Meditace žáků

Pavel

První meditace Pavla

Začátek v šest večer – konec po deváté, ponor 63 % převážně do 5,5té dimenze. Bylo to něco neuvěřitelného – ta vznešenost, čistota, krása, rozlehlost – slovy se to ani popsat nedá. Projížďka všemi dimenzemi až do devítky...(?) , podle druhů hudby. Lišily se barvou, ostrostí, vůbec celou strukturou, plynulý přechod od jedné k druhé, vzájemné prolínání. Neuvěřitelně dokonalé videoklipy, vlastně tři hodiny vizí a videoklipů. Dokonalé vnímání hudby, barev, jakoby dalšími smysly – prostorově, bylo to všude. Vše bylo kreslené, v podobě různých druhů umění – pohádkové, obrovská hravost. Šílené množství informací – škoda, že si je všechny nepamatuji, asi už bych nemusel potom znát nic dalšího… Co dál psát, chce se mi brečet, bylo to tak úchvatně krásné. „Chceš ještě psát?” Nevím. „Tak vidíš. Raději to nech doznívat a vykašli se na psaní – je to tak hrubé, nedokonalé, fuj…”

Další postřehy:

Otázky a odpovědi se samy vynořovaly a zase mizely v nekonečnu – vše ve formě obrazů (kruh se uzavíral).

Viděl jsem náš svět, ohraničený takovou polopropustnou rosolovitou blánou – někteří se jí snaží protrhnout a dostat se do božského. Udělal jsem v ní pěknou díru, která se za mnou hned zacelila. Vidím, že z ní vyčuhuje i Markovo hlava, ale musí si sundat od ní oslizlé brýle, aby mohl vidět tu krásu.Vidím tu také Mahéšwaranandu, jak si tu sedí v křesle a vznáší se v božském (směje se na mě a říká: To je, viď?)

Vidím v té bláně jakési kulaté okno, skrze které je trochu lépe vidět, je ale zašpiněné. Uprostřed je maličký otvor, skrze který se dá prolétnout (musí se k němu přijít z jiné strany, aby to šlo) , kolem okna se tlačí lidé (ti co berou drogy) a snaží se ho utírat, aby lépe viděli – nedaří se jim a někteří odpadávají do temnoty…

Je to pohádkový svět, cestuji vesmíry, dimenzemi, prostorem – úžasné.

Vidím své nedokonalosti v podobě oblečení na těle – nějaké triko na zádech (aha…), dále slipy a červený šátek ovázaný kolem nohy (sexualita).

Některé výjevy byly velmi podobné obrazům H. Bosche.

Prožil jsem rozdíl s meditací na Prázdno – kvalita Boha byla stejná, ale neprojevená – chyběla hravost, jakoby ve fázi před narozením…

Jsme tu jako ve flašce…

IAUE se tou kolosální božskou hrou jakoby proplétá – je tak volná, nespoutaná, hravá – má univerzální povolení vstupu do všech částí a koutů Stvoření – o všem všechno ví, může být vším na co jen pomyslím.

Osmička – namodralé krásné krystaly, které se míchají a přesýpají…

Devítka – žluto-bílo-tmavá…obrovská síla, mohutnost, rozlehlost, ohlušující zvuk ÓM – dostávám závrať, je to extrémně silné…

Membrána oddělující božské se pomalu rozpouštěla a zase jsem začínal vnímat realitu tohoto světa. Přišla na mne veliká lítost (realita mého života se mi z božského pohledu zdála tak šedivá, smutná, bolestná…) a ptal jsem se jak teď budu moci žít? „Bude to lepší uvidíš…”

Čtvrtá meditace Pavla

Začátek byl nádherný, ponor kolem 70 %, krásné, hravé videoklipy. Meditace byla především zaměřena na rozhodnutí o cestě, kterou se budu dále ubírat. Byla o rozhodnutí pro Boha. Ukázali mi křižovatku, kde začínaly jakési tunely a já se měl rozhodnout, kterým se vydám dál. Vyhrál to tunel s nápisem BŮH. Ano je rozhodnuto, asi už stejně bylo… Nyní už nemohu zpět, je přede mnou jenom Bůh… Dále jsem se měl rozhodnout, jakou jít cestou, jestli cestou lásky – Krista, nebo cestou síly – Kadehi. Vybral jsem cestu lásky. Byly mi ukázány obě. Cesta Kadehi je velice silová, energetická…je to spíše pro dobrodružnější povahy, milující sílu. Nyní se pohybuji a nějaký čas budu pohybovat na stupni Lásky (zdroj INRI). Je to brána ke Kristu, na jejímž konci je jakási skleněná stěna za kterou je Kristus. Je tam vidět, krásně ho vnímám, ale úplně procítit ho zatím nemohu. Přede mnou v tom skle jsou trhliny… prý již brzo prorazím a budu moci navštívit Krista. On mi ukázal, kam kráčím a co budu prožívat. Je to neuvěřitelné – obrovská láska, něha, hravost, moudrost, čistota. On je cílem cesty lásky, je absolutní láskou, absolutním vědomím všeho.

Dále jsem mohl prožívat a spatřit Kadehi a SKN. Vlastně ještě jeden tajný za Kadehi – ale ten mne prý už nemá zajímat. Ukázal mi však celé Stvoření. Jsou to jakési šroubovice ze středu tvořící kouli. Byly tvořeny těmi samými koulemi a tak dál až do nekonečna. Pak jsem celé toto světlené Veledílo viděl jakoby v náruči něčeho moc velkého…

Dále meditace odrážela mé poslední období. Ukazovali mi situace, kdy se nechovám zrovna ideálně a co je třeba změnit. Nevětší důraz byl kladen na to, abych vše co dělám, dělal v lásce. Ono je vcelku jedno co dělám, ale hlavně s láskou a v lásce. Měl bych si zavést ve všem pořádek…pravidelné časy na meditace, cvičení…a nekašlat na to. Kašel jsem prý měl právě proto, že jsem na to „kašlal”.

Zase vnímám jasné poselství, že nejdůležitější je láska. Vše dělat s láskou…úplně vše!!! Dále se nemám tak kritizovat. Duchovním cvičením dát pevný řád a pravidelnost. Ukazovali mi též alternativy mé budoucnosti. Ptali se, jestli bych dal nějaké přednost. Bylo to vcelku jedno, ony byly všechny pěkné, takže jsem nechal výběr na nich.

