vystrnadil pryč…
A: to je jen jiný slovo pro potlačil, je to tak?
pt: já jsem ji vytlačil pryč…
A: jako žes ses tvářil, jako když neexistuje…
pt: zničil jsem ji prostě…
A: jak jsi ji zničil, když tady je pořád… ty ses tvářil, jako když není jenom…
pt: ach jo… já jsem zvítězil, pak jsme si libovali… pak přišlo to, co mě rozbilo… ty dráhy… a musel jsem si budovat svoji existenci… pak jsem vylézal… ale nebavilo mě vylézat jenom v noci… tak jsem přemýšlel, jak to udělám… a… tak mě napadlo, když tam letěla ta hvězda, že tam šupsnu…
M: že takhle mohl bys existovat i ve dne tam nahoře?
A: takhle existovat i ve dne, tam nahoře… takže jsi toužil po tom světle…
M: takže jsi chtěl ovládat ještě to světlo.
pt: no… takže jsem si to ovládnul… byla tam ta nenávist.
M: takže tam nebylo co řešit…
pt: takže tam nebylo co řešit…
M: takže jsi zkoušel nějaký pokrok…
pt: takže mě to nebavilo, byl jsem tam…
M: takže jsi šel nahoru…
pt: kam nahoru?
M: no sem…
pt: z tý díry… no jo.
A: když ti tam bylo tak dobře…
pt: protože, jak jsem stál v tý bráně a přišel ten náraz toho světla… tak jsem se rozpadnul do malinkejch kousků… a už jsem tam neměl takovou sílu… a nebyl jsem tak mocnej… byl jsem malej a něco mi asi chybělo hm… v tý temnotě… tak jsem vylézal těma děrama ven… a vylézal jsem za tmy… a…
M: ale my pořád nechápeme, proč jsi pořád potřeboval to tělo, k tomu pokroku…?
pt: k jakému pokroku?… v tý díře mi nebylo tak dobře…
M: a čím to je? co ti tam chybělo?
A: nechybělo ti tam to světlo?
pt: byl jsem takový nic, takový malej…
M: tady nahoře bys mohl dokázal vyrůst?
pt: uhm…
M: a jak?
pt: hm… nepustit toho do světla…
M: do čeho toho?
pt: do toho těla… a…
M: a budeš mít jedno tělo… k čemu ti to bude…
pt: sám jsem z toho zacpanej… teda…
M: získáš tohleto tělo a k čemu ti to bude?
A: to je o hodně menší, než celá zeměkoule… a k čemu ti to bude?
pt: já bych mohl mít někdy celou zeměkouli…
M: a jak… přes tohleto tělo?
pt: no né, jenom přes jedno…
M: a jak?
pt: já nejsem sám… že jo… když jsme se rozpadli na ty kousky…
M: vás je víc v různých tělech?
pt: no samozřejmě… ha, ha, ha…
M: a když se rozhlídneš po Zemi, v jakém je to stádiu? jak se vám daří?
pt: no takovým to právě docela dobrým… slušným…
M: co to znamená v slušným stádiu?
pt: takovým… to… je tu ale to riziko…
M: jaké riziko?
pt: no riziko, že by se to zase mohlo zhatit… a to se mi nechce…
M: zase znovu rozbít… tím světlem?
A: a co způsobuje to riziko?
pt: hm… no co…
M: ta láska… Boží…
pt: b… b… no, no… neříkej to!
M: ale asi ne ta lidská… ta vaše.
pt: neříkej to…
M: ale finta je v čem?
pt: tak že tam je riziko…
A: a proč je tam riziko… teď… tady… to momentálně… proč tady je to riziko…
pt: chystá se to zase k boji!…
A: podle čeho tak soudíš?
pt: vím to prostě!…
M: a jak to vnímáš?… prolezlo vás takhle hodně v poslední době?
pt: hm…
M: vždyť to tak bylo stále v dějinách lidstva? Je to stejné?
pt: zvětšuje se to…
M: myslíš že se to zahušťuje?
pt: hm…
M: kdy to bylo naposledy takhle?
pt: co… kdy to bylo naposledy takhle?
