12
Dvanáctá meditace

Začátek byl bolavý, celé tělo bylo jakoby těžce nemocné. Navíc ho někdo probudil ze spánku telefonem. Byl rozmrzelý, a do meditace se mu nechtělo. Nedovedl si představit, že by ji zvládl. Při poslechu duchovní hudby se stal malý zázrak. Bolesti ustávaly a otvíralo se mu božský výhled, jasné, čisté a superrychlé myšlení. Do zuboženého těla se vlévala božská síla v několika vteřinách změnila mrtvého v boha, i když jen v polovičním ponoru do božského instruktora 5,3 té dimenze nadvědomí. Meditace začala tím co vždy, ukázkami bohatství Boha. Opět dokonale prožíval hudbu, do které o ní občas dostával výstižný komentář. Jako v divokém amfiteátru kolem něj vířily myšlenky, symboly božské moci, dokonalost sama. Jaká to byla krása, úžasnost zážitku, kráska na pochodu, silné a vznešené stvoření božské.
      Jaká to byla nádhera, jen se tak dívat. Božská síla mu ukazovalo co vše je v ní, nabízela mu bezpočet možností jak pochopit boží myšlenku.
      Taková nádhera něco stála a cítil, jak mu budou ubývat síly při výstupu z meditace.
      Téma meditace bylo jednoduché. Ukázat bohatství boha, věčnosti, dokonalosti a jeho vnitřní strukturu. Jak vyšší ukazuje nižšímu co umí. To byla nádhera, tak si hrát s věčností od věčnosti po věčnost. Takové to bylo, když okusil božské celé znovu. Nebude mít možnost zde zůstat, na to nemá, ale jeho přítel Miloš, kdo ví, snad.
      Ukazování světa jeden druhému, to je vesmír. Proto vznikl a proto trvá. Jen ukazovat tu nádheru, ne nějakou hloupost pro děti.
      Pochopil, že už je v božském světě, ne někde jinde. To byla nádhera, krásné duchovní myšlenky mu vířily hlavou, jen si je zapisovat nemohl. To by byly přednášky, to by lidé koukali!
      Ale nešlo to, věděl, že je zase zapomene, nadobro. Jen mu je možná božská hravá síla znovu nadiktuje do počítače.
      Věc ohledně božské lásky? No to byla hra! Nešlo to, ostatní proudy božské energie tomu bránily, zase odkláněly pozornost jinam. Povedlo se jim to, ale on tam dole (patrně mu napovídala 6,5ka co si zavolal) ji opětně a opětně volal zpět. Ku pomoci si zavolal i Pannu Marii, která podle přání vytahovala proud Lásky z jeho hrudi.
      Její hlas byl stejně slabý, stejně jsme ji překřičeli, ona je tak tichá, tak mírná! Ale on s ní opět chtěl mluvit. To se mu před očima všechno rozsvětlilo, láska přicházela, ale on si toho nevšímal a opět ji volal. Zase jsme ho museli tahat stranou a znova to začalo. Jemu se ale ukázala podivná vize. Jeho chrám, vnitřní pyramida, ta vysoká a hodně tenká, jež je složena z množství proudů zakončených špičkou, sbíhající se na vrcholu. Pokud jeden proud chybí, je pyramida křivě. Znovu a znovu jsme mu tvrdili, že už je láska mezi námi, ale on se znovu ptal, zda je Láska už v harmonii a rovnováze s ostatními. Není, ještě teď ne. Ještě to chvíli potrvá. A to je všecko z meditace.
      Opět bylo propojeno horní se spodním skrz bránu ega, které pro tu chvíli přestalo existovat. Opět byly napojeny spoje, aby cesta od boha k člověku byla co nejdokonalejší, mnoho Gb za sekundu. Tvé ego již stejně téměř neexistuje, tak je těmi spoji proděravěné. Chtěl bys být trvale ponořen hluboko do světa bohů? To budeme muset udělat ještě mnohé. Za prvé rozšířit běžné vnímání na maximum, stále mne ještě špatně slyšíš, nevíš, co je správně a co není ode mne.
