Vyrážka

Jana, 45 let

Od dětství jsem trpěla chronickou rýmou a stále se opakujícími bolestmi v krku. Krátce po narození se mi objevila vyrážka zejména na obličeji a krku, která se velmi často opakovala a kterou se nikdy nepodařilo vyléčit. Postihla také ruce, šířila se vždy od prstů přes zápěstí. V dospělém věku sice vyrážka ustoupila, ale nastaly problémy s krkem. Objevily se v něm nepříjemné čepy, stálé záněty, které se stupňovaly.

Pak nastal v mém životě zvrat. Když mi bylo něco málo přes 40 let, začala jsem se zajímat o alternativní léčitelství. Cítila jsem, že mé potíže mají hlubší smysl, a tato cesta mě zavedla až k otázce minulých životů. V rove 1995 jsem absolvovala kurs Hlubinné abreaktivní psychoterapie a sama na sobě jsem si vyzkoušela její léčebný účinek. Zde vám tedy nabízím stručný záznam průběhu regrese tak, jak jsem ji tehdy sama zažila v roli klienta.

Téma – vyrážka, auditováno – jaro 1996

(A – auditor, J – Jana, klient)

A: Kdy jsi měla naposledy vyrážku?

J: Asi v 15 letech.

A: Jdi k té události

J: Opaluji se, je léto, trávím prázdniny s mamkou v Jugoslávii. Vím, že když si namažu tělo krémem na opalování, tak se osypu. Ani moře nesnáším. Je moc slané, musí mě vozit na dvou lehátkách, aby na mě nestříkala voda. Je mi to moc líto, jiní můžou skákat do vody ze skály, dovádět, jen já tu musím ležet na těch lehátkách a být v klidu. Stejně jsem tu vyrážku zase dostala.

A: Jdi zpět do dětství, do časného dětství. Co vidíš?

J: Je mi asi pět let. Houpu se na houpačce u sousedů. Je tam moje kamarádka a její babička. Nemám jí ráda. Říká kamarádce, ať si mě tam už nevodí, protože mám ošklivou vyrážku za ušima, ještě něco ode mě chytne. Je mi to moc líto.

A: Jdi ještě dál, do svého narození. Co tam vidíš?

J: Nevidím nic. Ale cítím nějaký strach. Začíná se mi točit hlava. Nějaké vlny, stoupá to a klesá. Je mi špatně. Všechno se se mnou točí.

(Auditor si asi myslel, že jsem se ocitla v době svého zrození. Já se ale přehoupla do minulého života.)

A: Řekni, co vidíš.

J: Nevidím nic. Začíná mě ale hrozně svědět celé tělo, nejvíc na krku, bedrech a v podbřišku, úplně nejvíc na rukou od loktů dolů (tam, kde byla vždy vyrážka).

A: Soustřeď se a pověz co vidíš.

(Přála jsem si něco vidět, protože ten stav byl opravdu nesnesitelný. Tolik jsem všechno cítila, ale přede mnou byla jen neproniknutelná tma. Už jsem chtěla, aby všechno skončilo a abych už měla od všeho pokoj.)

J: Stále nic nevidím. Ale cítím všechno, je to hrozné. Cítím velkou bolest v kolenou, strach a silnou nervozitu, kumulující se na prsou a ve vlnách stále postupující až do krku, do ohryzku. Nemohu dýchat, špatně se mi dýchá. Musím kašlat. Bojím se.

A: Projdi tu událost ještě jedou.

(Kývala jsem se na židli, otevírala dlaně a znovu zavírala, v tom stavu se mi ale zdálo, že to nejde. Ruce jsem měla červené, od prsou ke krku se mi prý objevily rudé fleky. Cítila jsem, jak se celá třesu, ten třes jsem nemohla ovládnout.)

J: Brní mě ruce a nohy, nemohu otevřít dlaně, bojím se, že mně odumřou. Dlaně mně natékají, nemohu hýbat s prsty. Bojím se něčeho. Teď se mi začínají klepat i nohy. Klepají se tak silně, že je nemohu udržet. Klepu se již celá. Jde to zevnitř ze mě. Strach, úzkost, nemohu se ovládat.