M: stejná situace… naposledy v energiích…
pt: no tam, jak jsem ti říkal…
M: no já chápu, ale kdy to bylo… naposledy?
pt: to už je tak strašně dávno…
M: no jako co…
pt: strašně dávno…
M: co je strašně dávno…
pt: milion… ach… přidej k tomu eště něco…
A: 50 milionů…
pt: ještě… to se mi zdá málo, přidej!
A: 500 milionů…
pt: přidej… ha…
A: miliarda…
pt: jo miliarda… nějaká ta miliarda…
M: a kde to bylo?
pt: co… kde to bylo zase?… Ježiš Maria… hm…
M: je to na tebe složitý?
pt: hm… to teda jo…
M: a v tom stádiu, kde je to dneska…
pt: no tak počkej… musím se tam dostat… zase jsi mě zmátla… hm… měj v tom nějakej řád konečně…
M: já znám jeden řád… ty bys měl rád řád?
pt: já říkám tobě! Já znám jeden řád… a honíš mě takhle… sem, tam… znervózňuje mě to…
M: jsi milovník řádu?
pt: vadí ti… neříkej…
M: tak tobě toho vadí hodně… všechno co souvisí s tím… jedním…
pt: ho…
M: proč chceš, abych v tom měla řád?
pt: nevím, co mě to napadlo… počkej! teďka mě nemotej furt! Co jsi se ptala?
M: ptám se, jaká je situace teď …
pt: pěkně se zhušťuje… no… a co chceš vědět?
M: jak poznáš, že se to zhušťuje?
pt: to poznám, já se v noci koukám…
M: jak vidíš, když máš pořád zakrytý oči…
pt: já se v noci koukám… já v noci, ty chceš vědět, co dělám v noci… jo… vobčas… jdu v noci… tam dolu… zase…
M: vždyť jsi vysvětloval, že jenom v noci můžeš vylézt nahoru.
pt: vobčas v noci… jdu… a tam se to všechno domlouvá… připravuje…
A: tam je ústřední zpravodajská služba?
pt: no…
M: tam se to všechno připravuje… a jaký je tam stav… a jaká je tam dole situace?
A: je tam nějaká pohotovost?
pt: je tam shon… všechno se tam dole připravuje…
M: už dávno?
pt: je tam fofr… fofr… všechno se tam připravuje… a oni spěchají…
M: proč mají pocit, že nemají dost času?
pt: prostě to vím… prostě to vím a nepřemýšlel jsem o tom… proč, nemají dost času… b… b… to je taková blbost… to jim teď budu muset jít říct…
M: tak se tam zeptej, co znamená, že nemají dost času…
pt: co chceš vědět?
M: ta jejich vláda je tady ohrožena? Ta jejich moc je ohrožena?… Proč není dost času?
pt: hm… protože je to takhle… a takhle… a z toho středu jde to… a tam ze shora se chystá zase to… a to by musel být ten střet… a to musejí být na to dobře připraveni…
A: a nemáš zase z toho světla strach?
M: a jak se to tam chystá? nahoře…
pt: nevím, fakt nevím…
M: to mají tam shon, jako vy dole?
pt: no asi jo… řekl bych, že jo… taky koukám…
M: dobře, ale jakým způsobem se to chystá pořád…
pt: jak… pořád?…
M: no vždyť je to pořád stejná situace…
pt: jaká stejná situace?
