Regrese a kreativní práce na sobě

Reportáž z kurzu Míly Lukášové

Zná-li člověk některé guruy ještě z doby než začali být slavní, mívá problém brát je vážně. Opačným případem bude terapeutka akademická sochařka Míla Lukášová.

Řada absolventů kurzů hlubinné abreaktivní psychoterapie Andreje Dragomireckého si Mílu oblíbila právě v době, kdy byla Andrejovou asistentkou a na jeho kurzech zajišťovala nenápadnou, zato účinnou duchovní a lidskou podporu.

Své vlastní kurzy regresní psychoterapie začala Míla pořádat až vloni v létě. Týdenní kurz sestává z intenzivní výcvikové části, v níž se začátečníci i pokročilí učí technikám regresní psychoterapie. Na tu navazuje prodloužený víkend, zaměřený na kreativní práci na sobě, relaxaci a duchovní inspiraci.

PRODLOUŽENÝ VÍKEND

Kurzy se pořádají v osvědčené Hořovické chatě na Cholíně u Slapského jezera. Chata už několik let funguje jako příměstské duchovní centrum, od Prahy vzdálené hodinu jízdy autobusem. Kromě regresních terapeutů zde pořádají své akce i buddhisté, takže personál je dávno zvyklý nejen na různé formy expresivního duchovna, ale i na vegetariánské vyvařování. Mimo letní sezónu je zde nádherný klid.

Prodlouženého víkendu se zúčastňují jednak čerství absolventi výcviku regresní terapie, kteří při něm mohou integrovat své zážitky z výcviku, jednak ostatní zájemci, kteří se na Cholín sjíždějí ve čtvrtek odpoledne, mezi nimi i já. Už samo prostředí regresních terapeutů, dobře naladěných z čerstvých terapeutických zážitků uplynulých dnů, působí stimulačně. Večer začíná vzájemné představování, během něhož se nás Míla ptá, proč jsme přijeli. Než to řeknu přede všemi nahlas, ujasňuji si, že jsem přijel pokusit se opět pozvednout svého unaveného ducha.

DEN NA CHOLÍNĚ

Na celé chatě je nás něco přes třicet. Optimální hustota lidí pro velmi pohodlnou práci. Ráno před snídaní začínáme sufijskou rozcvičkou „čtyř směrů“. Doporučeným cvičebním úborem je pyžamo, což přispívá k domácí pohodě. Ne že by zrovna hromadné cvičení bylo mým koníčkem, ale pod vedením Míly si to užívám. Krásná hudba a rytmický pohyb celé skupiny působí okamžitě úplně fyzické blaho.

Po snídani kreslíme mandaly. Míla rozdává omalovánky a za chvíli to tu vypadá jak v mateřské školce. Mnozí jsme si už dlouho tak hezky nevyhráli.

Na další odpoledne je naplánována buddhistická meditace vipasána. Míla si občas cvičí své meditační know-how s buddhistickým učitelem Ashinem Ottamou a teď chce i nám dát ochutnat pořádnou půldenní meditaci. Velice oceňuji způsob, jakým nás do toho uvádí, neboť zcela realisticky ubezpečuje, že během následujícího meditačního odpoledne pravděpodobně nedosáhneme ani nirvány, ani hlubokého a nepřerušovaného míru, spíše budeme konfrontováni s mechanismy své vlastní mysli, které vůbec nemusí být hezké ani příjemné.

Vipasána spočívá v trvalém tahu na dosažení klidu mysli pomocí mlčení a pozorování dechu. V zhledem k účasti převážně netrénovaných začátečníků ji Míla organizuje jako cyklické střídání dvaceti minut meditace v sedě s dvaceti minutami meditace v chůzi. Během celé doby spolu nehovoříme, ani jinak nekomunikujeme.

Už dlouho jsem neměl příležitost věnovat se několik hodin v chráněném prostředí pouze klidu své mysli. Teď nemusím nic řešit.Teď mohu nechat všechno odplynout. Teď si to mohu dovolit. Teď toho chci využít. Do meditační místnosti svítí únorové slunce a mlčící skupina je na dlouhé chvíle ponořena do ticha naprosto magického.

