Brumla letí do nebe

Prolog

Bylo nebylo... všechno začalo jaksi z jiného konce.

Nastupuji do psychoterapeutického výcviku v Gestalt terapii. První setkání trvá tři dny a je to ještě větší síla, než jsem doufala. Provádíme různé „experimenty“, neboli zážitková cvičení. Při jednom z nich se v mysli vracíme vždy o sedm let zpátky a rozhlížíme se tam. Několik frekventantů výcviku je o něco starší, než já. Takže zatímco klesají o dalších sedm a sedm let, vnímám znovu a znovu okamžik narození. Překvapivé je, že to není nic příjemného. Nechuť život začít mi silně připomíná má tzv. „ranní pesima“. Tak ono se to symbolicky opakuje s každým dnem? A neděláme vlastně teď nějakou regresi? bleskne mi hlavou.

Den poté se přihlásil můj pocit nízké osobní hodnoty. Nechci mluvit o sobě, ostatní to nemůže zajímat, nejsem vůbec důležitá, mé pocity ani můj život nejsou důležité... Na radu terapeutky žádám skupinu o podporu. Mručí několik hlasů. Diví se mému pocitu. Jsem pro ně zajímavá. Chtějí mně poslouchat. Po skončení skupiny přichází ještě Lukáš, aby mi podporu a zájem vyjádřil osobně. Pláču. Protože dostávám toho hezkého nad mou skromnou míru.

Ostatní pak odcházejí na oběd, vedle sedí kamarádka Pavlínka. Její soucítění uvolnilo slova: Nevím, proč ten pocit mám, v dětství se nestalo nic, co by ho vysvětlovalo. Pavla mne povzbuzuje, jedná se prý patrně o ještě hlubší osobnost než je ta, která se do výcviku přihlásila. Okamžitě naskočila hrozivá vize, která se před lety protlačila do vědomí díky nemalé podpoře marihuanového rauše. Jsem na hranici, kolem stojí lidé. Odsoudili mně. Lidé se rozhodli, že nejsem hodna žít. Sama se tak rovněž cítím. Může se jednat o vizi smrti z minulého života, kdy umírám jako odsouzeníhodná. V současné inkarnaci řeším otázku vlastní hodnoty. Dává to smysl. Teď mám žít svou vnitřní jistotu, aby mě žádné veřejné odsouzení již nezviklalo. (To je odhodlání k duchovně-atletickému výkonu, komentuje to později Honza.)

Tento nový pohled na smysl mého života představoval jednu z nejhlubších vnitřních zkušeností, kterou vůbec mám. Mohu si to někde ověřit? Zná někdo Pravdu? (Teď už mi to připadá víc jako „klepání na nebeskou bránu“. Bolavé místo ve mně se dožadovalo léčivé pozornosti.)

Romanovi Palkovi věřím. Prakticky ho neznám, jen jako přednášejícího z Vltavské. Vždy, když se mnou nějakou shodou náhod mluvil, byla jsem z toho na mašli (doslova). I tentokrát to od něj schytávám. Upálení – jistě, a ne jednou. Je to karmický trest za něco. Jinak mám velmi nízké procento dobra, jsou na mě napojení démoni, nevědomě provozuji strašlivou magii.

Co mám dělat? ptám se. Roman mne odkazuje na Spirituální stránky Jana Havelky, mám pracovat s ním, očišťovat se, vybrečet to.

Tak tedy jo.

Expozice

Spirituální stránky se mi líbily okamžitě, zapůsobily silou upřímné výpovědi. A na straně o autorovi byl malý rámeček, kam se dal napsat e-mail.

Honza zpočátku pátral po mé motivaci. Chce to mé srdce? Vím, že ano. Tak mi napsal svůj telefon a po telefonu vysvětlil cestu do Radotína. Hlavně žádné drogy, ani prášky na spaní.