M: no ten boj…
pt: ten boj byl tam… a teď zase bude tady…
M: ten byl zatím jenom dvakrát…
pt: já o žádným jiným nevím…
M: není zatím jeden… neprobíhá pořád…
pt: já si to tady neuvědomuju… pěkně mi tady je…
M: a proč jsi nezůstal dole a nepřipravoval jsi se… jak jsi vylezl?
pt: neměl jsem takovou sílu…
M: jakou sílu?
pt: moc… já jsem byl jenom to… malý… černý
M: neměl jsi co?
pt: tak jsem si říkal, co se sebou udělám… abych se mohl zase zvětšit…
M: musel jsi najít tu druhou půlku… abys byl velký…
pt: musel bych najít miliardy, abych se mohl zvětšit…
M: ale ty seš pořád ten samej… jenom půlka…
pt: když jsem se tam rozdrobil, tak jsem ten kousíček… ty kousíčky jsou tady všude okolo.
A: kde je ta druhá půlka?… ta je celá?
pt: no to já nevím…
A: ta se nerozdrobila přeci,… takže ten černý kousíček je strašně malý a ta bílá půlka je velká…
pt: ne… neříkej!… to je ono, proč se tam chystají… ty síly…
M: a proč se tam chystají? Že to bílý je větší než oni? Že je to tak?…
pt: to nesmí vědět!… neříkej to tady!… to nikdo nesmí vědět!
M: proč nesmí vědět?
A: a není už trochu pozdě se chystat?
M: ty lidi to nesmí vědět?
pt: nesmí to nikdo vědět!
M: jako že to černý…
pt: jo. neříkej to!
A: že je to ohrožený…
pt: jo…
A: ale my to víme…
pt: hm… hm…
M: to už není žádný tajemství pro nás… ty bys nechtěl být na straně toho silnějšího…
pt: víš… to bych asi nemohl…
M: proč ne? Že bys mohl pracovat pro ty silnější…
pt: to asi bych nemohl!
M: tak se zeptej, jak to, že to nejde… proč by to nešlo… tak se zeptej těch dvanácti… proč by to nešlo…
pt: když jsem byl proti nim… tak by to nešlo…
A: nebo se zeptej, tý vlastní půlky… to jsi ty.
M: jestli bys mohl, nebo nemohl?
pt: tak koho se mám zeptat? Vlastně?
M: zeptej se nejdřív těch dvanácti…
pt: na co se to mám zeptat…
M: jestli bys mohl pracovat pro to silnější, pro to světlo… co bys pro to musel udělat?
pt: říkají, že budou šťastni.
M: když pro ně budeš pracovat?
pt: jo…
M: a jak to máš udělat?
pt: prej… pojď k nám!
M: a jak se to dělá… se jich zeptej!
pt: hm… hm…
M: co ti nabízí?
pt: hm…
pt: mám se pustit tý… tý nenávisti… ta mi vždycky pomáhala…
M: a nenabízejí ti něco mocnějšího? Ty se bojíš pustit té nenávisti? Vždyť budeš mít sílu té moci…
pt: tak co se jich mám zeptat?
M: zeptej se jich, co máš udělat…
pt: no jít k nim…
A: zeptej se sám sebe, tý druhý půlky…
pt: hm… já ji nevidím…
A: ale slyšíš ji…
pt: někde v dálce.
A: co ti říkají?
pt: že se na mě nezlobí… hm… divím se… vzdyť jsem ji vystrnadil…
M: zeptej se jí, jak je to možný, že se na tebe nezlobí…
pt: říká mi, že se na mne nezlobí.
M: a jak to víš?
pt: protože to cítím…
M: a co cítíš?
pt: to slovo…
M: a to je ta moc… ta síla…
A: ty to cítíš…
M: chceš to zkusit na chvíli pocítit, jaké to je?
pt: hm… ale mám strach…
M: tak to na chvilinku zkusíme?
pt: a jak to mám zkusit?
M: tak teď to zkus to cítit… teď to zkus cítit.
pt: á… á… á… tohle mám cítit?
M: jak to vnímáš…
pt: á… á… á… agresivitu… třeba…
M: tam u vás?… musíš najít…
pt: a jak se to dělá?