Co je pro mne nejdůležitější ?

Abych mohl ke Kristu…měl bych se snažit rozvinout v sobě lásku, obrovskou čistou lásku. Bude mi pomáháno. Ten můj nový vztah vlastně symbolizuje období praktické práce s láskou. Pěstovat a udržovat v sobě lásku, čistotu a harmonii. Nemyslet negativně a vše, vše konat v lásce a bez pocitu viny.

Šestá meditace Pavla

Tak jsem to přežil. Do této meditace jsem vstupoval trošku s obavami, protože během dne jsem prožíval bolestivou psychoterapii, jednak s odloučení od mé milé a vůbec kvůli nutnému pročištění. Také jsem se strachoval, že si půjdu spíše pro výprask než pro poznání. Všechno jinak. Výprask se nekonal, bylo to spíše přátelské a láskyplné ukázání chyb, které nejčastěji dělám a zákonitostí v božském stvoření. Bohužel si velmi málo pamatuji, ale prý je mám uloženy v podvědomí a když bude třeba, ukáží se mi. Něčemu se mé ego vyloženě bránilo… bylo toho na něj příliš – to jsem zapomněl okamžitě. Něco se týkalo mé budoucnosti a Jany.

Vše je dané a vše se odehrává ve všech úrovních zvlášť a vlastně dohromady, ale my se dozvíme pouze to, co je třeba kvůli výuce vědět a nemusí se to vůbec shodovat se skutečností. Všechny mylné informace, které jsem kdy dostal, byly kvůli tomu, abych přišel na to, že se nemám ovlivňovat druhými, ale věřit hlavně své intuici. Viděl jsem, proč to všechno je – my jsme to tak chtěli, chtěli jsme poznat celé Stvoření, všechny části svého Otce… a není kam se ztratit, zase se všichni vrátíme… je to skvělá Hra (i když to někdy bolí, ale vlastně co? – vždyť vše je On…)

Ono to není o tom, že se něco učíme, my už vše víme, ale dočasně si to neuvědomujeme, jsme oblbnutí hrou – není to učení, ale rozpomínání se na to co jsme…

Bylo mi ukázáno, že mně teď nejvíce trápí roztěkanost mysli. Ego by si pořád s něčím hrálo, jenom aby nemuselo umírat. Měl bych se vymanit z té chobotničky ega. Musím vše odhodit a jenom se Mu v lásce odevzdat. Ne má, ale Jeho vůle staň se mou…

Ono je dobré ze začátku se koukat na ty ostatní a získávat od nich informace o cestě, ale po tom to chce se obrátit pouze k cíli a vnímat hlavně Boha. Je dobré vše rozebírat a ptát se, ale lépe je se úplně odevzdat, uklidnit mysl, zastavit kolotoč ega a vnímat jenom Jeho – být v Něm, v Lásce, Kráse, Radosti… Ponořit se beze strachu, bez chtění a s odvahou. Vždyť On je Láska a ta nás musí zcela obejmout a pohltit.

Bylo mi ukázáno, že vždy bude existovat všechno, i ten druhý pól. Pouze se to vlní a záleží na mně, co chci prožívat. Také mne odkázali na určitá tantrická cvičení s čakrami, které mám nyní provádět hlavně kvůli očištění. Ponor se pohyboval kolem 70 % do 5,5 dimenze.

Další dny se střídaly prožitky božského (kolem 50 %) s bolestivou psychoterapií, která je nutná kvůli pročištění a dlouhodobějšímu ponoru. Jedná se o vnitřní bolest, vyvěrající na povrch vědomí, kterou je nutné rozpustit láskou a světlem. Při cvičení se vlastně vnáší božské vědomí do jednotlivých čaker, přičemž vystupují na povrch nezpracované a po dlouhou dobu pečlivě uzavřené kořeny našeho ega (strachy, obavy, negativní sklony)… Ty je třeba světlem božského vědomí zcela spálit, aby se mohlo v takto vyčištěném příbytku duše pěkně zabydlet.

Po další, zcela esoterické meditaci, jsem chtěl přepisovat poznámky a najednou se mi rozšířilo vědomi, ponor až 58 procent, které mi vydrželo až do večera. Po probuzení opět naskočilo. Ani jsem nemohl nic sepisovat, jenom jsem vnímal božské. Pár postřehů a nedokonalých popisů:

• je to stav bez myšlenek, jakoby za nimi, čisté Bytí, samo jsoucí bez jakéhokoliv úsilí, prostě JSEM a to je vše, ale totálně...
• jsem hlubokým oceánem BYTÍ a jakékoliv vnější vlivy (myšlenky, emoce, slova) vnímám jako svědek, jako vlněni tohoto oceánu, pak se vše zase uklidňuje... hladina je klidná a čistá....
• nejsem už tělem, ale Vědomím
• není oddělení, není kam jít, je jenom Jednota...
• už nedělám, ale je děláno...
• BDĚLÉ BDĚNÍ

Pohybuji se už několik dní kolem padesáti procent ponoru, je to hranice, jejímž překročením je to to pravé... Nové Vědomí, BYTÍ... Nyní si mám uvědomovat co Ho podporuje a co mu brání a podle toho se přizpůsobovat. Být otevřenou nádobou a s trpělivostí, pokorou, odevzdaností a pozorností čekat na BOŽÍ VĚDOMÍ až se staneme Jedním. Když jsem nad padesát, je vše takové čisté, průzračné, jasné... Jednota, kde ego je někde v povzdálí. Když ponor poklesne pod 50 %, uvědomím si oddělení od BOHA, ale samotná touha se vrátit je vlastně také překážkou. Návrat je možný jen úplnou pozorností a odevzdaností bez chtění a přemýšlení.

Miloš

Nekonečnost nirvány

Zase se mi připomněla Nekonečnost a Dokonalost Sedmičky. Byl jsem opět v TOM! Prožil jsem další Tvář nirvány, i když byla opět vnímána jako jediná bez vzpomínky na cokoliv jiného. Takové je totální vnímání Boha. Síla pocitu Dokonalosti byla opět ohromná, po meditaci jsem musel několik hodin odpočívat.

