Channelingová poezie
Malý ďábel mi sedí na rameni
a povídá mi o Lásce
ve snaze ovládnout mou duši.
Vypráví, jak si Lásky v pekle cení,
že dost jí ve Vesmíru není
a také, jak prý mi to sluší.
Jak ji mám poznat?
On ji nepoznal.
A tedy nezbývá mi, než si přát,
že i on snad může milovat.
Ďáblíku, odleť, prosím, odleť
najdi si někde jinou oběť!
Ba ne, nemůžu ho poslat pryč,
přece za takovéhle sobectví
si na sebe jen pletu bič
a tohle zase ďábel dobře ví.
Stále se snaží získat mojí duši,
že mu to jde dobře, to správně tuší.
Lásko, kde jsi? Neopouštěj mě!
Posviť mi aspoň trochu v téhle tmě!
prosím, rozsviť svou silou aspoň svíčku
ať mám světla jako při měsíčku.
Ba ne, nechci tenhle odraz.
Nechci mít z lásky jenom obraz!
Toužím po Slunci.
Už vím, udělám z ďábla anděla.
To se sice snadno nedělá,
ale jde to. Dokážu to!
Zářící sluníčko
a vítr jí čechrá vlásky.
Slziček maličko,
srdíčko plné lásky.
Ve smutném pohledu
ukrývá naději.
Jakpak to dopadne?
Nezklame ji?
Bolestná realita.
Srdce toužící po Bohu, toť vše.
Tma… tma… hustá, černá.
Neproniknutelná!
Neproniknutelná?
Hledej a hrabej
trap se a snaž
v bolestech padej
v pekle se smaž.
Tvořeném pouze
v tvé vlastní touze
v myšlení, konání
s nesprávným chápáním.
Tak tedy chtěj ho
Srdcem i Duší
myšlenka na Boha
stále tě mučí.
Větší touha
znamená větší bolest.
Chceš vlastnit Boha?
proč ne – i toť jedna z Cest.
Dlouho tu bolest vydržíš
a Boha poznat chceš
časem i to si odpustíš
a sama zůstaneš.
S pokorou, láskou
děkuješ bez čekání.
žiješ už pro život
ne pro touhu
bez chápání.
Pak přijde Boží dar
jež přinese ti zdar
myšlení čeká zmar
Bůh a ty už nejste pár!
PŘESTAŇ PO TOM TOUŽIT A DOSTANEŠ TO!
V jasném světle,
jež nezáří a neoslepuje
objímám Tebe,
jež nejsi.
Nech je.
Ať si jdou.
Kam chtějí.
Je to jejich volba.
Mají iluzi svobody.
Jen ty, hlupačko,
si stále myslíš,
že máš poslouchat Boha.
Vznáším se v pocitech
chladu a tmy
horečka, těžký dech,
děsivé sny.
Nechci znát pravdu
bolí to moc
ač vím, že čeká mě
bolavá noc.
Bráním se, bráním
představě skutečnosti
oporu sháním
ve věčnosti.
Třesu se celá
proč mi to nutíte?
Jak oněmělá
copak si myslíte?
Bojím se, bojím
zbytečný strach,
když se mu postavím
zbude jen prach.
Hele, on zmizel
bojí se mě
a jasná Pravda
již vzdoruje tmě.
Žádná láce,
chce to dost práce,
té není proč se bát,
už můžu klidně spát,
musím se smát.
Dívám se vzhůru
a myslím na Tebe
s pohledem na nebe
s květinou usínám.
Krásný sen o Tobě
potichu sním
najednou zřím
stříbrnou Lunu.
Pomalu přicházíš
okolo hlavy zář
vidím Tvou krásnou tvář
něžně se usmíváš.
Andílku můj
stále skrytě
miluji Tě
právě teď!
Ve věčném tanci
v meditaci
Božský oheň
stále plane.
Bolesti, radosti
v prchavé samotě
shoří tam stejně,
jak ponožky na plotě.
Živí jej naše iluze
a nesplněné sny,
zdá se, že nikdy nezhasne
a svítí dál do tmy.
Až shoří všechny představy
a zemře oheň sám
navždy s ním odejde i Bůh
náš pomíjivý Pán.
eternal landscape
of misty mountains
sacred water
of mystic fountains
the old prophecy
comes to me
hidden mystery
must be here…
…chest is empty?
Why are you travelling
around the world
to find it
while it is
in you?
to go higher and higher
longing
in the burning fire
solving
the problem of living, she’s calmly weeping… finding
&
loving
Šplhám na horu
vystavěnou slovy
na vrchol k praporu,
kde je Pravda? Kdo ví?
Visím na provaze,
v uších mi zvoní,
není mi zrovna blaze,
to vše dělám – pro ni.
Nohy mám bolavý,
z prstů mi kape krev,
kde je, jen Ona ví,
jdu k ní jak hrdý lev.
Nepláču, nekřičím
mimo Ni nevnímám.
Neskáču, neprosím,
to totiž nestíhám.
…drápu se pomalu
v srdci mám naději
polibek na skálu…
pro Pravdu… kde je jí
KONEC
Letím stále vpřed
hlava se mi točí
kde zůstal můj střed?
A proč mi slzí oči?
Čas pomalu plyne
okolí se mění
a další tvář Reality
na mě zuby cení.
Lidi ode mě
občas utíkají
mé vzpomínky na ně
zvolna umírají.
Čas se noří do tmy
a paměť jde s ním
mysl na to civí
okem hladovým.
„Proč mi berete
moje představy?
vnitřek měníte
od pat po hlavy?“
„Ach, to jsou mi starosti!“
(kdopak se to směje?)
„To chce trochu radosti!“
(jeho hlas mě hřeje)
Když se dívám dopředu
hlava dál se točí
tak doleva, doprava
těkají mi oči.
Pomaloučku pomalu
vnímání se otvírám
jen se čistím od kalu
ničemu se nevzpírám.
Ach Bože… Bože milý
miluji Tě stále víc
a jistota ve mně sílí
mimo Tebe není nic!
Anička (17 let)
leden 2001
|