M: musíš najít svoje srdce.
pt: hm… a jak to mám udělat teda…
M: zeptej se těch dvanácti…
pt: říkaj… ať se podívám na ně.
M: tak se na ně podívej…
pt: trochu se bojím á…ú…! ach… to bylo ostrý.
M: říkají, že vteřina ti neuškodí… tak jaký to je?
pt: á… ú… to bylo strašně silný… strašně silný světlo… tak silný jsem v životě neviděl… no…
M: a co… dalo se to vydržet?
pt: no jo, ale nevydržím se do toho koukat dlouho…
A: a teď podruhé jsi se díval o trochu déle než poprvé…
pt: není to tak špatný… já to ještě zkusím…
M: zeptej se jich…
pt: jestli to prej můžu zkoušet do nekonečna…
M: co můžeš zkoušet?
pt: mám to dovolený…
M: tak zkoušej…
pt: á…á…ách! to je divný!
M: co je divný…
pt: to mezi ty prsty…
M: tak to zkus nejdřív mezi ty prsty… to vnímat… musíš po malých dávkách, ty ses tam dlouho nedíval… tak to zkoušej pomalu…
pt: hm… není to tak strašný… a co s tím mám dělat?
M: po malých dávkách… to pak pocítíš tu lásku… pak se tím naučíš pocítit tu lásku, to ti říkali hm… cítíš něco… hm… tak se tam ještě jednou podíváme… a co říkají?
pt: že mě to…?
M: že tě mají rádi
pt: hm… já nevím, co vlastně cítím…
M: tak se tam mrkni ještě… hm… není to tak špatný…
pt: no, neříkej to slovo!
M: ale když řekli, že tě milují, tak seš milován…
pt: no jo, ale to při tom nevidím to… vždyť jsem ti to říkal,… to… slovo… že dohromady to ještě nejde.
M: jo, jo, to je moc silný…
pt: s těma slovama to je vůbec složitý.
M: jak to?
pt: s těma slovama je to silný.
M: jak to?
pt: dohromady to dává strašnou sílu
M: hm… dohromady to vidět i slyšet?…… Tak ještě…
pt: (dívá se dlouho skrz prsty) takový divný pocit.
M: tak ještě ho prozkoumáme…
pt: a nejde mi u toho mluvit… (dívá se dlouho skrz prsty)
M: musíš hlavně chtít.
pt: jeden říká, že jim bylo smutno beze mě…
M: hm… dál… a co myslíš?
pt: je mi to právě divný, že jsem jim tam chyběl…
M: tak se jich zeptej… co ti říkají…
pt: že jsem jako oni…
M: že jsi byl jedním z nich…
pt: hm…
M: a to cítíš… a to cítění, jak vypadá?
pt: zkouším… už není to tak hrozný…
A: zavolej teďka k sobě tu druhou půlku…
pt: kam ji mám zavolat?
A: tam, kde je.
pt: já nevím, kde je.
A: ty víš, kde je.
pt: nevím… kde je.
M: tam to je lepší…
pt: cítím se dobře.
M: je to lepší, než cítit tamty nenávisti?
pt: no, je mi dobře… to světlo už není tak prudký, jde z povzdáli… tamhleta dávka mi vyhovuje… teď by mohli přidat… trošku…
M: tak je popros, aby přidali.
pt: hm… že musí pomaličku, že by mě to spálilo…
M: jsou hodní… to se ti už dlouho nestalo…
pt: něco dělá…
M: co ti to dělá? hm…
pt: co mi to dělá? otřásá to se mnou… otřásá…
M: to slovo? pomalu si uvědomuj, jak to otřásá.
pt: hm…
M: jsi ještě černej, když se díváš do světla?
pt: už ne…
M: šedivej?
pt: hm…
M: tak to musíme ještě prosvětlit…
pt: jsem jako ve středu, jsem jako v tomhle údolí, vidím všechny kopce a to světlo.
M: co tam je?
pt: to mi dělá dobře…
M: a dál?
pt: každý strom… mi říká to co oni…
M: a co ti říká…
pt: to slovo, co jsem ti říkal, co nemáš říkat…
M: stvoření, to taky vyzařuje? podívej se pořádně…
pt: děkují mi.
M: a co ti děkují?
pt: že už jsem šedivej… že už jim pomáhám.
M: a dál!
pt: teď je trochu větší…
M: a dál…
pt: trochu nahoře… ten nekonečný prostor…
M: a dál…
pt: říká, ať jdu domů.
M: co jako domů?
pt: nevím, co je domů.
M: on ti říká domů… on tě volá domů…
pt: nevím.
M: a znáš ten hlas?
pt: něco… mi… připomíná,
M: samozřejmě… co?
pt: lítost.
M: co je ti líto?
pt: lítost, že jsem se mýlil…
M: Uvědomuješ si to? Jak se to mohlo stát?
pt: toužil jsem po moci, měl jsem radost, že jsem vyhrál, tam to všechno začalo… mohl jsem říct, nevyhrál to nikdo, pojď nazpátek… byla to jenom hra.
M: ty jsi ji vzal vážně… je to tak? ty jsi nepoznal, že je to zkouška?
pt: ne… myslel jsem, že mi to přinese… radost a uspokojení… teď mi je to jedno.
M: co se stalo, že jsi přijal tu hru, že jsi ji přijal vážně… že jsi zatoužil po té moci?
pt: no pak jsem byl tím, čím jsem chtěl být.
M: líbilo se ti to?
pt: líbilo.
M: byls zavřenej? A teď?
pt: ta radost není spokojená…
M: co cítíš?
pt: bolest cítím.
M: co je to bolest?
pt: bolest, lítost, bolest cítím, bolest ze zapomínání.
M: co můžeš udělat, abys mohl jít domů? Co můžeš udělat, abys mohl být doma?
pt: říká že jo.
M: jakým způsobem?… dokážeš se teď pomodlit?
pt: pokusím se… modlím se… nechce se mi do toho… stydím se…
M: za co se stydíš?
pt: velmi se stydím za sebe, stydím se za sebe…
M: že jsi nezvládl zkoušku?
pt: že jsem na ně zapomněl.
M: zeptej se ho, jestli ti to může odpustit, nebo jak to můžeš odčinit…
pt: on mě netrestá… já se trestám sám… má mě rád…
M: už jsi zapomněl…… zkus si vzpomenout… mít někoho trošku rád.
pt: nejdřív musím mít sebe rád… to musím udělat napřed… a pak druhé.
M: dokážeš to? zkus to… zeptej se ho, proč chce, abys to říkal nahlas!… proč chce, abys to říkal nahlas?
pt: je v tom větší síla… mám se pomodlit, nebudete se mi smát?… jsem z toho nervózní.
M: dobře, neboj se…
pt: a stydím se za to, že jsem se nemodlil.
M: A umíš to ještě?
pt: a stydím se za to, že jsem se neměl rád…
M: a dále?…
pt: musím to dokázat… jde mi to špatně přes pusu… ale musím to dokázat… Nesmím ale koukat do země.
M: kam máš koukat?
pt: musím se ale koukat nahoru. Stojí tam těch dvanáct a také ten jeden.
M: jak vypadá ten jeden? Teď se neboj…
pt: ten tam stojí, on si dělá problémy.
M: možná by ti pomohlo to pojmenovat, vyzkoušej si to, když tam stojí ten jeden… a potom by ti ta modlitba taky šla…
pt: nejdřív mám jen to jedno slovo… Světlo… Světlo… Světlo…
M: dobře, tak to zkus.
pt: rád… mám…
M: dále.
pt: mám… rád… sebe
M: a dál!
pt: miluju sebe, miluju v sobě každou buňku… můžu být…
M: co můžeš být?
pt: prej jsem to, co on… dělá mi problémy vyslovit to slovo…
M: tak se rozpomeň…
pt: můžu vidět… můžu vidět i já… i já jsem… to světlo no!
M: a dále… kam se máš dívat?
pt: nahoru.
M: tak to zkus, dívat se nahoru.
pt: prej sem…
M: co říkali?
pt: to co on jsem, to říkali… dělá mi problémy vyslovit to slovo.
M: proč ti dělá problémy vyslovit to slovo?
pt: dlouho jsem ho neříkal.
M: tak se rozpomeň!
pt: on jsem, říká že on jsem, mohu vidět Boha, i já jsem… i já jsem to světlo… no… já chci jít tam už!…
M: a jak to máš udělat?
pt: poprosit za odpuštění… Danu.
M: tak to udělej.
pt: nemůžu ji poslouchat… Danu… když ve všem je Bůh… musím ji oslovit Bože…
M: dobře, pros Boha o odpuštění.
pt: Bože, prosím Tě… jestli můžeš, tak mi… tak mi všechno odpusť… prosím Tě, strašně moc mi odpusť… prosím tě, odpusť mi to… prosím tě, odpusť mi to (pláče)…
M: co cítíš?
pt: teď to je lepší, takový… strašný smutek, že jsem na něj zapomněl, strašný smutek, že jsem na něho zapomněl (pláče)… prosím tě, odpusť mi to… mám tě rád… je to hrozný, hrozný pocit viny z toho… že jsem mohl zapomenout… říká mi, že důležité je se rozpomenout… že se nemusím cítit vinen… protože jsem si vzpomněl kdo jsem… můžu si odpustit (pláče)…
M: dál!
pt: chci jít nahoru… můžeš mi pomoct?
M: ano, pomůžu ti.
pt: musím ale pomoct.
M: komu?
pt: ke komu jsem se provinil, choval špatně.
M: ty budeš Daně pomáhat?
pt: no ano.
M: a co ještě?
pt: tvořit.
M: jaký máš pocit?
pt: hm… s úlevou, s nádhernou úlevou. Á… už se na to těším.
M: a co máš udělat dál?
pt: podat jí ruku.
M: dobře, udělej to… a co dělá ona
pt: podává mi ruku…
M: co máš udělat dál?
pt: má velkou ruku.
M: pořád dál!
pt: jdu k ní, už je u mě blízko.
M: pořád dál!
pt: něco se děje, něco se tam děje.
M: co, co se tam děje?
pt: něco se tam děje… v tom těle… něco se tam míchá… něco se tam pojí,
M: pořád dál!
pt: slibuji.
M: dál… jak to vnímá Dana?
D: já ani nemůžu mluvit, já ani nevím.
pt: tak co chceš vědět?… tak mi je dobře, tak nepoznaně… tak spokojeně… a se cítím rád… cítím tu lásku… hmh (vyjadřuje nádherný pocit úlevy a blaženosti).
M: tak se ještě jednou zeptej tam nahoru… co máš dělat dál.
pt: jít nahoru…
M: dokážeš to takhle sám?
pt: radši s nimi.
M: jsou ochotni ti udělat radost…
pt: oni dělají jenom radost… i jiným radost… přicházejí?
M: líbí se ti… ty jsi jim taky odpustila?
D: hm… to bysme se spolu netelili…
M: chceš pomoct?
pt: hm…
M: představ si duhový most…
pt: no dobře, ale nevím, co mám mluvit…
M: nemusíš nic mluvit… dej se vést… a otevři se… odcházíš s láskou…
M: Dano, ty se vrať do přítomnosti! Přicházíš do bodu, kdy jsi tady a teď! Tys tam byla dlouhou dobu…
D: hm… a divím se, že jsem tady… jsem ráda, že jsem tady… tak vám teda děkuji… Jéžiš Mariá…
© 1999 Spirituální stránky Jana Havelky, aktualizováno 19.09.1999