Regresní terapie a duchovní rozvoj

Rozhovor s Mílou Lukášovou

Mílo, jak bys popsala svůj životní úkol, s jakým cílem jsi přišla na tento svět?

Určitě s cílem pomáhat druhým lidem. Zároveň je mým osobním úkolem duchovní růst, snaha po dosažení moudrosti. Mám pracovat s materiálem z minulosti, jak mé vlastní, tak druhých lidí. Mám lidi inspirovat k duchovnímu růstu.

Co tě přivedlo k regresní terapii a k Andrejovi Dragomireckému?

Měla jsem velikou touhu pomáhat lidem, ale zároveň prázdné ruce – nevěděla jsem jak. Potřebovala jsem nástroj. První silný impuls jsem zažila na přednášce Marty Foučkové. Velmi mě zaujala technika regresní terapie, která neřeší jenom následky, ale pátrá po příčinách. Navíc může lidem pomáhat lépe pochopit, jak život funguje, a tím je motivovat ke změně přístupu k životu.

Oslovila jsem Martu Foučkovou, a ona mi vlídně pravila, že by mi regrese asi šla, ale ona sama nikoho vyučovat nebude. Zanedlouho se mi pak do ruky dostala přihláška na jeden z prvních kurzů Andreje Dragomireckého. Jela jsem tam s velikou opatrností – a od začátku jsem k Andrejovi pocítila důvěru. Připadal mi jako klasický učitel, který neprahne po obdivu, zato velmi touží předat metodu. Technika hlubinné abreaktivní psychoterapie se mi ihned moc líbila a dobře se mi dařila.

Co ti dala spolupráce s Andrejem?

Andrej je na můj vkus zaměřen velice technicky a abstraktně. Když namaloval na tabuli graf a pod něj napsal integrál, popisující asociaci, bylo to pro mě naprosto neuvěřitelné. Andrej to duchovno nebere přes intuici, ale spíš přes logiku, která má strukturu a umožňuje lidem pevně se jí přidržet a zůstat stát nohama na zemi. Od začátku jsme se s velmi dobře doplňovali. Záhy mi nabídl, abych s ním jezdila na kurzy jako asistentka. Práce i s větším kolektivem mě začala bavit, těšilo mě dělat na kurzech „duchovní zabezpečení“. Bylo to pro mě velmi důležité období.

Pamatuji se, jak jsi na kurzech začala experimentovat s odváděním přivtělených duší do světla a jak se to Andrejovi nelíbilo. Jak na tuto svou průkopnickou činnost vzpomínáš dnes?

Jako na partyzánštinu! (smích) Často jsem od Vesmíru upozorňována na existenci něčeho nového, jenom napřed nevím čeho. Snažím se do té tmy sahat a někdy mám pocit, jako bych měla v ruce špendlík a vyškrabávala jím jakousi sochu z velké skály. Po čase se z toho vyvine něco i dost nečekaného.

V regresích jsem si mnohokrát všímala, že se klient změnil a projevoval úplně jinou identitu, včetně změny fyziognomie a způsobu vyjadřování. Nezdálo se mi, že by to byl jenom minulý život, cítila jsem v klientovi více entit, které jakoby se praly o vládu. Ve správnou chvíli mi někdo podstrčil knihu Edit Fioreová – Tajemství zbloudilých duší, v které jsem našla vysvětlení svého tušení.

Nikdy jsem nechtěla duchařit, ale jednou jsem tu, abych sloužila Bohu. Pomáhat duším, které si samy díky své nevědomosti pomoci nedokáží, je služba jako každá jiná.

Když jste se s Andrejem Dragomireckým začali odborně rozcházet, my žáci jsme to vnímali skoro tak, jako by se nám rozváděli rodiče. Jak jsi to prožívala ty?

S odstupem jednoho roku vnímám náš rozchod jako užitečnou věc, ale tehdy to nebylo jednoduché. S Andrejem jsme spolupracovali pět let. Andrej potřeboval pomocníka, který by všechno dělal přesně tak, jak on si představuje. Ale my jsme se začali postupně názorově různit. Vnímala jsem, že s lidmi je třeba pracovat dál a hlouběji, že je třeba pomáhat jim rozvíjet jejich duchovní potenciál, inspirovat je pro meditace... což pro Andreje velkou důležitost nemělo.

Zpočátku jsem měla sílu dva roky ho přesvědčovat o existenci přivtělených duší, než je vůbec vzal na vědomí a práci s nimi zařadil do pokračovacích kurzů. Ale teď už jsem neměla chuť a čas zase další tři roky vysvětlovat, že na lidech vidím nějaký aktuální proces, s nímž je třeba jim pomáhat. Podle mě problémy neleží vždy jen v minulosti. Člověk je TEĎ v nějaké situaci, kterou potřebuje uchopit, které potřebuje porozumět. Na kurzech z toho vznikaly obtíže, lidé za mnou chodili ptát se na duchovní souvislosti, což Andrejovi nemuselo být příjemné. Ke konci už jsem každý kurz odmarodila a říkala si, že něco je divně, něco chce změnu.