      Za druhé budeš muset víc posilovat svůj mentální trénink. To znamená pokoušet se roztáhnout své vědomí do maxima i přes den. Zatím ses málo snažil a propadal jsi naivnímu materialistickému jednání. Kdepak Naše, to je jiné. No a za třetí je nezbytné, abys všude byl a vše dělal. To znamená s tou tvojí skupinou, dobře ji vedeš, pokračuj, my ti stále pomáháme, to víš sám. Moc dobrého už bylo vykonáno, další bude následovat. Chtěl opravovat a doplňovat napsaný text, ale bylo mu to zakázáno. Bůh nikdy nic neopravuje, stále tvoří nové a nové. Opravování je sice málo božské, ale také patří do vesmíru, vše, i vy, nedokonalí. Tím skončila své diktování božská síla. Vzpomněl si na Wolkerova slova, také zachytil je kapky z Proudu.
      Účelu meditace bylo dosaženo. Opět navštívil svět bohů, poznal jeho krásu. Viděl jak bohové hledí do zrcadel Mysli, je to zvláštní život pro pozemšťany zvyklé přízemnímu pomalému životu. Nechodí z místa na místo a nejednají jako my. Spíše je to možné popsat jako hledění do obrazovek počítačů a přijímání tisíců informací. Myšlením ovlivňují a pak korigují probíhající děje. Vidí nejen běžné události, ale i jejich symbolické formy. Nemají vlastně ani tělo v našem slova smyslu, jsou spíše dokonalými počítači propojenými s jinými vyššími i nižšími. Nepohybují se, jen myšlenkou přepnou nastavení počítače a sledují zase jiný úsek virtuálních dějů. Přijmout tak odlišný způsob života je pro nás velmi náročné a dlouhodobé, i když v podstatě máme nižší variantu tohoto procesu, ale neuvědomujeme si to. Jen Bůh je však nepředvídatelný.
      Vzpomněl si na chvíli v meditaci, kdy si chtěl zakrýt tvář proti světlu a nešlo to. Chtěl stáhnout roletu tak vstal a chtěl zatáhnout za šňůrku. Ale ta tam nebyla, pohlédl vzhůru a užasl, nebyla tam ani roleta. Trochu se lekl a božská síla se rozesmála, ráda si z něj dělá legraci. Ale líbí se jí, že se nebojí, strach je velká překážka duchovní práce.
      Poznal opět pravidlo Vše ve Všem, úžasné tajemství fraktálů. Celá myšlenka boha je Jeho fraktál od nejvyššího k nejnižšímu světu, věčná podobnost. Tak jak je člověk učen bohy, tak jsou bozi učeni božstvy a i oni mají problémy s pochopením o řád vyšší existence. Ale je to v pořádku, pro to je tu vesmír.
      S překvapením si až teď uvědomil, že nebyl v meditaci příliš kritizován jako jindy. V tom bylo asi to tajemství dvanáctky – harmonie.
      Vzpomněl si, jak mu byla ukázána podobnost mezi světem virtuálních představ videoklipů a životem, jež žil. Tajemství bylo ve slově podobnost, není to totožnost, ani obrazy nebyly pouhým šálením ducha. Podobných dokonalých postřehů bylo mnoho, ale tajemný svět se uzavřel a do příštího ponoru se do něj nedostane. Ještě mu napověděli, jak jsou mnozí umělci duchovní, aniž o tom mluví. Svojí tvorbou osloví mnohé, mají větší výsledky než církve. Podobnost divadla či koncertního sálu s bohoslužbou v kostele je velká, jak uviděl ve vizi. Chrámovou hudbu, kterou v meditaci poslouchal, musel autor psát v ponoru do božského, jinak by se to nemohlo přenést na něj. Hudebníci byli ve stejném prožitku.
      Meditace byla kratší, ale do vyšší hladiny nového božského instruktora. Po výstupu klesal i pocit hrdé vznešenosti a myšlenka, že bude zas kde byl, ho zarmucovala.
