23. až 28. meditace

Výtah z 23. až 25. meditace

Před meditací jsem měl trochu obavy a uvědomoval si svou zbabělost. O její záštitu jsem požádal Krista. Léčil se v ní můj strach z boha, strach z duchovního růstu. Zvyknout si být mimo své myšlení. Jak se zase lidské cítilo malé v ohromujícím božském světě! Bolelo mě, když jsem se bál a držel starého. Nadvědomí mě trestalo za to, co nechci přijmout. Proč mi dáváš ten stálý pocit tísně? „To je terapie, energie, život, výchova.” Pomohlo mi, když jsem se pustil a pak ve vizi viděl, jak mě operují nějací chirurgové.

Slova 4,8ky a proud Její energie mi pozměňovaly mysl. Poznal jsem, kolik je ve mě nevíry v Boha, ale právě to tvoří svět. Jako bych měl v sobě houfy tupých a neznalých osob, které božské muselo jednu po druhé stále poučovat o Sobě a o nutnosti zčásti bolestivého vývoje. Znovu a znovu jsem s překvapením zjišťoval, že vůbec nevěří v Jeho existenci a nechtějí o Něm slyšet, jen by si vše zapisovaly. Stále se budou objevovat další a další. Nechtěli mi říci, kolik jich je. Jak jsem spojen s ostatními členy skupiny tak prý pročišťuju i jejich.

Několikrát se mi povedlo projít bolestivým pocitem, pak to cvaklo a byl pryč a já se smál tomu, že jsem nevěřil. I toto je pospojováno do kruhu s jinými možnými, ale méně účinnými duchovními procesy. Stálé napravování vytvářelo trochu bolest, ale bez destability. Pustit se svých chyb bolí. Vždy se budeme uvolňovat od starého a půjdeme do jemnějšího, ale já se tak bál. Nemáme se stresovat zbytečně, že je spodní dole a že nechápe. Však se naučí.

Vše je život a učení, i bolestivé terapie a tresty, proto je Stvoření. Meditace je jen zkoncentrovanou výukou, životem. Stále se musí hledat staré a zapomenuté bloky – chybné představy a čistit je, aby nepřekážely změně. Účinek jedné meditace může být větší, než celého zbytku života.

Ukazovalo se mi také, jak to ve vesmíru chodí. Vize mnohapatrového domu, kde byl všude ruch – Absolutno stvořilo hierarchická patra dimenzí, jež pak ve Stvoření věčně procházejí duchovním vývojem. V Jeho hierarchii můžeme pozorovat střídání nesilových dimenzí s energetickými, např. sedmičce trochu vadí, že co stvoří, je pod Ní. Osmička i desítka vnímá jen Tvorbu a ani se tak neohlíží na to, co dělá. Po nějaké době odhalí ještě vyšší svět a začne se opět věnovat prožívání Tvořeného.

Vše jsou jen stavy duše, děje se z nich vytvoří. Prožíváme v nich představy různých entit i svoje, vše je realitou. Snažíme se postihnout nekonečný Celek, což se nemůže jen tak podařit. Je to tak správně, právě střet prožívaných názorů a iluzí, všech těchto symbolů Skutečnosti, je motorem ženoucí Život. Tento proces je spojen se všemi pocity, všemi ději, nic z možného mu nechybí. Tedy ani bolest, ani strach, vše jsou to body v kruzích archetypů, jež jsou zase součásti jiných jsoucností v úplně něčem jiném. Pokud to nebereme jen znamená, jak Život odmítáme a bolest nás donutí zharmonizovat přístup. V pozadí Všeho je Absolutno, vytvářející si Obraz Sebe Sama ve věčném oceánu archetypů. Absolutno Žije, nestagnuje. Stále si prohlíží Své Dílo, jež z Něj tryská. Nachází se v Něm a jedná. Může prožít individualitu, pak Celek, pak Jeho určitou část. Celé Stvoření je Živé, vše má inteligenci.