Když mám problém, hledám příčinu u sebe. Řešit ji mohu pouze já a to sama v sobě. Občas vidím, jak někteří lidé, pokud dostávají signály, že v jejich žití není cosi v harmonii, raději obviní někoho ve svém okolí, že na ně negativně působí. Tím si často nechají příležitost k vlastní změně protéci mezi prsty.

Tak jsem samozřejmě hledala, jestli to není jenom osobní záležitost mezi Andrejem a mnou. Šla jsem do regresí, našla jsem naše minulé společné inkarnace, v nichž jsme spolupracovali. Vždycky jsme se dokázali jako partneři respektovat, pakliže jsme pochopili, že každý z nás je vybavený jinak. To mě potěšilo, protože jsem pochopila, že to, co mě vede oddělit se od Andreje, není nevyřešená osobní záležitost z minulosti, ale potřeba jít dál.

Na čem pracuješ v současné době? Do jaké skály šťouráš svým spirituálním špendlíkem?

S regresní technikou pracuji stále, v terapii je to nepřekonatelná metoda. Minulý rok jsem si procházela svou vlastní psychospirituální krizi a bolestivým procesem uvolňování kundaliní energie. Tento rok jsem vedena k vědomému napojování na vyšší Já a Mistry, čili k channelingu. Chtěla bych být čistým kanálem, kterým protéká inspirace z vyšších světů sem na Zem, a dokázat ji předávat bez zkreslení. Zatím to neumím tak čistě, jak bych si přála, a to mě velmi motivuje k práci na sobě.

Co nabízíš lidem teď, v roce 2002?

Jednak dál dělám regresní terapii, ale mám jen omezenou kapacitu. Dále vychovávám nové regresní terapeuty. Snažím se oprostit Andrejův způsob výuky od cizích slov, víc ho zlidštit a víc pracovat s moudrým pochopením věci. Takže pořádám základní a pokračovací kurzy regresní terapie. Nejvíc se ale cítím doma v oblasti inspirování lidí k práci na sobě, k duchovnímu a osobnímu růstu. Nabízím společné prodloužené víkendy, kde se snažím každému ukázat, že všichni jsme napojeni na zdroj neuvěřitelné tvořivé energie, a jak je nádherné stát se jejím kanálem a projevovat ji do světa. Můžeme si spolu vyzkoušet různé techniky meditací zaměřených především na sebepoznání. Kreslíme mandaly, zpíváme mantry, bubnujeme, rozvíjíme chuť žít, hovoříme o regresích, minulých životech, duchovním růstu a vztazích, o kundaliní a psychospirituální krizi. Řízenými meditacemi se učíme naslouchat svým vyšším já a osobním andělům.

Vzpomínám, jak jsem byl u tebe na terapii na podzim roku 2000, kdy vrcholil můj strach, že mě vyhodí z práce. Vůbec jsem nevěděl, co budu dělat. Napojila ses tehdy na mé anděly a vyzvala mě, ať říkám nahlas, čím vším bych se mohl asi živit. Když jsem mimo jiné řekl i „webové stránky“, ty jsi okamžitě reagovala: „sice nevím co to je, ale měl bys dělat právě to“. A já dnes dělám webové stránky i pro Regeneraci. Jsi dobrá inspirátorka.

Co bys na závěr vzkázala všem čtenářům Regenerace?

Mám dojem, že se naplňuje to, co bylo předem avizováno – Země prochází změnou, která se v posledních letech zrychluje. Zvyšují se vibrace a tlak na transformaci. Lidé na to reagují různě. U těch, kteří už přistoupili na hloubkovou práci na sobě, se odvíjí transformační proces spíše na jemnohmotné úrovni, oživují se jim emoční bloky, aby se mohli pohnout dál tím, že je zpracují. U lidí, kteří na sobě nepracují, se transformace projevuje na úrovni hmotného těla, větší náchylností k úrazům a ke krizovým situacím.

Lidé by se měli daleko víc informovat o procesech psychospirituální krize. Sama jsem jednu dobu nevěděla, co se to se mnou děje, kde jsem udělala chybu. Velice mi pomohlo podívat se do knih o psychospirutuální krizi, kde jsem našla vodítko. Tomuto procesu není třeba se bránit, vlastně jej ani nelze zastavit, spíše je dobré ho moudře podpořit a projít jím. Ve finále je velice pozitivní a hojivý.

Přeji všem, ať je světlo provází.
 

Rozhovor byl připraven pro časopis Regenerace
(Jan Havelka, 5. 2. 2002)
 

Viz též Pramen poznání Míly Lukášové