Součástí meditace je i večeře. Bez mluvení, bez kontaktu ani očního, v tichu a v soustředění na jídlo. Jako bych tuto zkušenost znal z dávné minulosti. Být mezi lidmi pomáhá rozhánět démony mé vlastní mysli. A nemuset s nimi komunikovat zároveň přináší zvláštní úlevu a bezpečí. Tohle bych potřeboval zavést doma...

(Foto ze společného zpívání mantry, která otevírá duchovní srdce. Jak je vidět, malého „osvícení“ se při ní dostalo každému.)

Na sobotní večer je ohlášená velká bubnovací meditace. Přijíždějí bubeníci – skupina lehce excentrických mladých lidí s nádhernými velkými bubny. U roztopeného krbu rozjíždějí meditativní šamanské bubnování na mnoho hodin. Když je bubnování rozjeto, uvolňují bubny nám, kurzistům. Druhý den mám z toho bubnování dobře profialovělé dlaně.

ZÁVĚR

Sice jsem si bubnováním trochu omlátil ruce, takže pár dnů nemůžu chodit na nákup, ale pozvednutí ducha se konalo, a to spolehlivě. Nelze nedoporučit.

ROZHOVORY S ÚČASTNÍKY

Stáňa, 25 let, absolvovala prodloužený víkend:

Stáňo, proč jsi se sem přihlásila?

Mám docela namáhavé zaměstnání a zároveň chodím do školy. Chtěla jsem si odpočinout a přijít na jiné myšlenky.

Nakolik bylo tvoje očekávání splněno?

Možná na tak na 102 procent. Překvapila jsem sama sebe už tím, že jsem tady vydržela. Třeba předem jsem se bála mandal, protože vůbec neumím kreslit, a nakonec jsem se svými mandalami velmi spokojená.

Jak se ti líbila Míla?

Mám jí moc ráda. Líbila se mi. Působí na mě pozitivně. Myslím, že je to výborná duchovní učitelka, umí rozdávat energii. Působí mateřsky a laskavě.

Líbilo se mi tu hodně dalších věcí, hlavně bubnování. Líbila se mi i většina meditací a tvořivé práce. Nejvíc se mi líbila pospolitost, která tady vládne, je to tu velmi příjemné. Všichni si navzájem dávají energii a pohodu.

A jak se cítíš teď?

Od bubnování jsem tak nabitá energií, že jsem celou noc nespala. Víkend utekl rychle, je mi líto, že už končí. Myslím, že by takový seminář měl zkusit i ten, kdo není naladěný na „naší vlně“.

Mirek, 49 let, absolvoval celý výcvik:

Mirku, co tě přivedlo k zájmu o výcvik regresní terapie?

Sám jsem regresi prodělal a tak vím, že je to výborná věc.

Jsi po týdenním výcviku schopen sám dělat regresi?

Myslím že ano, i když si uvědomuji, že zkušeností mám zatím málo. Ale chci to začít zkoušet hned příští týden.

Jaké byly tvoje první dojmy v roli terapeuta?

Obava, abych něco nezkazil, abych neublížil.

Jak se ti líbila Míla jako učitelka?

Líbila se mi. Ovládá to a ví, jak to vysvětlit. Umí se do lidí vcítit, takže ví, jak s nimi pracovat.

Co byl tvůj nejsilnější zážitek z výcviku?

Moje vlastní regrese v roli klienta. Kamarádka se mnou dělala bouračku, kterou jsem utrpěl v roce 1971. Byla to síla, byl jsem tehdy v bezvědomí a od té doby jsem měl bolavou páteř a tahal za sebou nohy. V regresi se toho dost odbouralo, i když tam asi zbylo něco ještě z minulých životů, které jsme bohužel už nestihli. Ale jsme už domluvení, že budeme pokračovat.

Chceš se stát regresním terapeutem?

Jasně. Rád bych hned příští měsíc jel na pokračovací výcvik.

Jak se cítíš teď?

Pohoda. Našel jsem něco, co jsem celý život hledal.

Co bys pod těmito dojmy vzkázal čtenářům Regenerace?

Těmto věcem – regresím a duchovnu – nemusí nikdo věřit, ale každý by si o nich mohl aspoň něco přečíst. Kdyby se jim věnovalo víc lidí, bylo by nám všem spolu lépe.
 

Rozhovor byl připraven pro časopis Regenerace
(Jan Havelka, 1. 3. 2002)
 

Viz též Pramen poznání Míly Lukášové