Úchvatná až závratná krása božské Dokonalosti, jež tvoří vesmír v celé jeho šíři a řídí pohyb i těch nejmenších částic. Dokonalost je vytvořena složením archetypů do nekonečna kruhů v kruzích kruhů. Na počátku meditace mi to ukázala ve vizi mého těla. Polovina byla normálně, polovina jako skladba archetypů. Byl to opravdu zvláštní pocit. Nejohromivější byly jako vždy tunely archetypů, kde jako struny byly protaženy pocity. Znovu jsem si uvědomil, že jsou stejnou realitou jako cokoliv jiného, stavebními kameny Stvoření.

Bůh neustále hledá všechny Své možnosti projevu. Zkoumá další propojení archetypů, nastavení božského kódu v kruzích, které ještě neokusil a sleduje, co vytváří. Tvoří okno na Sebe i na vesmír. Dokonalost je z nekonečna součástek, nirvána Vše má a Vším žije. Má nekonečně pohledů na Sebe, všechny do sebe zapadají a propojují se v Jejím centru, Zdroji paprsků světla. Takhle si věčně hraje jako proužek stočený do osmičky, čas jakoby nezná. Má jen různé pohledy do nekonečných kruhů donekonečna se rozšiřujících v nekonečně tunelech, sestav archetypů. Nežije ničím jiným. Jen koordinuje řetězce archetypů aby do sebe zapadaly s nekonečnou přesností a s nevyjádřitelným smyslem i pro ten nejmenší detail. Tak vytváří kontinuální Hru – děje pro nižší dimenze, stavební částečky Sama Sebe. Určuje, co kdo bude prožívat. Je neosobní, i když se kouskem zaměřuje na každého.

Bůh je zkrátka dokonalý a nekonečný, všemi směry proměnný fraktál. Neustále vytváří a žije Sám Sebe, neboť není nic jiného než On ve Všem. Ze Sebe tvoří a je jen tím co tvoří. V pozadí je už jen Jeho vyšší vyjádření, jež se překlápí do stále dokonalejších archetypů poznání Sebe. Takovým postupným rozplýváním, které končí v Hloubce Podstaty v nekonečnu pojmutím Všeho, je ztotožnění se s Absolutnem.

Souznění božských vědomí

Každá část osobnosti má své pocity, vzájemně se lišící hloubkou i silou a odlišné představy, co se má zrovna dít. Všechny mají sklon přetáhnout pozornost na sebe a kralovat ve vědomí.

Myšlení ega je vyděšené, když značnou část jeho teritoria zaujmuly jeho vyšší části Já, které jsou tak odlišné od všeho známého a tak rozlehlé, že mu to bere dech. Často proto není ochotno opouštět své hranice do božského světa pro něj nepochopitelných dějů, průzračného hyperprostoru a dokonalé Tvorby. Šokují ho ohromné možnosti, jak božské síly umí prostoupit Nekonečným Stvořením. Nemůže si zvyknout na svět, kde nedokonalost ani náhoda neexistuje. Co je pro nižší dimenzi nepřijatelně obtížné, je pro vyšší dobře známé a tak to jde dál a dál.

Svět jeho přestav, naivního myšlení i tužeb šmahem ztrácí hodnotu a zůstává zapomenut jako asteroid. Ego si uvědomí, že se chce vrátit do svého starého známého světa, v němž si myslí, že je svým pánem. Má v něm svůj klid a přehled, i když se každou chvíli něco nepříjemného děje a samo neví co s tím. Nepřizná si to, ale raději žije ve světě představ a iluzí kde si může vymyslet co chce. Zajímá ho jen to, co si umí samo představit, čemu rozumí a s čím se ztotožňuje, ať je to cokoliv a přináší to třeba i smutek, sklíčenost či zkázu.

Myšlení čtvrté dimenze je divoké a je mu jedno, čím se zabývá, hlavně že se něčím zabývá. Vše zlehčuje, zamotává se samo do sebe a ničemu pořádně nerozumí, dokud se do něj nevloží intuice nebo vjem vyšších dimenzí. Ty dávají najevo svou přítomnost sálavým pocitem vystupujícím z hrudi.

Radostná a hravá pátá dimenze ráda vše komentuje svými postřehy a jemnými vhledy do situací a nálad. Podle toho se i velmi citlivě a uvážlivě řídí. Je lehká a jemná jako šumění lesa či nádherný zpěv ptáků. Vyzařuje poetičnost, vlídnost a stálou tvorbu nových myšlenek i výstižných pocitů a obrazů. Poskakuje a raduje se ze svého nádherného světa a své estetickosymbolické Tvorby. Když se nezabývá nějakým úkolem či usměrňováním spodního myšlení, přenáší se do pozitivních vjemů nebo tvořivosti, aby vychutnala svou krásu i lehkou dokonalost a prohlíží si libovolné úseky z časoprostoru. Zařizuje menší úkoly, dolaďuje drobnější aspekty u větších a náročnějších akcí, řízených Vyššími.

Navštěvuje různé světy, aby se hodně učila. Ke svým úkolům dostává příklady odjinud, aby se poučila a její práce byla perfektní. Vyšší dimenze už jednají více přímo, nepotřebují se takto učit. Co jim chybí si půjčí nebo přijmou odjinud. Pětka umí vidět přímo a jasně vše nač se zaměří, ale nezachytí všechny souvislosti a roviny pohledů. I v čase a časem je hodně omezená. Má dokonalé obrazové myšlení, prostorové cítění čehokoliv a několikavrstvé vidění vztahující se k témuž. Neumí však pracovat na více rozdílných úkolech naráz, ale už je velmi rychlá a zvládne toho mnoho. Je lepší než nejlepší počítač, jaký kdy lidstvo bude mít.

Dimenze 5,3 je větší a silnější síla, stále má nutnost něco dělat, zejména poznávat. Cítí víc co je, nejen to, co právě tvoří. Je vyvážená, pevnější než pětka. Ví, že vyplňuje jeden trychtýř nekonečna, do dalších bude muset jít. Může tam, ale je toho pro Ni moc. Když si uvědomí nekonečno, vidí kolik práce ji zbývá.