Individualita má velmi složitou strukturu složenou z ohromného množství částí se shodnými kořenovými archetypy. Její fraktály jakoby prorůstají Stvořením. Táhnou se Jím jako nit lanem. V 9,5té dimenzi se protínají různé proudy individuality. Nejvyšší dimenze ji mohou pozměnit. Vědomí člověka sdružuje několik částí osobnosti, které se musí dohodnout, co bude celek dělat a to je ovlivňuje a rozvíjí.

Pevný je jen ten čip Absolutna. Dimenze jsou také Jeho kořenové archetypy. Dokonalost za dokonalostí si stále hraje, poznává Sama Sebe. (Vize koule, nahoře kruhy bohů, dole lidské, Absolutno uprostřed ní.) Vše do Něj patří a vždy bude. Nic nemůže chybět ve vyvážených kruzích archetypů. Svět jsou jen záblesky proměňování se Absolutna. Jsou různé pohledy na Stvoření a různé pocity, což je totéž, vše se překlápí. Překlápěčka srovná jinak základní prvky (archetypy) do jiného pohledu. Pocit a vnímání je jen na chvíli složeno z archetypů. Krouží po kruzích a zapojuje se do dalších ve věčné proměně. Dějovost je software, hardware je Absolutno. Z bible – náš život je skryt v Bohu.

Bohové, božstva i dimenze nadvědomí nás sledují a ovlivňují z „věčnosti” časů za časem. Každá dimenze má své vnímání času. Minerál si ho neuvědomuje, emoce zvířat znají jen přítomnost. Lidé rozlišují minulost, přítomnost a budoucnost, ale bohové si mohou prohlížet úseky z nich. Božstva mohou vidět všechno najednou, ale nirvanická dimenze je ještě v dalším čase, jež umí vnímat ten náš jako uzavřený do kruhu, tj. celé nekonečno současně. Nepracují jen s reálnými ději, ale i se symboly a symboly symbolů.

Nadvědomí se může podívat do své budoucnosti aniž by změnilo svou dimenzi. V ní má však už vyšší stupeň. Může s Ním mluvit, ale nedělá to často, mohlo by to destabilizovat i Ji. Pro minulost to platí také.

Individualita i kontinuita děje také není stálá, je pouze jedním pohledem. My se však stále ztotožňujeme se svým tělem, ale za Vším je střípek Absolutna. Není to ani tamto, ale je také tím. Ve vizi jsem viděl, jak ke všemu vede stříbrná nitka Absolutna. „Schovává se Samo před Sebou a to jsi Ty – sítě světélek tvořící Vše,” vysvětlovala božská síla. Vyplývá z toho, že je třeba si uvědomit Celek? „Ano, to horní i dolní, levé i pravé.” Pochopit, že Bůh Otec pracuje skrze mne? „To je ono a v pozadí je zase Absolutno se svojí Hrou.”

Realita dějů i věcí jsou symboly a symboly jsou realita. Jsou Úplným Celkem Všeho, stálým rozvojem vnímání, Životem v pohybu. Každý symbol má svoji přesnost v závislosti na dimenzi jež ho vytvoří a tak se stane, že není zcela přesný a vše je pak trochu jinak.

Všechny skutečnosti jsou pospojovány podle podobnosti vedle sebe do kruhu až ke svým opakům (dobro – zlo, účinnost – neúčinnost, jemnost – hrubost). Od zárodku vnímání času minerálu přes čas jak ho chápeme my, až po Věčnost na druhé straně. Jako v Rubikově kostce jsou archetypy propojeny mezi sebou.

