Vystupuji z autobusu, mířím do obchodu. Jdu po chodníku do mírného kopečku normálním tempem. Nikdy mě nenapadne, že bych měla zmírnit krok dříve. Asi po čtyřiceti metrech, v místech, kde je druhá autobusová zastávka, se dostavuje dýchavičnost. Musím okamžitě zpomalit a zhluboka dýchat. Na vteřinu mám pocit jako před mdlobou. Po dalších deseti krocích se dech srovnává, jdu bez problémů, vcházím do obchodu, a už se tím nezabývám.
Vystupuji z autobusu, mířím do obchodu. Po chvíli ztrácím dech. Dostavuje se vteřinový pocit mdloby. Napadá mě, jak dlouho již mě tato chvilková ztráta dechu trápí. Kolik týdnů a měsíců hledám řešení tohoto problému, který přesto stále trvá.
Po chvíli se dech srovnává, jdu a dýchám normálně a již tomu nevěnuji pozornost.
Vystupuji z autobusu, jdu po chodníku, ztrácím dech. Opět vteřinový pocit mdloby. Tak dlouho už mě ten dech trápí. Stále jsem na to sama. Nikdo mi neřekne, že dělám dobře, když odmítám klasickou medicínu a věřím v alternativní léčbu. Nikdo mě nepodpoří. Tolik už jsem toho vyzkoušela a zkouším dál. Jsem na to sama.
Dech se srovnává, jdu do obchodu.
Vystupuji z autobusu, jdu po chodníku, ztrácím dech. Vteřinový pocit mdloby. Napadá mě, že kdybych tady padla a odvezli mě do nemocnice, už by to nebylo na mně. Mám pocit úlevy. Vzdávám se zodpovědnosti za své zdraví. Už bych se nemusela starat.
Dech se srovnává, událost končí.
Vystupuji z autobusu, jdu po chodníku. Ztrácím dech, pocit mdloby. Kdybych tady padla, odvezli mě do nemocnice. Padá ze mě zodpovědnost. Cítím úlevu a zároveň nepokoj. Něco tu není v pořádku. Už vím – to, že se vzdávám. Sice nejsem žádný velký bojovník, ale vzdávat se, to není moje parketa.
Dech se srovnává, událost končí.
Vystupuji, jdu po chodníku, ztrácím dech, pocit mdloby. Kdybych tady padla a odvezli mě do nemocnice, naráz bych musela opustit to, na čem lpím jako na jediném správném. Na svém přesvědčení. Když mi máma nebo muž radí, neposlouchám je. Nechci opustit své teorie, své přesvědčení. Vždyť bych se na sobě dopustila zrady. Nemůžu opustit svou víru. Ani od nich se nenechám zviklat.
Dech se srovnává, jdu do obchodu, událost končí.
Vystupuji, jdu, ztrácím dech, pocit mdloby. Teď to vím! Sama na to všechno jsem proto, že nevidím starost těch druhých. Ta moje „pevnost ve víře“ je určitě zraňuje. Vždyť já nevidím lásku, která je za jejich slovy. Já jim ubližuji, dívám se jen na sebe. Stavím své přesvědčení před jejich lásku. Teď tu lásku cítím a uvědomuji si svou sobeckost. Myslela jsem si, jak jsem pevná ve svém přesvědčení, a svou neústupností jsem matce a svému muži ubližovala. Teď tu jejich lásku cítím a těším se, jak jim ji opětuji. Už na to nejsem sama. Cítím lásku, úlevu a svobodu.
© 1999 Spirituální stránky Jana Havelky, aktualizováno 19.09.1999