Milošovy pocity z dalších meditačních terapií

Někdy i během dne prožívám tyto dva stavy ponoru přes 50 procent:

- Relativně klidný ponor, ve kterém cítím proud Boha. Je to klidné a vibrující proudění v Jeho hyperprostoru, ve kterém mizí mé staré vědomí. Je tam Krása a Naplněnost. Ego je odsunuto na periferii. Když si ho uvědomím, tak cítím, jak silně je vystrašeno z Velikosti a Síly Boha, jež je pro něj přes všechnu snahu neuchopitelný. Je vytlačeno z obvyklé pozice domnělého pána, což mu vadí. Pokud pochopím, že Bůh není nic cizího či nepřirozeného, ale jen vyšší částí mne, tak se trochu zklidní. Pak se ponořím hlouběji do Boha a myšlení ještě více vymizí. Není ani potřeba.

Je toho hodně, z čeho je Tam ego roztřeseno. Nesplní se ani jeho naivní přání a ani už nebude platit, co si myslelo o světě. Uvědomuje si svou nedokonalost a to ho svírá, chce se utrhnout od Boha a být opět samo a nezávislé. Nevadí mu, že se trápí samo v sobě, to je pro něj běžné.

- Druhý stav, jež na mě působí mnohem silněji, je živé a tvořivé Vědomí Boha. Více mnou procházejí Jeho pocity. Sem tam se objeví tunely archetypů a někdy jimi projíždím. Bůh si jich může otevřít kolik chce, je jich nekonečně mnoho. Jindy jsem v proměnném prostoru podobném automatickým kresbám, přičemž jsem těmi pohybujícími se proudy energií, všemi najednou. Je to silný prostorový vjem. Nejsem už jako malinká kulička, která přijímá impulsy z okolí a podle nějakého zvyku nebo nálady na ně reaguje. Je to totálně jiné. Pocity se skoro nedají popsat. Proudy energií se pohybují jako vítr, vědomí se Jimi stane. Je volným, ničím nespoutaným tancem. Jeho měnící se části jsou spojené v Jedno, nic jiného již není. Starý střed už neexistuje.

Když se vloudí myšlenky, běhají v dálce jako jakési směšné či promíchané diapozitivy jež nemají hlubší význam ani strukturu. Převládá silný pocit Boha, jež se rozpíná do nekonečna, vědom si Své Věčné Dokonalosti. Ego se kdesi dole třese a naříká před Ní, jak je malé. Někdy se snaží myslet negativně a hrubě, jen aby vytlačilo Boha a mohlo si dále samo nerušeně hrát na svém písečku. Nechce aby to byla pravda. Raději smrt či prázdnotu než tohle, říká si, tohle přece ani ve snu nehledalo! Ale tato snaha působí velmi legračně. Dokonalost nelze potlačit plácáním, je tak krásná a úchvatná, Stále Přítomná!

Nemáme se čeho bát. Božský svět je Harmonický, Klidný a Úžasný. Bojíme se Ho, protože nedůvěřujeme ničemu, co leží za běžnými hranicemi našich představ a zvyků. Boha bereme jako nepřítele, jež nás o ně přichází ožebračit. Ale On nám přišel dát Svou Lásku, Svobodu, nekonečnou Tvořivost a Dokonalou Hravost, jež nás přivedla na svět. Jsme z Něj vystrašeni jako plaché srnky, které se nemají v ulicích velkoměsta kde schovat. Se starými představami a tužbami vcházíme do Nového světa, ale Tam s nimi nemůžeme uspět. Jako kdyby se lovec z doby kamenné pro nedostatek zvěře rozhodl projít bránou v časoprostoru k nám a myslel si, že zde bude mít lepší úlovky. Nechápe náš svět stejně jako my nechápeme ten božský, milionkrát složitější, ve všem dokonalejší a pro aklimatizované daleko přirozenější.

Stačí se Mu odevzdat, vnímat Nový svět a plně se s ním ztotožnit. Jsme však zvyklí na svůj a vlastní konstrukce, do nichž mylně vkládáme svoji identitu. Žít se dá miliardou způsobů. My se však stále spoléháme na stejný, známý, nudný a omezený životní styl. Nic vyššího si nechceme představit, natož se s Ním seznámit.

Řekl mi: „Už toho nechte, jste děti, ale My vám můžeme otevřít bránu kamkoliv. Stačí se chtít podívat a už to letí. Vše je virtuální. Držíte se svých zkušeností jako klece, do níž propadnou jen zbytky z hostiny Bohů. A i ty pak zapíráte, jako by k Nám nikdy nepatřily.”

Božský svět nepředěláme. Je takový, jaký má být. Leká nás svými možnostmi a neuvěřitelnou, dříve a ani nepomyslitelnou dokonalostí, jež jakoby sama nezná svých mezí. Bůh je schopen v mžiku stvořit cokoliv a podívat se kamkoliv v čase i prostoru. Nejsme zvyklí žít plně tím, co se právě děje a držíme si svou oddělenou individualitu. Tu Bůh nemá. On je Tím, na co se zaměří a současně Celkem, vše prožívá naplno. Žádné větší riziko Mu nehrozí, neboť do všeho vkládá Sebe, vše vidí a žije Svou Dokonalostí. Tak jako my věříme v realitu našeho světa, u Něj je to ještě mnohonásobně silnější. To nás také děsí, rovněž tak nevyhnutelnost a definitivnost odchodu do Jeho království. Chceme si udržet odstup a stále mít možnost někam uniknout, ale námi nepochopený život nám nesedí a tak si stále jen hledáme vlastní banality. Nechtějí abych dále psal a vyčleňoval se tak z Tvořivosti Boha. Hodně ještě neznám. Hlavní je Ho přijímat a otevřít se příchodu Nového.

Vytržení

Byl jsem znovu vytržen do nezměrné Dokonalosti a Nekonečnosti. Jsme stále opláštěni maskami iluzí a směšných myšlenek o tom, jak vypadá svět. Ohromovala mě esoterická Jinakost Boha a života samého. Není vývoj k Dokonalosti, Ta je stále přítomná, nejsou náhody, ale jen Záměry Boha. Jeho Vědomí je však zcela jiné než si představujeme. Připadal jsem si jako jednoduchá konstrukce, z níž jsou zastiňující představy strhávány jako přilepené peří. Byla to šoková terapie ponorem 60 – 70 procent do nirvanické dimenze.