Při prvním pohledu na radotínské paneláky cítím jistotu, že jsem tady správně. Honza to ale ještě neví. (Havelka – to je taková veliká svítící žárovka, odpovídám později na zvídavé dotazy přátel.) Jen si zatím povídáme. Trošku plácám, ale tápeme vlastně oba. Dostávám čaj. Honza chroupe nějaký suchary. Tím trochu připomíná křečka, celkem neškodné zvířátko. Uklidňuje mně to. Ptá se skoro na všechno, jen on ví, co potřebuje zjistit. Myslím, že si musel všimnout mojí otevřenosti. Jako téma pro audit (tak se říká metodě regresní terapie) vybíráme „nedostačivost jako životní pocit“. Významnou překážku v práci opět vytváří moje obava, že obtěžuji i jeho, že můj život není důležitý. Honza přece dostane své dvě stovky za hodinu, tak co?

Hodně mi pomohlo, že si na mně žádné nekalé magie nevšiml. (Asi nikdo nejsme nad mechanismem projekce. Tím myslím, že ani Roman ne.) Během rozhovoru mi značně stoupla energie, což se nestává běžně. Odcházím spokojeně, několikrát se sama nahlas rozesměju. Taková to byla radost a úleva.

Setkání druhé

Cestou autobusem pozoruji mlhu nad poli. Honza paralelně hledá v mlze mojí mysli „držátka“, za která by mohl zkusit můj problém uchopit. Zavírám oči. Kapesníky mi bude podávat. Sledujeme emoci zvanou smutek. Smutek minulý týden večer, časnější smutek v dětství, při odjezdu na tábor... pak už mi nejde se držet jedné emoce, je jich víc, prolínají se. Každá událost smutkem prosycená má něco jako začátek a něčím končí. Říkám Honzovi, co vidím, kde jsem, co se děje a co mé pocity... Asi napočtvrté už přehrávám jaksi mechanicky, událost je vyčištěna, odauditována.

Měla jsem moc ráda dědečka, zemřel, když mi bylo pět let a nikdo mi to vlastně neřekl, já na to taky zapomněla! Docela síla, cítit tu „ztracenou lásku“.

Minulý život? Moc na to nevěřím, nemám ani dobrou vizualizaci, takže spíš vnímám nejasná tušení, možnosti těžko odlišitelné od myšlenek a fantazírování. (Pozoruhodné je, že když ta „nejasná tušení“ později zkouším popsat, jisté silné emoce se dávají do pohybu.)

„Nevíme, co je skutečnost a co fantazie, nebudeme se tím rozlišováním ani zabývat, hlavní je, že to funguje.“ Říká k tomu Honza. Musí to pak ještě několikrát opakovat, aby zmírnil mou nejistotu.

Takže znovu. Minulý život?

Otrhaný zoufalec na skále, prožívající všechnu „bídu světa“. Bosé nohy.

Když se Honza zeptá na mé/jeho pocity, něco se vzedme: „Konečně to někoho zajímá, nikdy to nikoho nezajímalo. Nedá se to vůbec říct. Kdo by chtěl chápat samu podstatu bolesti, ublížení, osamělosti... ?“

Nicméně teď tahle „moje část“ pozornost dostala. Léčivou pozornost.

Dozvídáme se ještě, že jeho bolest se týká samotného vtělení do hmoty. Naráží na neustálé nepochopení lidí. Proto je tak sám.

Pak mám jít do jeho smrti. Stažená do sebe bloudím pustou prázdnotou, uzavřená všemu, bojím se, že to neskončí. Tohle je můj „badtrip“ (negativní psychické rozpoložení po požití LSD), vrátil se. Tenkrát jsem v té prázdnotě uvízla. Teď čekám.

Není se čeho chytit, kam jít, na co se podívat... točí se mi hlava...

Slyším zvuk! Vibraci, na které stojí svět. Teď přichází jako ladička, ladí mne zpět do vesmírné harmonie. Je to něco jako tibetská mísa.

Na svět se mi nechce, ale tady žít nemůžu. Potřebuju si vytvořit vztahy.

Spirála někam dolů, nic konkrétního, pak temné štíty hor, modře nasvícené. Ha – překážky.

Už vím, co chci – překonat je!

Dál je teplo a vlhko. Rozšiřuje se a otevírá. Na scéně září neskutečně velký přírodní chrám, probíhá nádherná ceremonie, spousta světla. Země mě vítá!!!

Dál vnímám očekávání, spřádané kolem mé osůbky, raději bych se otočila zpátky, ale nejde to.

Očekávání rodičů, nebo samotného Vesmíru? Tak i tak. Cítím to jako vesmírnou buzeraci?

Proboha... to... asi jo. Něco se ode mne chce, věřím na životní úkol, ale necítím se na něj připravená. A chci zůstat sama. Sebou? Sama mimo vesmírný řád?

Začíná se mi líbit fialová barva.

Setkání třetí, čtvrté i páté

Stále tápeme ohledně vhodného tématu. Kvůli něčemu jsem přišla, co to vlastně je? Znovu Honzovi připomínám svou vizi upálení. Navrhuje, abychom tedy zkusili tohle. Kupodivu jsem schopna vizi mentálně rozpracovat do dějové linie. Nesčetným dalším procházením pak došlo k hluboké identifikaci s následující událostí:

Pichlavý pohled ošklivé staré babice. Jdu podél řeky po louce, je jasný slunečný den, modrá obloha, jdu přes dřevěný most do velkého kamenného statku, přes dvůr, kde roste strom a pobíhají slepice, vcházím do místnosti, kde na mne někdo čeká, ale nedojde k očekávanému převzetí vzkazu, nebo o co šlo, vrhnou se na mně a zavřou do tmavé místnosti bez oken.

(Díky této sekvenci se do hloubky seznamuji s šokem, strachem, pocitem viny, samoty. Je tma a zima.) Pak mě vytáhnou ven, stále ten stejný jasný den (mám si všímat toho ošklivýho), vedou mne dolů do města (vztek, znechucení, vina , bezmocnost, ponížení...), tam čekají lidé, kteří chtějí vidět, co se bude dít (znechucení, odsouzení, stud, odpor, vzdor, nenávist), stojím na dřevěném pódiu, někdo předčítá nesmyslné a dost nesrozumitelné obvinění (odpor k autoritám, stud, Nenávist, Veliká Vina, (formulku: odsouzen k věčnému zatracení na nebi a smrti upálením na zemi – mám v auditu desetkrát nahlas opakovat...) pak ta hranice, svázané ruce, pláču, někdo to fakt zapálil, bože, opravdu mi ubližují, kouř, oheň, snaha nebýt v těle, bolest moc necítím, nenávist, lítost – snad ty slzy uhasí plameny... nenávist, černá a těžká, jsem v pekle, v plamenech poznávám tváře démonů, to už není skutečnost... hup a jsem nad tím, dívám se z výšky na město.

Pak... autobus, jedeme někam na výlet, jsem tam, ale nemám tělo.

Je tam i Jarka? Jo! Vidíš jí tam? Jo! Co k ní cítíš? Mám ji rád. Já jí chráním. Je taková omezená. Já vidím věci vcelku, ona vždy jen detaily.

Ty seš teď spíš kluk, viď?

Jo.

Jak se jmenuješ? (... chvíli si ještě cvičně hraje na strážného anděla...) Brumla.

Jak tě vnímá Jarka?

Ty Jarko spi. Brumlo pojď dopředu. (Já jsem asi schizofrenik.)

Takže pod tímto souborem otázek se Brumla prozradil. Takovým se prý říká přivtělené duše. Ten můj je asi dvanáctiletý chlapec, který si prožil to, co popisuji výše, navíc z perspektivy dítěte, rychle a bez náhledu. Po smrti uvízl v tmavém labyrintu, ztěžklý nenávistí, ke které přišel v podstatě nevědomky. V dané situaci naskočila nenávist reaktivně, docvaklo to do sebe a než se vzpamatoval, zabloudil.

Po dlouhé (opravdu hodně dlouhé) době uviděl malou holčičku, asi tříletou, šťastnou a rozmazlenou Jarušku. Právě se jí narodil bratříček. Jaruška zoufale potřebuje pozornost rodičů zpátky, cítí se zrazená a ohrožená. Nemá pro své prožívání slova. Blouzní v horečce.

Možná to byla ta chvíle, kdy Brumla vlezl dovnitř a uhnízdil se v jejích útrobách. Dostával jistou, byť bezděčnou pozornost. Spoustu podnětů.

Jak tě, Brumlo, vnímala Jarka?

Jak vyrůstala, nevěděla si rady s tím „neurčitým pocitem viny“. Nenávisti se bála a cítila se tím hůř, čím víc ji popírala. Bála se i vztahů s klukama, s lidma. Zkoušela všelijaké drogy, protože si nevěděla rady.

Brumla se cítí mizerně, když to musí takhle říkat, a prosí Jarku za odpuštění.

Katarze

Ty, Brumlo, ustup do pozadí. Ty, Jarko, pojď dopředu.

Ale já jsem s tím smířená, tak to prostě bylo. Cítím se jako matka ošklivě postiženého dítěte, které jí komplikuje život. Postarám se o své dítě a odpouštím mu!

Pak si Brumla má vzpomenout na svou maminku a druhou osobu, kterou měl rád, malou holčičku v červené sukýnce.

Je teď mnohem lehčí. Vnímám ho už venku ze sebe. Vypadá jako zkažená černé embryo, na světle se ještě trochu kroutí, veliký červ, ale cítí se božsky. Na pokyn Honzy volá své duchovní mistry, kteří tvoří kolem něho kruh. Jak se kruh uzavře, roztáčí se. Brumla chytá maminku a holčičku za ruku, pohled má upírat do světla k nebi. Je tam hezky, modro a bílé obláčky. Ačkoli z vnitřní mlhy mi vystupovalo jen málo tvarů, světlo proudící z otvoru v obloze mezi ně patřilo.

„Viděl jsem nebesa otevřená a anděly sestupovat a vystupovat... “, to je citát, který mně k tomu hodně napadal, ale nechci uvádět, z čeho je. (Tohle totiž není vědecká práce, víte, ale popis mého prožitku.)

Dívám se, jak Brumla s doprovodem pomalinku stoupá do nebe. Připomíná mi pouťový balónek, který dítě na chvilku nedrželo dost pevně... Mávám mu a on mně taky. Takové štěstí to je. Celé tělo si smím naplnit tím světlem, také oblasti života, posílám ho různým lidem. Je radost mít dobrého přijímače, proudění světla se tím podstatně urychluje... Mohla bych to dělat ještě hodiny.

Tohle časem zmizí, zůstanou jen dveře, které budu moci sama otevřít, říká nakonec Honza. K čemu je mu ten skepticismus vlastně dobrý? Vím, že na tohle se zapomenout nedá.

Chci mu tady ještě poděkovat za laskavou a léčivou pozornost, kterou po dlouhé/krátké (bylo vypnuto vnímání času) hodiny auditů poskytoval mým nevykoupeným částem.

Bylo nebylo. Chvíli prožívám a pak zas nevím, jestli se mi něco nezdálo.

Slzy a trápení „skutečné“ byly.

Světlo taky.

Nic víc nevím.

Jarka Soukupová, 26 let
(chcijarcu@centrum.cz)
 

(foto Jan Soukup)

Dovětky

1. Příběh vypráví především o diagnóze a odvedení přivtělené duše dvanáctiletého chlapce zvaného Brumla. Jarka ve svém textu nepopsala podstatný rys Brumlova přístupu – jakmile jsme spolu navázali lidský a terapeutický kontakt, Brumla projevoval silnou motivovaci dosáhnout „totálního řešení“, čili ukončit své mnohasetleté bloudění a odejít do světla co nejdřív. S takovým je přivtělencem je pak radost pracovat. 

2. Nevíme, jestli se v regresích vybavuje historická skutečnost a nemáme ani prostředky, jak to potvrdit nebo vyvrátit. Ale auditovat upálení dvanáctiletého chlapce, zkoumavého a duchovně založeného, bylo dost drsné i pro mě. Rozsudek zněl doslova takto: „Odsouzen k věčnému zatracení na nebi a k upálení na zemi“. Pod tlakem náhlého nesnesitelného psychického i fyzického utrpení došel Brumla k přesvědčení, že musel určitě spáchat něco naprosto hrozného, protože jinak by ho přeci tak strašně nemučili. A to mu pak vystačilo na několik set let bloudění. Duchovní škody napáchané křesťanstvím vedou často až hodně daleko za hrob. Po ovoci poznáte je. Lidé bděte.

3. Nemá cenu předstírat, že podobného terapeutického efektu lze dosáhnout vždy a s každým. Tento text je dobrou zprávou pouze o tom, že aspoň nějakého zlepšení aspoň někdy trochu dosáhnout přeci jenom lze. 

Jan Havelka,
(16. 10. 2001)