A: Řekni co vidíš. Co tě první napadne! Nerozmýšlej se!

(Zde auditor již zpřísnil hlas, znělo to jako rozkaz)

J: Ano, už něco vidím. Vidím úzkou uličku, je kamenná, po levé straně nevelké dřevěné dveře a vchod do domku. Je přilepený na dalších výše položených domcích. Vše je kamenné, místy na zemi udusaná hlína. Sucho. Tam bydlím.

A: Dobře. Co vidíš dál.

J: Vidím dva muže, jak mě vyvádějí z domku, jsou to nějací drábové. Já jsem žena ve věku asi 30 let.

A: Rozhlédni se kolem a popiš, co vidíš dál.

J: Vidím místnost s kamennou podlahou, stojím před nějakými stoly, které jsou rozestavěné do půlkruhu, za nimi sedí sedm mužů v černých pláštích, mají na hlavě vyšší černé pokrývky. Stojím před nimi jako obžalovaná. Jsem štíhlá a zdá se, že i hezká. Mám rozcuchané dlouhé hnědé vlasy, jsem špinavá, šaty rozedrané. Obžalovávají mě asi z čarodějnictví, že jsem pomáhala lidem od nemoci. Jeden muž klepne palicí do stolu, vynáší ortel. Mám velký strach. Pak se ode zdi odlepí dva muži, chytnou mě a táhnou ven do úzké kamenné chodby, jdeme doleva a pak mě strčí do nějaké kobky napravo. Kamenné zdi jsou hrozně tlusté. V kobce je sláma, malé okénko naproti dveřím, pod okénkem ke zdi připevněné řetězy a želízka na zápěstí. Už ležím u zdi, jsem přivázaná řetězy, nemohu hýbat rukama v zápěstí, železa mě hrozně tlačí. (Opět jsem cítila jak mám zápěstí nateklá.) Nohy bolí, nemohu je natáhnout. Bolest v kolenou.

A: Jdi dál, co se děle dál?

J: Vidím šibenici, je obyčejná, jednoduchá, na ní se houpe provaz. Je na nějakém vyvýšeném místě. Kolem dav lidí, křičí, nadávají mně. Stojím u šibenice. Je pro mě. Vidím se houpat na šibenici. (Somatika – houpu se i nyní, třesu se, nemohu to ovládnout, znovu si vše prožívám, zdá se mi, že to trvá věčně.) Pak vše utichá, už mě nic nebolí, koukám na sebe zezhora. Mám ještě pocity, ještě se trochu ztotožňuji s tou ženou dole, ale už chci jít pryč. První co mě napadá a co vidím je slovo OMYL. Vidím všechno už tak asi z 20 metrů. Odpočívám.

V noci po auditování jsem měla sen, žila jsem u strýce, který mi ukazoval jak vyrobit nějaký pruh hmoty, vypadalo to jako sklo. Věděla jsem, že chce, abych to taky uměla. Zdálo se mi, že se nacházíme v 15. století.

Druhý den v práci jsem cítila silné svědění po celém těle. Večer se mi objevila červená skvrna nad zápěstím levé ruky. Bolela mě také hlava, ale zvládla jsem to bez prášku. Třetí den bylo svědění již mírné, jen když jsem si na to vzpomněla. Čtvrtý den si kolega v práci všimnul červeného pruhu kolem krku. I ten přes den zmizel.

Prožitím mého minulého života jsem pochopila své dosavadní bolesti v krku, vyrážku a také již nežaluji na osud, proč právě já. Poznala jsem, že tento život, který právě prožívám, je jen jeden z mála, které jsem již prožila a ještě prožiji. Regrese mi „otevřela oči“, rozšířila obzor a poodhalila roušku zapomenutých událostí.

Hodnotím-li léčebný efekt tohoto auditu s odstupem tří let, mohu říci, že potíže s krkem jsou vyléčeny asi ze 70 % a vyrážka na rukou je vyléčená zcela.