      Výsledkem meditace bylo další zvýšení ponoru z 30 na 37 procent, silně se zvýraznil i vnitřní klid a smířlivost. Trochu to přesáhlo jeho schopnosti, dostával občas obavy, zda to zvládne. Ponor způsobil ještě větší odloučenost od běžných lidí. Číst časopisy, poslouchat rozhlas, dívat se na televizní hry či poslouchat populární hudbu již vůbec nebylo pro něj.
      Ponor bylo potřeba udržovat. Pokud se dopustil chyby, snížil se, což poznal změnou pocitu a schopností. Při poslechu meditační hudby rychle rostl přes 50 procent, což ho vyčerpávalo. I jeho ponor do nové duchovní osobnosti Já se zvýšil z 60 na 95 procent. To odpovídá duchovnímu stupni 4,5.
      Únava však byla přítomná stále a poněkud oslabovala vnímání. Některé jeho spodní části měly připomínky, prý tu mystiku přehání, stále chce nějaké novoty. Objevilo se i lehké pokušení magií. Dozvěděl se však, že v tomto životě může zakolísat, ale už nespadne.
      Vzpomněl si na vizi, jak vylézá z bahna po tenké tyči zkušeností a čím je výše, tím vyšší nebezpečí pádu. Má ještě málo zkušeností, aby byl ve vyšších dimenzích stabilní. Je v podobné situaci jako ten, co se poprvé narodil ve světě lidí a ještě se moc neorientuje. Jeho úkolem je aklimatizace v novém vnitřním prostředí. Přicházely mu opět instrukce, ale podstatně jemnější než dřív.
      Pochopil, že úspěšně prošel duchovní maturitou. Necítil potřebu něco číst či psát. Vše k němu samo přicházelo v optimální harmonické podobě. Nic zvláštního nedělal, jen spočíval v ponoru a vše se samo tvořilo. Pocítil, že skutečně jedná jinak, s větším nadhledem, bez emocí, klidně a uvolněně. Pochopil, jak si dříve škodil. Všechny informace k němu přicházely sice okamžitě a dokonale, ale ve verbální podobě. Ani nemusel dostávat myšlenky, hned věděl, co bylo potřeba. Ještě vyšší formy vnímání a jednání přijdou po dalších meditacích.
      Ve snových symbolech se dozvěděl, že pokud se však nezbaví starých krámů jako jsou obavy, žárlivost, strach, touhy či vášnivost, nemůže do boha vejít celý. Má také více sledovat co se děje, některým událostem nerozumí a nevadí mu to.
      Některé části nadvědomí opakovaly, že nemají přílišnou ochotu rozvíjet Lásku, i když je tím struktura osobnosti porušena. Nadvědomí 6,5 té dimenze řeklo, že sám příliš nechce. Měl by mít rád i ty co chybují jen proto, že jsou. Nemá se také vměšovat do života jiným. Při poslechu meditační hudby je mu často povolen několikaminutový ponor 40 procent. Může se tak pohybovat podstatně hlouběji, než před několika dny. Únava však byla trvale velmi silná. Dozvěděl se totiž, že i 37 procentní ponor odebírá energii. Byla to jeho touha být první u boha. Ponor je stále tlumený starými částmi psychiky, naráží do nich. Kdyby ho lépe vnímal, dávalo by mu to více. Do té doby může bez energetické náročnosti pouze do 30–33 procent. Bude na tom lépe až po dvou týdnech, pokud začne s pročišťováním. Silná únava měla však ještě jeden účel. Obnažila mu spodní sklony a udělal něco, co mu božské síly zakazovaly a byl zkritizován. Již se rozloučil s novou dospělostí, ale ona pak po další, tentokrát již zvládnuté zkoušce přišla ve formě hlubokého ponoru do jeho nové duchovní osobnosti Já 4,6 té dimenze. Dala mu nový pocit vnitřní vyrovnanosti, klidu a kvalitního vnímání. Neměla ani myšlenky, jen jemné pocity. Tento stav však trval jen několik dní a přišla další zkouška ve formě infekční nemoci s dalším silným oslabením a opět mu obnažila nedostatečně očištěné části. Nikdy by si nemyslel, že je mystika tak dlouhodobě těžká, i když znal knihy o temné noci duše. Koho Bůh miluje, s křížem ho navštěvuje.

      Božským silám vadí zejména: