Císařovy nové šaty

Klíč k pravé esoterice

Před mnoha lety žil v jenom paláci uprostřed města císař, který nadevše rád nosil krásné šaty a utrácel za ně všechny peníze, co měl. Převlékal se i několikrát za den, ale i to mu bylo málo, chtěl něco neobvyklého, co nikdo jiný nemá. Z ničeho si nedělal těžkou hlavu, nestaral se ani o stát, ani o armádu, ani o své poddané, ale ze všeho nejvíce mu dělala starosti jeho šatna, kde trávil celé hodiny zkoušením šatů.

Jednoho dne dorazili do města, ve kterém sídlil císařův dvůr, dva podvodníci, kteří se vydávali za zázračné tkalce. Všude kudy chodili, říkali, že dovedou tkát tak krásné látky, které nikdo na světě nesvede. Barvy měly být tak pestré jako duha na obloze a vzory tak různorodé, že je žádný jiný nemohl předčit v jejich dovednostech. Nejdůležitější však byla jedinečnost této látky, neboť má prý podivuhodnou vlastnost. Šaty z této látky jsou totiž neviditelné pro každého, kdo je hloupý, nebo se nehodí pro svůj úřad. Brzy se zprávy o této látce dostaly až k samotnému císaři. Nařídil co nejdříve oba dva slavné tkalce pozvat k sobě na audienci.

„To je přece skvělé, nemohu tomu uvěřit. Od této chvíle již nemusím pochybovat o tom, kdo je hloupý, nebo se nehodí pro svůj úřad. Ode dneška budete mými dvorními tkalci, ale látku na šaty mi musíte dodat co nejrychleji“ řekl jim císař a dal jim jako odměnu kopec zlatých dukátů, které se třpytily až oči přecházely.

Tkalci se hbitě pustili do práce. Postavili stavy a vypadali, jako by nesmírně pospíchali, aby byla látka co nejdříve hotová. Pracovali na prázdných stavech, kde neměli ani nitku, ale není divu – přece tkali neviditelné látky. Ale za to každou chvilku požadovali další hedvábí, stříbrné nitě a čím dále více zlata. Všechno strkali však do vlastních kapes, které taktak, že nepřetékaly, ale na stav nepřišlo ani vlákýnko.

Po několika dnech si císař chtěl ověřit, jak jsou daleko v tkaní. Domníval se sice, že ta výstraha na něho neplatí, ale přece jenom se v skrytu duše obával, že látku neuvidí, což by dokazovalo, že je hloupý, nebo se nehodí pro svůj úřad. A proto tam raději poslal nejprve svého ministra. Počestný ministr se pozorně podíval, ale kdyby si oči mohl vykoukat, vůbec nic neviděl.

Tkadlec povídá: „Co tomu říkáš milostivý pane, není-li krásný tento vzor? A ta látka, jak se vám líbí? A co barva, není příliš zářivá?“

„Ale samo sebou, vzor je znamenitý, látka skvělá i ty barvy jsou výtečné!“ pravil ministr, který nechtěl dát najevo, že nic nevidí, poněvadž by to znamenalo, že je hloupý, nebo se nehodí pro svůj úřad. Pak se co nejrychleji se odebral za císařem, aby mu popsal, jak látka vypadá. Císař byl náramně spokojený a už se nemohl dočkat, kdy bude látka na nové šaty hotová. Chtěl pobídnout tkalce a tak jim dal ještě víc zlata. Potom si jenom mnul ruce, jak to chytře vymyslel.

Za několik dnů se chtěl opět přesvědčit, jak tkaní pokračuje a jestli jeho peníze nepřijdou nazmar. Tak poslal do tkalcovny jiného poctivého úředníka, kterému se dařilo obdobně jako ministrovi. Díval se na stavy z pravé i z levé strany, ale ke svému rozhořčení žádnou látku neviděl. Přece jenom nedal nic najevo a chválil látku i barvy. Taktéž je nadšeně vychvaloval, když se vrátil k císaři:

„Vaše Veličenstvo – znamenité rozhodnutí. Lepší tkalce byste v celém království nenašel. Jsou to mistři svého umění, když dovedou utkat tak nádhernou látku. Myslím, že budete opravdu překvapen.“

Zanedlouho si všichni lidé v císařství vyprávěli jen o látce a o dvou mistrovských tkalcích. Mezitím podvodníci nashromáždili tolik peněz, že se jim nemohly vejít ani do kufru.

Když už to se zvědavostí nevydržel ani sám císař a odebral se ke tkalcům osobně, aby na vlastní oči spatřil tu nádhernou látku. Doprovázela ho polovina dvora, včetně ministra a úředníka, kteří už měli látku dříve vidět. Lstiví podvodníci dělali jako by pracovali, ale na stavech nebyli ani nitě ani tkanivo.

„Ráčí se Vaše Veličenstvo podívat – ta elegance, to šití a ten vzor“ pravil ministr.

„Doopravdy jsem ještě nic krásnějšího v životě neviděl“ říkal úředník.

„Hm… copak to je... to je přece strašné, přece nejsem tak špatný, ale opravdu nic nevidím“ myslel si císař ale nahlas pravil:

„To je věru krásné! Zbytečně vám neplatím, jen tak dál, jen tak dál!“

Všichni vychvalovali látku, která neexistovala a nikdo z celého doprovodu ji skutečně neviděl.

Další den se měly konat státní oslavy a císař si moc přál vystupovat v nových šatech. Po celou noc podvodníci pilně pracovali na prázdném stavu a dělali jakoby dokončovali poslední úpravy. Ráno pak vzkázali císaři, že jsou šaty připravené ke zkoušce.

Císař se urychleně dostavil ke tkalcům, kteří dělali jakoby drželi v ruce jednotlivé kusy šatů. Dělali, jako by mu ukazovali každý kus šatů zvlášť.

„Zde je plášť, zde kalhoty a kabát, možná si budete myslit, že na sobě nic nemáte, ale to je tím, že jsou lehounké jako pavučina, a právě v tom vězí jejich přednost“ pravil tkadlec.

„Zajisté. Těžko tomu uvěřit“ odvětil císař a sundal si svůj oblek, aby si mohl vyzkoušet nové šaty. Otáčel se před zrcadlem a i když v něm nic nespatřil, šel takto oblečený mezi lid. Nesl hlavu pyšně jako páv a davy lidí se na něho zvědavě dívaly.

„To jsou přece ty císařovy nové šaty. To je ale nádhera!“ volali nadšeně lidé.

Nikdo nechtěl dát znát, že je nevidí. Až najednou zvolalo jedno malé dítě: „Císař je nahý!“

Pak se přidali i ostatní, staří i mladí a volali: „nahý, nahý, císař je úplně nahý!“ Císař však musel setrvat v průvodu a zachovat klid, aby neztratil mezi lidem zbytky úcty, která mu zůstala a kráčel tedy hrdě ulicemi města. Když průvod skončil, rozkázal okamžitě potrestat ty dva podvodníky. Ale ti už dávno ve městě nebyli, sbalili si svoje zlato a zmizeli jako by se pod nimi slehla zem.

(Napsal Hans Christian Andersen roku 1837, více než sto padesát let před rozvojem esoteriky v Čechách. Plné znění v angličtině viz http://hca.gilead.org.il/emperor.html)
 

(18. 7. 2005)