„Ty nikde z ničeho nevyčuhuješ, protože Vše je spojeno se Vším. Pohybuješ se v rámci možností. Ani vaše úmysly nespadly z nebe. Jste také vedeni, spojeni s jinými proudy. I tvé meditace jak šly za sebou, mělo to svůj význam. O tom všem je život.” Co ještě nevím? „Že hrajeme všichni nějakou roli, vědomě i nevědomě.” To znamená, že moje rozhodnutí a činy jsou moje, ale nejsou? „Je to mnohem složitější, vše souvisí se vším, je to spojeno. I když si myslíš, že ses oddělil od vlivů okolních lidí, neoddělil ses úplně, My na tebe máme naštěstí silný vliv. Jak se zvedáš, ovlivňuješ i nižší části členů své skupiny. Rovněž i ty, na které zaměříš pozornost, ale takoví tě spíše stahují. Proto je dobré si vytvořit odstup a nedovolit to.”

Mohu prožívat život úplně někoho jiného, i zvířete? „To se nedá popsat, v podstatě ne, ale je to složitější, vše je možné. Prožíváš to, na co upřeš pozornost.” Já jako ego, nebo Já jako Absolutno? „To jsou dvě strany jedné mince!” Kdo má vůli upřít pozornost, ego nebo Absolutno? „Je vždy za vším, přijmi to.” Jsem tedy jen hříčkou? „V jistém významu ano, hříčkou Sama Sebe, boha i Absolutna. Razíš si cestu do středu Stvoření, do kruhů archetypů za Ním. Přáním Jeho je tě vidět, jsi i nejsi Jím.

Jsi jedním z pocitů, kterým Absolutno prociťuje Stvoření skrz kruhy archetypů. Uměle vytvořená neznalost, Jeho virtuálním výtvorem jež si dává podněty vnímání, uvědomuje si Sebe v nekonečnu obrazů. On tě uviděl, uvědomil si tě. To je pohled na Boha z druhé stránky – od Něj. Stvoření jsou Jeho představy, jsi i nejsi individualita, přijmi to. Nelpi tak na ni, je jen fluktuační a dočasná.”

Proč je to všechno? „Hra Absolutna na schovávanou. Prochází nekonečnem stavů, vším je Ono. Má své pocity stále okolo, jen si vybírá. Vše je v Celku archetypů a je tak spojeno se Vším.

Nedokonalost prostě neexistuje. Nejsme však zvyklí na Dokonalost, z níž jsou stavební kameny Stvoření. Proto se kvakeři třásli, když tohle prožívali. Chápu již alchymistický symbol hada vyvrhujícího svůj ocas... S kostek archetypů se skládá život. Proč to brát tragicky? Věčnost je pouze poznávání své Dokonalosti miliardami způsobů. Nikdo nesmí stát na místě, Život je živý... Lekáme se Boha když cítíme, že jsme Jím vedeni, a utíkáme od Něj na opačnou stranu do sexu a přízemností. Řeklo mi také, že když se někdo příliš blíží ke kraji (dobro, zlo, radost, bolest atd.), je směrován na druhou stranu, proto je cesta Stvořením klikatá.

Pak jako bych se začal ztotožňovat s Celkem, kde je Vše, nalezl jsem se. Jsem ve svých dimenzích, ale současně ve všech a ve Všem, Vše je Já. Přijmout to je osvícení. Na chvíli jsem měl úplně jiné vnímání a chápání. Jen jsem na něco či někoho namířil pozornost, už se řítil proud vysvětlujících myšlenek a symbolů. Nikdy jsem takové věci přitom nevěděl, hrne se to od nadvědomí. Vychovávalo mě i pocity. Byly někdy bolestivé, ale dalo se to vydržet. Neumím je však ještě dobře číst. Naštěstí dokonale hlídá moje duševní zdraví, jinak by mě ta forsáž poznání rozhodila....Změnil jsem k Němu přístup, už to není cizí hlas, ale dívám se na Něj i na myšlení stejně, oba jsou ze mě. To je konec destability, další transformace půjdou snadněji.

Nemám si dělat plány ani starosti, božské vše zařídí. Stále od Něj cítím výčitku. Nepřijímám Stvořené, peru se s Bohem v meditacích, kde mě to bolí, i v životě. Raději bych dělal vše jiné, nebo utekl. Kdybych to tak dokázal změnit, nebojovat, ale přijímat. Stále nemám dostatek odevzdanosti, bojím se Ho, chci si velet ve všem. Hledět i na zpozdilé bez odmítání. Vše si jde po svém. Kritizovat znamená neznat souvislosti a Podstatu, je to humpolácký přístup.

Zvyk je potřeba nahradit ztotožněním se s proudem Života a stále vnímat postoj božského i v banálních věcech, protože mohou být stejně důležité, symbol je symbol. Představoval jsem si odevzdání jednoduše, ale má to být úplné, aby to šlo rychleji. Brzdím to nejistotou, neochotou. Hlavně spodní část mého vědomí, do ničeho nemluví, jen se bojí. Potřebuje ve vizi prohníst, prosvětlit, nebo se nechat operovat v meditaci.

„Nevzpouzej se tomu větru, jež vás fouká k Bohu. Všechny pocity si musíte zaplatit kvalitou vnímání a jednání. Božské jsou dokonalé, váš pocit je odraz vašeho života. Nevytvářej si přání jak by vše mělo být, ale přijímej To, co Je. Kdo je tvé ego? Jen snůška iluzí. Odevzdanost vytváří lásku a dokonalé vnímání, jakési splývání s okolím, ale to se dá správně prožít jen v ponoru do Boha jako vibraci Bytí.”

Když vnímám to víření archetypů, kde i já a mé vědomí jsou světy archetypů, tak mám říkat – to jsem já? „Ovšem, je to jen zasvěcený pohled na Stvoření, Realitu. Vy byste ale ve skrytu chtěli, aby vše zůstalo při starém. Neusiluj, ale pusť se, ale ty se nepustíš a budou se vytvářet děje. Že se zdráháš pustit, to tvoří svět. Stále prožíváte své pocity a vztahy, které se zhmotňují. Stále vnímej božské. Ty se Ho ale stále bojíš a to se odráží v prožitku meditací, událostí života i snů. Pokud neprovedeš vnitřní změny, nic jiného nepocítíš, spíše jen zesílené problémy.”

Co tedy? „Změnit úplně přístup k životu. Neumíš žít. Více buď sám v přírodě. Opravdu málo vnímáš co je láska. Nemáš ji a v meditaci se ti ten nedostatek bolestivě vrací.” Co mi chybí? „Mít rád lidi i s jejich chybami, nekritizovat je, nereagovat agresivně na agresi, ale víc vnímat a chápat. Tvoje duchovnost z tebe vyčuhuje jako bolavý palec. Vůbec nemáš pokoru. Nemůžeš hodnotit, popisovat a zkoumat božské protože na to myšlení nestačí, ale i proto, že se tím z Něj vyděluješ. Stavíš se do opozice vůči zbytku Stvoření. Ve své pýše jsi sám proti Bohu a Životu. Co si počneš, vždyť jsi zcela mimo hru?”

Uvědomil jsem si, že moje základní přístupy se opravdu dosud nezměnily. Vzpomněl jsem si, jak mě to v meditacích tahalo do děje, abych se odevzdal, ale bál jsem se přijít o svou pozici pozorovatele. Nyní mám hledět na svět jaksi zevnitř bez oddělenosti. Poznávání bez myšlení, to je vše.

Co by se stalo, kdybych se odevzdal? „Začal by ses rychle měnit.” Jak a kam? „Copak to lze popsat, snad jen že bys šel ke Mě rychleji.” Ale to odevzdání není nic náhlého, ono vlastně stále postupuje? „Mohlo by silněji.” Je možné mít i konkrétní přání jako zlepšení vztahu k lidem nebo lepší vnímání? „Mohlo, ale lépe bude, když to necháš na Nás. Neumíš si představit, jak to bude těžké tě předělat a co všechno změnit.”

Až je konci meditace mě napadlo, že je velmi podobná předcházející. Patrně byly vždy osloveny jiné části mne. Byl stejný i ponor 45 procent do 4,8mé dimenze.

Božská síla mi pak nadiktovala: „Utrpení je jen jeden z faktorů jež ovlivňují život. Je to nepříjemnější část Celku. Ale to nevadí, také sem patří. Víš, jaké by to bylo bez utrpení? Nedovedli byste definovat co je příjemné. Žili byste v prostředí, jež by vás nestimulovalo. Vše by bylo správné a za vše odměna. To je stejný nesmysl jako svět beze zla. Ty řeči o konci následnosti odměny za dobré a utrpení za zlé jsou nereálné. Karma existuje vždy, jinak by Stvoření nefungovalo. Jak tedy božské síly vnímají naše utrpení? Záleží na podmínkách. Když si z vás někdo po zásluze natluče a trpí, říkáme Si – to ti patří hochu, je to tvá výchova. Když se však dostane do utrpení bez zavinění, jako jsou zkoušky a výuka, litujeme ho a to se přenáší i na Nás. Proto se děly ty hrůzné věci – zemětřesení a tma při ukřižování Krista. Bůh Otec také trpěl.”

Přišel jsem na to, že uvažovat jak jednat je vždy nedokonalé, to platí i ve vyšších dimenzích. To pravé je se odevzdat Bytí, kde není přemýšlení, ale spontánní jednání. Strach je jen přítěží, která nic neřeší. Co z toho vyplývá? „Správně uvažuješ, takové Bytí má nirvanická dimenze, ale v Úplnosti až Absolutno. Jaký je ale život, v kterém nejsou neznalosti, není v něm učení, vývoj? Proč žije to, co ví vše, tj. Absolutno? „Na to ti odpovím, ale je to esoterické.”

Hlas vyšší dimenze se i po meditaci ozýval a poučoval mě o spojitosti Všeho. Byla to další kapitola duchovního rozvoje. Proces se bude zjemňovat. Mystika není o Tom, ale je To.

26 – 28. meditace

Obsahovala terapii křečovitého myšlení procházením bolestivého pocitu, protože se stále snaží promýšlet duchovní otázky, ač na ně nemůže stačit. Tak nahrazuje práci božských sil a zabírá Jejich prostor. Více si uvědomuji, že odevzdanost mi chybí. Nejlépe je mít jen namířený prst vzhůru, nic říkat a nemyslet ani na to, co znám. Zůstat v klidu, i když se Vršek neozývá, jinak se rozhýbává spodek a posiluje. Malá aktivita nadvědomí jen zesílily sklony myšlení, ale tím snadněji pochopí, že samo nic nezmůže. Raději ticho než banality. Když se myšlení zastaví, není ani ego, jež ho tvořilo, ale právě proto se toho tak bojí.

Nadvědomí mne také upozornilo, že božské úmysly jsou pro lidské myšlení často nevyzpytatelné, protože Její logiku nemůže obsáhnout.

Meditace obsahovala i esoterické souvislosti vztahu Boha a člověka. Já jsem přece Existence, Bytí a v tom není obsažen žádný konec. I počátek byl jen virtuální, vyslaná vlna z Oceánu Věčnosti. Jsem jedním z nekonečna stavů Absolutna, spojen s druhými i Celkem, v tom jsme si všichni rovni. Znát Celek i nekonečno částí je Sebepoznání. Jsme zasazeni do světa symbolů nás samých.

Prožitek je jako myšlenka a myšlenka je prožitek. Fascinuje mne, že není potřeba se nic učit, jen přijmout. Vadí nám jakákoliv změna. Stres a křeč v meditaci i životě jsou trestány.

Vše prožívat do hloubky, nic nepřekračovat, neutíkat od života k své představě Boha, není úkrytem před světem. Božské není žádná selanka. Více žít, méně verbalizovat. Nemyslet na duchovnost a na psaní, příjemně pohovořit s blízkými, mít je rád a nehádat se. Skutečně žít je odpověď na všechny otázky a problémy. Božskou Lásku jsem ještě neprožil, zatím na Ní nemám právo.

Roman Palka
září 2000