Cítím se jako strom, z něhož silou větru
opadává zežloutlé listí, tak jako ze mě opadávají
nepotřebné iluze. Zároveň cítím jakousi vnitřní obnaženost
a silněji prociťuji sílící podzimní vítr, jež přináší
nepoznané kvality a zvláštně jemný chlad.
Stvoření je věčně vřící kotel. Bůh
žije a pracuje jako dokonalý, vizuálně pocitový, ničím
neomezený počítač, který si dovede vytvořit cokoliv.
Svou Realitu vidí a vnímá jako stále rostoucí a měnící
se fraktály složené z archetypů, ale může vše
tvořit nesčetně způsoby JINAK. Stále hledá a snaží
se o nové vyjádření, prožití a pochopení Sebe
– celého Stvoření. Je dokonalým Umělcem s neomezenými
nástroji Své virtuální Mysli a neuvěřitelnými
schopnostmi náhledů na Realitu. Stále se nově objevuje a
prožívá. Proplouvá otevřenou a všudypřítomnou
Nekonečností, Dokonalostí a Všeobsažností.
Bůh je jako vznešený orel letící nad
stále novou a něčím překvapující krajinou, jen my se
stále chceme zabalovat do starých iluzí, zvyků a omezeného
vnímáni. Nejvíc mě destabilizuje ten šok z ohromivosti,
úchvatnosti a naprosté Jinakosti. Sama o sobě mi nevadí,
ale ego má představu, že už nebude, že zmizí a že
se to už vlastně děje. Vše však jde a bude pokračovat
pozvolna, lehce, jak uneseme. Do plné Reality vnímání
Boha nás hned tak nehodí. Pocity se budou pozvolna rozšiřovat
a sílit, zvýší se i vliv na „běžný“ život. Ten
se zkvalitní božskou radostí a lehkostí, jen budeme vnímat
svět jinak než druzí.
Cítím se jako kosmonaut mezi hvězdami v
chladném a bezbřehém Hyperprostoru.