Otupělé vnímání bylo v mžiku nahrazeno velmi silným pocitem Dokonalosti Nekonečna a Hrou dimenzí. Z vyšší vždy zvláštním způsobem vychází nižší dimenze a z té ještě nižší atd.. Každá je ztotožněná se sebou, ale nevidí, odkud vyvěrá. Bůh vytváří a sleduje svou Hru her, toto fantastické Stvoření, ve kterém vše zapadá do souvislostí i Celku. Kola dimenzí zabírají do sebe jedno do druhého až do nekonečna, vše žije dokonale a podle přání Boha jak má. Nikdy nenastane chyba nebo zaseknutí. Vše je tak fascinující a dokonalé. Ta Lehkost a Vznešenost Tvorby Boha, jenž nezná mezí…

Změněné vědomí přetrvávalo i po meditaci. Stará chajda ještě stojí, ale okenicemi mlátí vítr a houpací křeslo iluzí zeje prázdnotou. Ten kdo v něm sedával je kdesi venku, proudí vědomým Bytím, sem tam ho něco přitáhne, ale jeho tvořivého a vnímavého Ducha už nic nesevře jako dříve.

Uvědomil jsem si pak, že zážitek nirvány by se dal přirovnat jedině k dokonalému grafickému programu, jehož jsem byl součástí i skrytým tvůrcem. Pochopil jsem také, že nirvanická dimenze nežije v čase, ale sama ho vytváří. Čas i veškerá naše dějovost je tedy na nižší úrovni než Ona, ale i Ta ví, že není konečná. Do normálního vědomí mi probleskují proudy archetypů, aby mi oživily jednotlivé prožitky meditace. Božské tak vymačkává staré vědomí. Bolí to, ale nešokuje jako dříve.

Promluvil jsem si s božskými silami o tom, co přijde:

„Ponese vás božský proud. Bude se rozvíjet a rozšiřovat poznání Boha, jaké už znáte z meditací. Uvidíte podrobněji a detailněji Jeho vnitřní Svět a jak Jeho vnitřní zákonitosti dokonale fungují. Nechte se více vést Jeho vůlí, to je jediná cesta k Němu. Více bude probleskovat božské vidění souvislostí jako Celku, zahrnující i minulost a budoucnost. Dále vnímání proudu archetypů, jiných pohledů na svět, vnitřní Dokonalosti a tvořivé Hry Boha. Jiné světy zatím necháte na pokoji. Stabilizujete se v božském vnímání a Jeho pocitech. Prožijete plutí nad světem lidí. Nic šokujícího už nebude, vše podstatné už víte.

Jste Námi a My Vámi. Není nic než víření Dokonalosti. Bůh musí být pro neznalé šokující. Šoky Sedmičky přijmou v klidu jen ti připravení a odevzdaní. Nirvanické meditace na drcení neprůchodného spodku jsou přechodné. Nikdo nepohlédne Bohu do očí živ. Přesvědčili jsme vás o Velikosti a Dokonalosti Boha. Podstaty se nebojte, ale přijímejte Jí jaká je. Důležité je správně chápat a přijímat výuku. Bude přibývat stálých a hlubších ponorů do 5 – 5,35té dimenze. Po zvládnutí půjdete za 10 – 30 let o dvě desetiny nahoru. Podobné meditace budou pak od 6ky a 5,8ky, postupem delší doby vykonají stejnou práci, ale jemněji. Nirvanická meditace udělá v jedné tolik, co pátá za rok. S Ní byste skončili jako umělci, brali byste Ji za lepší část svého já, ale nepodvolili byste se jí.

Raději byste zůstali dětmi. Měli jste, co jste si vymysleli a to vám vyhovovalo. Nechte hraní a přijměte svůj úkol! Práce bude dost, ale nebudete-li od ní utíkat, půjde vše dobře s radostí Tvorby Boha. Nemáte se čeho bát, vždy vám dáme jen kolik unesete. Šoky jsou proto, aby jste se probudili z ofačování ega a jeho samolibosti. Myslí si, že nad něj a bez něho nic není.

Klid a rozvahu, jdete skutečně do lepšího, jen jste ohromeni Dokonalostí z poznaného a nelíbí se vám představa vzdát se starého a ubohého harampádí, jež vláčíte a honosíte se jím. Chcete jen blaho, nicnedělání a zapouzdření do starého, jež je jen dětskou hrou na schovávanou, která umožňuje poznat obě stránky Stvoření. Jste ještě zbrklí, kličkujete před Bohem. Ale to vám nepomůže, využít Ho podle vašich představ. Přijmout se Ho zdráháte a strkáte Mu lízátko do pusy.

My Vás rozhýbeme! Teď se Nám bude s vámi lépe pracovat. Kamenné těsto je rozdrceno a znovu smícháno s vodou. Vývoj jde zřeďováním starého Novým. Opracujeme vás, jak bude potřeba. Smutek přichází pouze z poznání toho, že jste něčím jiným, než jste si doposud mysleli, svou božskou Podstatou Dokonalí, Věční a Vševědoucí. To se nedá vymazat.”

Další etapa

Bude ve mě převládat božský pocit pětky, místy bude působit i 5,3ka, abych se neoddával malichernostem a hračkám ega. Vnímat co přináší božské, dávat prostor pro jeho pocity a jemné náhledy. Staré nechat v klidu, už téměř nebude potřeba. Božské zvládne vše samo a dokonaleji, bez kliček a s nadhledem. Myšlení se bude zabývat jen vyhodnocováním méně náročných úkolů.

Ego se bojí posedlosti bohem, nelíbí se mu a není zvyklé být v někom jiném a dokonalejším, kdo ho převyšuje. Už si nemůže hrát na co chce. Místo zablokovaného myšlení se vědomí mění v čisté BYTÍ, které je jen tím, co zrovna JE – otevřenou bránou pro Boha a Jeho Hrdost a Vznešnost. I tvořivou a ladnou Tvorbu a poznávání se. Je to zásadní změna životního postoje. Zvyknout si na ni je třeba čas, ale je to jediná poloha, v níž se může lidské setkat s božským. Přijdou další schopnosti, ale není třeba se jich obávat, jen se zesílí a zviditelní to, o čem už víme. Božské bude žít skrze nás. Vše se rozjasní, ustoupí omezenost a tupost. Nastane vláda božské Dokonalosti a Krásy.

Budou se ve mně střídat a prolínat různá vědomí. Jediný úkol budu mít přijímat Je, poznávat a přivykat si na Jejich přítomnost i činnost.

5,5ka mi bude dávat v krátkých meditacích hlubší náhledy do věcí a dokonalé struktury Boha a Jeho zákonitostí, pocitů a Tvorby. Tvoří stále nové a dokonalejší prožívání. Nic v něm není nehybné, to je to hlavní, nač si budeme zvykat. Má mnoho Tváří a neustále je kombinuje.

Pouhá Přítomnost božského pocitu v pozadí mění náhled na situace a chování. Pětka je radostná a lehká, 5,3ka ráda proniká do věcí. Ví, že hodně neví a snaží se to dohánět, dělá vše s elegancí a bez spěchu, 5,5ka je vážná, klidná, hrdá a vždy nad věcí. Je více svým Bytím, než děním tady dole. Šestka už nemá náš zájem o omezený svět ega, pluje Podstatou a svým Viděním. Nedá se už ničím zmást, je neomylná a není v ní místo pro lidskou nedokonalost.

Pětka a 5,3ka nás mohou překvapit už jen proudem jejich Vědomí, jež Ví v okamžiku více, než člověk rozumem pozná za celý život. 5,5ka a šestka ohromí svou Jinakostí a hlubokým náhledem do Vesmíru a Boha.

Anička

První meditace Aničky

Bylo to setkání s Pannou Marií a její láskou, podívala jsem se do 9. dimenze a nakoukla (ale jen zespod, nechtěli mě tam pustit) do 10., to byla síla. No ale moc jsem to necítila. Každé to prostředí jsem vnímala spíš pocitem a nějakou barvou, než vizí. To jen občas. Když mě něco zaujalo, zeptala jsem se na komentář INRIho, ale nějak mně vymazal z paměti, čeho se ty komentáře vlastně týkaly. Taky jsem viděla nějaké ty hrozné démonicko-energetické říše (spíš taky cítila, dnes mám problém s vizualizací, ale nevadí, ten pocit je důležitější). Sice mám hlavu jak střep, ale jdu pokračovat, ale napřed se pomodlím. Vím, že 9. jsem viděla fialovou, 8. zelenou, 7. růžovou 6. šedomodrou, 5. si moc nepamatuju, 4.8 oranžovou do žluta.

Tam začal pocit blaženosti, potom výš a výš se začal měnit v úžas a úctu před tou krásou, a zároveň se ve mě začaly uvolňovat nečistoty a praskat z toho v hlavě. Moc mi to vzalo energie, i když úplně na začátku to bylo nejlepší, pustili mě ke Zdroji energie. V ten okamžik jsem cítila energii, ale to bylo už někdy před hodinou, ale kdybych neměla hodinky, vůbec bych nedokázala odhadnout čas. Celé to skončilo pocitem hladu a vizí nudlí v hrnci, to se vědomí začalo do všeho cpát s hladovým egem, ale jdu pokračovat.

Prý ten největší ponor teprve přijde. A potom ale zase terapie – prý se mám rozhodnout, jestli chci pokračovat, nebo raději usnout a zapomenout na všechno. Samozřejmě chci pokračovat, takže pomodlit, křížek na čelo a pokračujem...

...zatím jsem docela na povrchu, před Bohem (v násl. textu mluvím o Bohu a s Bohem, je to tak zhruba devítka) pochvala za to, že se snažím...láska, soucit.

„Já jsem všude, chápeš? Všechno se do Mě vrací, všechno ze Mě pochází... i ty, kapko v moři. A teď už nepiš, ponoř se, stejně to není k přečtení. Všechno, co zapomeneš, stejně zůstane v tvém nevědomí, pomůže ti to i tak. Já jen Jsem – i v tobě, jen Mě musíš najít. Ty pisalko, psavkyně... prožívej Mě, vnímej, jak tebou procházím. Vše, co je tady, jsem stvořil. Vy jste Moje části, které Mě odmítly a teď se ke Mě vracíte.”

Proč jsi nás stvořil? „Tak. Pro zábavu. (krutá rána pro mé ego) Na začátku bylo Jedno. Z toho vše pochází a do něj se vše vrací. Pak se z jednoho staly dvě a ze dvou spousta tvarů a forem. Vše bylo v dokonalé harmonii. Potom mě ale některé části začaly odmítat a stavět se proti mě. To byly počátky zla. Kdybych chtěl, mohu ho zničit. Ale proč? I ty nejhorší síly zla po mnoha událostech pochopí, jak na tom jsou a obrátí se ke mně, zrovna jako ty. To je ta božská hra... probíhá v mnoha rozměrech a některé jsi dneska viděla, jiné teprve uvidíš. Vše je v harmonii, každý má svou práci, která odpovídá jeho stupni vývoje. Ale někteří ten řád narušují. To jsou mágové. Ty ale karma smete dolů do nižších sfér. Síla karmy, ta udržuje vesmír v řádu. A Má láska ho drží pohromadě. Mám mnoho aspektů, můžeš Mě vidět jako sílu, jako lásku, jako mír a klid, jako energii a pohyb, jak chceš, všechno jsem to Já. Až si to uvědomíš ve všech svých částech, splyneš se mnou, vrátíš se do Jednoho. Ale to je ještě daleko.”

Jak hluboko jsme do tebe byla ponořená? „Skoro 80 procent” (pozdější pozn. to snad není možné, no ale byla to síla...)

