Meditace s ponorem do ORIVONA

Procítil jsem, že Bůh je Láska. Bůh mi říkal: Jak mohou lidé takhle žít, nečišet, neprýštit z nich láska – božství, které je za vším. Jak jen jsme toho schopni a jak je to hloupé? Zbavili jsme se základní kvality – cítění boha v sobě. Jak jsme to mohli udělat? Bůh stvořil vše, aby se na to mohl dívat, zažívat radost a hravost, vše pociťovat jako jednotu sebe ve všem. Vidět a cítit sebe, jak je vše božské a dokonalé, nic lepšího už býti nemůže. My jsme se od něho odtrhli a tím jsme otevřeli třináctou – nešťastnou komnatu v bohu. Pociťujeme, co je to žíti bez něho. Bez toho, aby nám ryzí božství tryskalo z hrudi a my s ním. Čím více jsme od něj odtrženi, tím více trpíme. Vždyť pocit Boha je tou základní hodnotou, na které má být postaveno uvědomění si sebe a rovnost všeho se vším, stejné dokonalosti a krásy všeho. Naše uměle vybudované ego zaujalo místo toho pozici někoho něčím dokonalejšího, kdo se se vším poměřuje a staví se nade vše. Vychloubá se do nebe volajícím způsobem vlastní, téměř nekonečně velikou hloupostí. Ego si na sebe křivě obléklo jednu slupku boha a zapomnělo na to, kdo ji stvořil. Jsme tu pro radost a žití boha. Jak hodně ubližujeme naším hloupým postojem sobě i bohu. Vždyť se stavíme všemožně proti všemu i jemu. Jak jsme schopní si vzájemně ublížit, kopat do sebe, kopat do boha? Naše póza je neuvěřitelně hloupá, celá od základu je nesmyslná a my se jí vychloubáme a všemožně ji zdokonalujeme. Hanba nám! Kdy se konečně probudíme a začneme být bohem, místo hloupými usmrkanými dětmi. Bez lásky – boha procházejícího námi se nedá dělat žádná duchovnost, je to pak ubohost a co my za duchovnost považujeme je nemožné. Je hrůza, dívat se na to, co vy děláte a je nesmírně těžké vám pomáhat. Čím více jste něco, čím nejsem Já, tím více pak trpíte, jste v osamění. Vraťte se už ke mně a žijte mnou!

Meditace s ponorem do INRI a šesté dimenze

Božské vědomí mě požádalo, abych se v něm uvolnil a okusil jeho hranice. Nebylo na co narazit, je tak rozlehlé, volné a na nic upjaté. Říkalo mi: „Jen si uvědom tu božskost chlapče. Dokud se nerozlehnete ve mně, budete stále jen děti, které obíhají kolem hradu, co nepřekračují zdi pískoviště.“ Mě se ani nechtělo věřit, že to vše, co vnímám, je bůh. Snažil jsem se to brát jako pouhý výplod mého mozku, který si vše sugeruje, ale nešlo to v božském vědomí prosadit. Tak jsem se raději podvolil nádhernému a vzácnému vjemu boha všude kolem sebe, jak je vším prosycen. Je to pocit a druh žití, který na rozdíl od našeho hloupého vědomí nemůže nikdy zevšednět ani skončit. Bůh tu bude stále ve své rozlehlosti a nevyčerpatelné kráse. Ale i dál se mísilo mé a Jeho vědomí. Byl hmatatelný ten rozdíl, mé vědomí se pomalu a líně táhlo před božskou ladností a všudypřítomností. Celý život je tvořivou a skutečně hravou proměnou boha v sobě. Stále je pro mě těžké plně uvěřit a oddat se stálé přítomnosti boha.

Na těle jsem silně vnímal všechny čakry jako malé nabité plošky. Slyšel jsem, abych se nesoustředil na vjem svého těla. Poslechl jsem a nechal se opět vtáhnout do rozlehlosti a volnosti božského vědomí, které je krásné a dokonalé již svým bytím. Vše v něm má své místo a nic nelze potlačovat nebo vyzdvihovat, jak je naším oblíbeným zvykem. Vytváříme si tím samé potíže. Děláme tak věci, které nejsou naší přirozeností. Bůh s tím nesouhlasí a ukazuje nám stále a neúnavně, že je jiný.

Tělo Boha je oceánem bez břehů, ve kterém se nemůžete utopit a ani ho nikdy vyčerpat. Bůh není v nicotě, co by v ní dělal. Bůh oplývá životem a proměnlivostí všech jeho krás a tajů. Je srdcem života a všeho v něm. My si jen zahráváme s impulsy, které k nám přicházejí neznámo odkud. Jsme odrazovou plochou, do které se promítá všelicos a může v ní pobývat i bůh. Ovšem pokud to dovolíme a přestaneme se honit za myšlenkami, co již opustily Boha, jejich Stvořitele. Posuňme své vědomí od našich zkostnatělých konstrukcí, v nichž pobývá už pouhá prázdnota, ubohost a zkroušenost. Nechejme se unášet proudem božského vědomí, jež je nekonečné a stále živé. Jako i tvořivě hravé a tepe vlastním osobitě majestátným s ničím jiným nezaměnitelným tepem stálé božské přítomnosti. Jsme jednou částí skládačky, která se ničím neliší od jiných částí, máme jen jiné umístění a tak je na nás vyrytý jiný obrazec, ale stále jsme ze stejného materiálu. Jsme formou boha a on je naší náplní. Jak jsme na tohle mohli zapomenout a přestat to žít? Proč nepřeneseme vjem Boha, tedy tlukot našeho pravého Srdce do naší běžné reality? Copak je bez Boha život?

Při vstupu do meditace jsem si vzpomněl na nedávný sen. Objevil se v něm pokoj a já, jak uléhám ke spánku. Čím hlouběji jsem ve snu usínal, tím více sílil zvláštní a nezvyklý pocit v celém těle. S tímto neznámým vjemem jsem se postupně probouzel už do běžné reality. Tento neobvyklý děj symbolizuje přechod z naší známé, ve skutečnosti však omezené „snové“ reality do skutečně bdělého vědomí Boha. Až v něm si teprve jasně uvědomíme sebe a svojí jednotu, nedělitelnost i v živém Stvoření. Vnímání naší duality a rozdělenosti na neskutečně mnoho úseků vědomí je pouze naše iluze, jež nám připomíná odloučenost od Boha v Srdci.

Miloš Brummer
jaro 1999