Integrální jóga a channeling

Romane,

nová verze úvodu do channelingu na mne působí solidněji a mohla by oslovit více lidí.

To co popisuješ je z určitého pohledu dobré a užitečné, hlavně pro poznání, že je také něco jiného než jenom chléb a hry. Ideální by ale bylo, kdyby zabývání se channelingem vedlo člověka k rozpoznávání a zbavování se jeho vlastních deformací a závislostí. Pokud se děje toto, jde člověk správným směrem.

Zabývá-li se člověk channelingem dlouho, je zde určité riziko, že člověk v této formě duchovnosti uvízne. Může to být jednak tím, že je jevy channelingu natolik okouzlen a přesvědčen o jejich reálné povaze, že o nich není schopen pochybovat, může se dokonce objevit strach z nerespektování pokynů „shora“ a člověk je na nejlepší cestě uzavřít se do bludiště vlastní mysli – obrazů, stavů, strachů a závislostí (podobně jako v bardu přechodného stavu) a dostat se do stavu, který bývá diagnostikován jako schizofrenie.

Je-li člověk více upevněn ve světě – svými ambicemi, komplexy méněcennosti a podobně a jeho hlavní potřebou je vymezovat se vůči druhým lidem, používá svoji “duchovnost” právě k tomuto účelu. Neuzavře se sice do sebe, ale tím, že nerozpoznává svoji závislost na “duchovnosti”, jeho ego se pohodlně usadí v roli "duchovního člověka" nebo "Mistra" a další rozpoznávání a odbourávání ega se tím spolehlivě zastaví.

Žák s mistrem jdou kolem sochy Buddhy a žák se začne před sochou snaživě uklánět. Mistr ho udeří. Žák se udiveně zeptá: "Copak to není chvályhodné uklánět se před Buddhou?"

Mistr mu odpoví:

„Je, ale lepší je, když toho necháš“.

František Drtikol v jednom z publikovaných dopisů rozdělil duchovní lidi do tří kategorií:

1. Uctívači Boha – sem patří vyznavači náboženství, tzv. věřící čili většina křesťanů, muslimů, hinduistů a dalších.

2. Hledači Boha – sem patří mystikové, to je lidé hledající kontakt s Bohem a prožívání extatických stavů. Ti se vyskytují v rámci různých náboženství i mimo ně.

Mezi těmito dvěma prvními skupinami se podle mého názoru pohybuje to, co ty píšeš o channelingu.

3. skupinou jsou hledači pravdy o sobě a o Bohu.

Zde se teprve jedná o překročení ega. Teprve sem například patří původní pojem „temná noc duše“, která pramení z pocitu ztráty jakéhokoliv smyslu čehokoliv a uschopňuje tak adepta k odložení všech egoistických motivací, ukončení procesu individua jako takového.

To co ty označuješ za temnou noc duše, se mi jeví spíše jako setkání s vlastním stínem, tj. poznávání vlastních temných stránek, což je při zachování snahy být dokonalý, dosáhnout nějakého božství, prožíváno jako frustrující. Snaha dosáhnout dokonalosti nebo božství je ale stále pod vládou ega, nevědomosti a nesvobody.

Na úrovni hledání pravdy o sobě a o Bohu už individuum nehledá žádné božství, nerozlišuje mezi nahoře nebo dole, mezi dokonalým a nedokonalým, světlým a temným. Hledá pouze vlastní zánik, vyhasnutí, protože poznává klamnost a utrpení jakékoliv osobní existence, existence jakýchkoliv úrovní, bohů, pekel, mistrů, extází, a všeho toho, za čím usiluje a před čím utíká individuum při hledání Boha.

Poznává, že právě toto usilování, lpění na vlastní existenci a strach z nedokonalosti a pádu udržují klamnou existenci individua, která je překážkou poznávání skutečnosti.

Teprve prohlédnutím, a tím i zánikem ega – osobní existence, nastává osvobození, probuzení. Teprve ukončením jakékoliv osobní existence může být poznána prázdnota (Nirvana). Poznáním prázdnoty je poznána absolutní svoboda, jež spočívá v aspektu neexistence.

Poznáváním absolutní svobody neexistence je poznávána i absolutní svoboda existence – plnosti, blaženosti, protože ta není ničím jiným než prázdnotou a prázdnota není ničím jiným než plností...

Krásnou noc a Měsíc v duši.

Komentář uveřejňovatele:

S Pepou jsme byli kdysi pradávno velmi blízcí přátelé – mimo jiné jsme spolu od počátku sedmdesátých let chodili do učení k Eduardu Tomášovi. Zatímco já to po dvaceti letech vzdal, Pepa vytrval. Učení o osvobození se od ega má pro mě dodnes vůni něčeho naprosto žádoucího, vůni absolutní svobody, totálního řešení, definitivního zániku všeho utrpení. Pepova argumentace je tradičně silná, takže se pod ní docela prohýbám. A pod tímto prohnutím se vší vážností dodávám, že toto učení má jen jedinou vadu – vytčený cíl je principielně nedosažitelný.

Podobnou žádoucí vůni musí mít pro všechny pořádné staré komunisty klasické učení o beztřídní společnosti a o zániku kapitálu. Ó, jaká to naděje na totální řešení všech podstatných společenských problémů! Za všechny třídní nespravedlnosti může kapitál! Odstraňme kapitál – a nastane komunismus, ráj na zemi! Odstraňme ego – a nastane nirvána, osvobození!

Moje celoživotní empirické poznání je dost trapné a neduchovní: Podobně jako nikdo nikdy neviděl normálně fungující společnost bez kapitálu, tak také nikdo nikdy neviděl normálně fungující lidskou bytost bez ega. A co víc – společnost, která nepodporuje svobodu kapitálu, se vždy a za všech okolností ekonomicky vyvíjí hůř, než společnost upřímně podporující zbohatnutí každého jedince. Podobně ten, kdo nepodporuje rozvoj své osobnosti, se lidsky a duchovně vyvíjí hůř, než člověk upřímně usilující o své osobní štěstí.

Oddělenou individuální existenci máme opravdu nejspíš danou od samotného Absolutna. Čeho bychom mohli dosáhnout její amputací?
 

(Jan Havelka, říjen 2002)