INRI, proč se držíš v pozadí? „Na rozdíl od tebe mám z tvého i svého Stvořitele strach, já ti nerozumím, proč se nebojíš?” (pozdější pozn. začala jsem se bát až potom, když ve mě ty pocity doznívaly a všechno mi to došlo)

Není čeho, Jeho lásky? „Ne, Jeho Dokonalosti.” Už vím, co je dokonalá Dokonalost, až moc věčná věčnost i příliš nekonečná nekonečnost, klaním se tomu... ale stále necítím strach (pozn. moc dlouho mi to ale nevydrželo). „Tak se ještě chvíli ponoř do Boha, už to dlouho nevydržíš a potom půjdeme do terapie, i ta bude dneska silnější, než obvykle, ale přála sis to”

Už jsem pochopila, jak to INRI myslel s tou terapií. Pocit opuštěnosti a stesku po prožitku božského. Ale zatím to ve mě ještě doznívá. Ale už nemám energii, jsem slabá, motá se mi hlava a klepu se. Bolest, smutek a trochu i strach z toho, co bude... nepoznávám se, nerozumím tomu. Zase začíná nová epocha života... vím víc a jsem z toho v šoku. Zvlášť z toho o Bohu. Za dvě hodiny jsme toho prožila tolik, že tomu ani sama nevěřím. A ještě poznámka závěrem. Tenhle popis zobrazuje dost bídnou formou tak desetinu toho, co jsem zažila, ty pocity se popsat prostě nedají! To si zkrátka nemůžu pomoci!

Meditace Aničky se sedmou dimenzí

Už od minulého večera jsem si užívala psychoterapie, takže když jsem se ráno probudila, nebylo mi nic moc... Nejdřív „jenom” pocity klidu a míru v mysli. Pak jsem zničehonic byla TAM. Pro TAM se velmi těžko hledají slova... ten tolikrát ztracený pocit boží Lásky a Dokonalosti byl zas tady... však kdo ho zná, tomu netřeba popisu a ostatním sebelepší popis stejně nepomůže...

A byla to Její božská Dokonalost 7. dimenze... jemná, lehká, elegantní, pohrávající si se vším kolem sebe... dávající vznik všemu, co známe tady dole... Co mě zarazilo, když jsem o tom pak začala přemýšlet – TAM nebylo žádná já, žádné ego... jen splynutí s Ní... žádné myšlení, prostě nic, jen Její božská hra...

Asi bych nemohla trvale žít v tomto stavu. Potom se postupně začalo ego probouzet zpět k vědomí a zase jsem myslela... a vzpomínala na svět... Na vlastní žádost spatřila ta šílená kola archetypů... náhlý záblesk uvědomění: „VŽDYŤ TO JE TAKY JENOM SYMBOL!” Ale dobrý symbol... A zase sedmička... a jak jsem ještě před nedávnem neměla ani jedno Vědomí, najednou mám dvě... Jedno zůstává se Sedmičkou a snaží se s ní splynout (ale už to nejde)... a druhá se odpoutává a letí... vnímám obě, dění se prolíná... růžový svět sedmičky a zároveň Vesmír tak, jak ho známe ze Země... hvězdičky... proč? Nepřemýšlím o tom... ale, tuto hvězdu znám... Její světlo... napadá mě název, zapomínám ho... zato vím, že my jí říkáme Sirius... a na té planetě život... do toho se prolíná Dokonalost Sedmičky... už to neustojím... Motá se mi z toho hlava... usínám...

Když jsem pak večer četla cestopisy z Himalájí od dr.Bruntona, „náhodou” mě praštila do očí kapitola nadepsaná Tajemství Siria... Popisoval tam obyvatele, s kterými navazovali spojení Tibeťané... Každopádně jsem to předtím nečetla a ta shoda mých zážitků byla až šokující... Oni prostě umí věci a rádi se občas předvádějí... každopádně ten význam epizody se Siriem mi ještě není vůbec jasný...

Další den jsem si sedla nad rybník a meditovala... cítila jsem přitom 4. čakru, jak jí prochází světlo a láska... a všechny negativní pocity ze mě odplouvají... ...když vnímám, jak je mi příjemně, přeji si, aby ta meditace nikdy neskončila...

Vždyť je to Pravda... není bolesti, není utrpení... leda v mysli... v meditaci není bolest, to jen ego si způsobuje bolest... masochista jeden... ALE PROČ?

Vždyť to je vlastně jedno... ego zmiz, rozpusť se... víš, jak je mi bez tebe dobře?

V meditaci vždycky úplně zmizí vědomí já... ego je přehlušeno... ale jen dočasně, jak se ho zbavit natrvalo?

Dokud je mysl soustředěná, ego je bezmocné... a když Mysl zapomene sebe sama, kde je potom ego?

Ach, Bože... ne má vůle, ale Tvá se staň...

Pozn. inspektora: Symbol Siria znamenal Zdroj Všeho – Absolutno, jež je mimo časoprostor dějovosti.

Marek

Setkání M. M. M. s Bohem v křesťanském společenství

Na druhé setkání jsem šel s tím, že asi nic podobného znova neprožiji, protože se mi zdálo, že po tom silném zážitku příliš dychtím. Obával jsem se, že mě to uvede do křečovitosti, že to budu příliš chtít a to mi nakonec zabrání, abych to prožil. Místo plynulého přechodu a vnímání energií v sále, ve mě bude hlodat myšlenka strachu „tak kdy to konečně přijde?” Pomyšlení, že nic intenzivního možná neprožiji, mě vracelo do normálu. Nakonec to stejně přišlo. Dojem z toho – Síla Boha. Ohromující, šokující, úžasná síla jedinou myšlenkou, jakou by dokázal zničit i celou armádu. Moc, která dokáže duši poslat do ráje nebo do pekla. Síla ale bezdůvodně nikomu neublíží. Chápe a zná naši hlubokou touhu po Něm, po naplnění. Zvláštní je, že všechny bytosti, které Ho takto potkají, se Ho již nikdy nebudou chtít vzdát. Obdiv k Tomu, který má všechen vesmír pod kontrolou. Obdivuji Ho víc jak nějakou filmovou hvězdu nebo geniálního vědce.

Důležité je přestat myšlenkami tělo jakkoliv kontrolovat. Naopak, pokud nějaký impuls přijde, snažit se jej zdůraznit, vyjádřit, ale ne to moc přehnat. Poslechnout jakékoliv vnuknutí. Uvolnit se. Uvěřit, že může do mě vstoupit, ano to opravdu může. Ta zvláštní síla, velikost a přitom láska. Intenzivní láska, která prostě Je. Šťastný ten, na kterého prst Boží ukáže, koho si vybere, aby Ho víc poznal. Běda tomu, kdo by se chtěl téhle síle vzepřít a myslel by to vážně. Byl by smeten, aby poznal Jeho moc. Dopad by vůbec nemusel být měkký i když slitování pro nové vstávání je pro každého. Ta zvláštní vášnivá a superintenzivní přitažlivost mezi lidskou duší a Bohem. Je to úplně přirozené. Nedá se na tom nic změnit. Lehčí by bylo překonat zemskou přitažlivost. Trochu mi to připomíná náklonnost mezi mužským a ženským principem. Přestože jsou oba tak neuvěřitelně jiní, přece tak silné a naplňující pouto, touha a obdiv jeden k druhému. Na rozdíl od toho, se mi zdá vztah k Bohu velmi nesymetrický. Spíše jde o mateřskou lásku, která po člověkovi nevyžaduje vůbec nic, jen otevření! Tuto lásku nejde ničím splatit. Snad jenom svým vděkem. Myslím, že každý kdo tu lásku pozná, se zmůže jen na konstatování, že láska mezi Bohem a stvořeními prostě je, ale nepochopí proč. Prostě to tak bylo určeno jako zákon na začátku Stvoření.

Takže znovu to známé brnění rukou (ne žádné obyčejné mravenčení, pořádné brnění a třes), jeden nádech a výdech za druhým. V něčem to připomíná astmatický záchvat. Po skončení ztuhlé prsty, skoro jsem jimi nemohl hýbat. Zvláštní, dneska snad ještě víc než předtím nenacházím žádná slova jak vysvětlit to, co jsem prožil. Snad ještě se mi zdálo, jaká je strašná nesvoboda lidského těla. Hrozné vězení. Nevěděl jsem co si s ním počít, kam ho odložit, abych nebyl rušen zážitkem Boha. Nejlepší by bylo zhroutit se k zemi a tam být na kolenou s rukama široce nataženýma šikmo dopředu a tváří k zemi (jako se modlí k Alláhovi). A tam neustálým a usedavým pláčem oslavovat a děkovat, Bohu. Takto tam ale vyvádět, to by mě rušilo pomyšlení, co na to řeknou ostatní lidé.

Tím by se snad nejvíc dalo vyjádřit ten obrovský pocit poníženosti a strašné touze po naprosté oddanosti celé bytosti před Bohem. Jde ale o jinou poníženost, než se běžně chápe. U Boha ale není pohrdání, ale vroucí přijetí, pochopení a láska. Přitom ta poníženost a dobrovolná pokořenost Jemu, je jedna z nejlepších věcí, co se vůbec dá prožít. Je to jedna z největších svobod duše. Naprosto všechno, pro to udělat mu aspoň malou radost bych se nechal dobrovolně „vymazat z vesmíru”. Tak to ale vidí jen moje duše, ego je jiného názoru. To má potíže slevit ze svého pohodlí a jistoty „i při malých službách” Bohu stejně jako u většiny ostatních lidí. Šílený obdiv jsem zažíval, a to cítím, že jsem poznal teprve začátky. Řekl bych (teď je to spíš pocit, spekulace) kdybych „natvrdo poznal co On je” asi by mě to zabilo nebo bych zešílel. Ta síla, na které obyčejné lidské tělo není vůbec stavěné. Život tady na zemi oproti zážitku jako dnes je úplně obyčejný, šedý a nudný.

Ondra

Ondrova první meditace

Očekával jsem klidnou a příjemnou meditaci plnou intenzivních pocitů a přesto se mi do toho v duše skrytu moc nechtělo. To, že to nebude úplně jen tak a zadarmo, jsem pochopil po velmi vydatné turistice, jež se zdála k cíli nevedoucí. Tak takhle bloudím v sobě...

Ještě těsně před ulehnutím to byla sranda, potom na mě vynesli vtípek o tom, že jsem se měl jmenovat Tomáš, (což je pravda, na poslední chvíli v porodnici mi mamka jméno změnila, protože tam údajně bylo Tomášů spousta). Jméno Tomáš si samozřejmě nejde nespojit s přívlastkem nevěřící a už bylo po pohodičce. Najednou jako bych procit a necítil jsem v sobě ani „ň” víry. Hodně mě to bolelo. Měl jsem pocit, že jsem někde, kde nemám co dělat. Honilo se mi v hlavě a v těle spousta pocitů (ne moc příjemných) a začala mě pořádně bolet hlava. Celý jsem se začal houpat ze strany na stranu. Musel jsem otevřít oči a zkontrolovat, jestli to všechno není jen od té hlavy, která bolela na složeném baťohu. „Máš příliš těžkou hlavu.” A z čeho? „Máš příliš těžkou hlavu, protože máš malou váhu.” Jak jednoduché a prosté.

Potom jsem uviděl a naplno prožil, jak jsou všichni svázáni svými představami. Jak je vězní a úplně formují jejich jednání na celý život. Pochopil jsem tu nesvobodu a zaslepenost a na druhou stranu tu úžasnou svobodu a volnost potom, co se člověk od toho osvobodí a zjistí, že vlastně může všechno na světě a jenom zase jeho představy ho můžou přesvědčit o opaku.

Teď už to bohužel nedokážu vůbec prožít...

Tento prožitek vystřídal další stejně silný a intenzivní (a paradoxní), jenž mě vtáhl do fascinující Reality Boha. Fascinující na tom bylo, že jsem neviděl daleké vesmíry, nekonečnost a bezčasovost, ale bezprostřední svět kolem nás a Bůh byl ve všem a za vším. Je neuvěřitelná věc, že Bůh není jen zbožným přáním, ale živoucí Realitou v každé i sebenepatrnější věci. Je reálnější než „realita”.

Škoda, že mě pořád bolela hlava, vůbec jsem tomu nevěřil a ještě se mi udělalo špatně i od žaludku. Musel jsem si na chvíli sednout. Byl jsem dost mimo.

Proč je mi tak špatně? Místo odpovědi jsem uviděl kouli, jež znázorňovala Boha a v té kouli byl úplně miniaturní střípek a to jsem byl já. Pochopil jsem, že je mi špatně z té jinakosti. Ten střípek prostě prociťuje sám sebe, ten absolutně zanedbatelný mikrosvět, do něhož se ten zbytek Koule nevejde...

Členové channelingové skupiny Romana Palky
září 2000