O lásce

Rozhovor s Petrem Velechovským

Petře, mám dojem, že v tvém učení postupně nabývá na důležitosti téma lásky. Dřív jsi na seminářích zdaleka nemluvil o lásce tolik, jako dnes.

Také mám ten dojem. Myslím, že je to důsledek přirozeného vývoje lidstva, a tím i posluchačů a absolventů seminářů Modré Alfy, a jistě i mě samotného.

Proč ti téma lásky připadá důležité?

Jedním z důvodů je potřeba protiváhy k propagandě násilí v sdělovacích prostředcích. Postrádám v nich propagaci řešení formou dohody, tedy řešení na principu lásky.

Slovo láska má pro každého velmi individuální význam, podle konkrétního vývojového stupínku, na kterém člověk právě teď stojí. Prostitutka jím může označit svoji práci, někdo jiný jím může označit svůj nejhlubší životní prožitek. Pro každého je důležité začít si uvědomovat, co to slovo láska vlastně znamená právě pro něj. Společnost nás programuje, že láska je zamilovanost, jenomže zamilovanost je euforický stav, který se děje na úrovni hormonů a podvědomí, aniž jsme schopni ho jakkoliv ovlivnit, a který vydrží jen omezenou dobu. Nedokážeme se ani na povel zamilovat, ani s tím na povel skončit, zamilování je automatická reakce. Lásku naproti tomu vnímám jako vědomé zodpovědné rozhodnutí, jako kód, podle kterého se chci řídit, jako vyjádření dobra ve mně, přičemž na každém vývojovém stupínku mohu dobro vnímat jinak. Pokud se rozhodnu, že budu lásku považovat za svoji prioritu, stane se láska klíčem, podle něhož se mohu rozhodovat v konkrétních situacích.

Nabízím názor, že láska je v první řadě dávání, není to braní. Neznamená to, že nedostávám, ale dostávání není předmětem mého očekávání. Chci-li žít lásku, starám se v první řadě o dobro bližního. Může to znamenat materiální péči, nebo jinou formu služby, v závislosti na stupni mého chápání co to je dobro.

Kdysi jsem tě slyšel říkat „nečekejte, že vás někdo naplní láskou zvenčí“. Od té doby ve mně trvale žije nezodpovězená otázka „Jak se ale mohu plnit láskou zevnitř, když k tomu mám tak málo předpokladů?“

Jestli říkám, abychom nečekali, až nás někdo naplní láskou zvenku, automaticky z toho plyne, že se máme naplnit láskou zevnitř. Ale kde vzít ten zdroj? Lidé oprávněně namítají, že nevědí jak dávat, když nic nedostávají. Většinou se to týká partnerských vztahů, kde má někdy člověk pocit, že od svého partnera nedostává žádnou lásku. Chvíli ještě může dávat partnerovi lásku ze setrvačnosti, nebo protože chce, ale nakonec může skončit u pocitu, že má citovou nádrž prázdnou, a že už nemá z čeho dávat. Má pravdu, citovou nádrž má prázdnou, jenže podle mého chápání by se láska neměla dávat z citové nádrže. Měla by se dávat z hlubšího zdroje, který si pojmenuje každý po svém. Někdo mu může říkat „Já“, jiný „nadjá“, „podvědomí“, či „Bůh ve mně“... důležité je, aby člověk časem dospěl k představě, že zdroj lásky je v něm.

Možná říkám lidem příliš natvrdo, aby hledali lásku vevnitř, ale oni v té vývojové fázi ještě vůbec nemusí být. Pokud člověk v této fázi ještě není, bude hledat zdroj lásky někde venku. Bude-li ho hledat ve vztazích s lidmi, opakovaně dojde ke zklamáním, protože lidé jsou nestabilní, pokud tedy někdo nemá to štěstí setkat se s partnerem, který je ochoten mu věrně a trvale lásku projevovat celý život. Pro někoho může zafungovat náboženské učení, které nabízí, že někde venku existuje Stvořitel či Zdroj, k němuž se lze obrátit modlitbou nebo meditací a z něhož lze lásku načerpat. A tento zdroj je všeobsáhlý a nevyčerpatelný.

Je-li tento zdroj všeobsáhlý, obsahuje kromě celého vesmíru také mě samotného. Jeho kousek přeci musí bydlet i ve mně, byť by to bylo jenom malinké zrníčko. Jsem součást obrovského celku a jsem s ním propojený. Časem tak může člověk zažít poznání, že mezi ním, přírodou, dalšími lidmi, a tím i samotným Bohem, vlastně není vůbec žádný rozdíl. Taková zkušenost souvisí s vývojovým procesem, měl by to být osobní prožitek, ne intelektuální úvaha, a skrze ni najde člověk zdroj lásky uvnitř sebe. Pak už nemůže být nikdy sám a nemůže být nikdy bez lásky. Uvědomím-li si, že základní princip Zdroje či Boha je láska, pak je láska i ve mně, a kruh se uzavírá.

Jak mohu mít rád někoho, kdo mi vadí? A mně něco vadí skoro na každém člověku, včetně mě samého.

To, že mi na každém něco vadí, nemusí být na překážku rozhodnutí žít podle principu lásky. Kdybych dosáhl toho, že mi alespoň na jediném člověku nevadí vůbec nic, tak by to znamenalo, že k tomuto člověku – byť bych to byl já sám – dokážu žít bezpodmínečnou lásku, což je podle mého chápání vrcholné stádium lásky. Jestliže si tedy přiznám, že mám někoho rád byť s určitým omezením, stále se k němu mohu chovat podle principu lásky. Mohu žít lásku v rámci toho, co už umím. Jsem přesvědčen, že jak se člověk postupně životem obrušuje, tak se mu může – jestliže chce – posouvat práh tolerance až k toleranci absolutní, kde už mu na nikom nevadí vůbec nic.

Nestavěl bych to do kontrastu. To, že na tobě vidím chybu, neznamená, že tě nemohu milovat. Pouze tam mám podmínku, protože když děláš něco, co neumím tolerovat, tak tě ještě v této situaci milovat neumím, ale to neznamená, že tě nemiluji vůbec. I když to teď neumím, chci se to jednou naučit, chci tě milovat i s tou tvojí chybou. Láska není úkaz typu „něco úžasného se stalo – zahřmělo – a láska je tady“. Láska je vědomé rozhodnutí.

Četl jsem na toto téma pár knížek, v nichž se tvrdí, že průměrná doba zamilovanosti je dva roky. Když si to promítám do řady životních příběhů, které mi vyprávějí lidé na seminářích, sedí to. Dva roky spolu lidé většinou vydrží v pohodě, ale pak „to vyprchá“, euforický stav zmizí, a lidé mají pocit, že jim zmizela láska. Nikoliv, ta tam ještě ani nebyla, to jim vyprchala pouze hormonální euforie. Po ní teprve nastupuje vědomé rozhodnutí – chci nebo nechci, jsem nebo nejsem schopen tohoto člověka milovat, i když mi jeho chyby tolik lezou na nervy?

Na seminářích Modré Alfy jsi se už setkal s mnoha tisíci lidí. Co je podle tebe u nás středoevropanů nejčastějším „blokem lásky“?

Myslím, že největší překážkou je naše neochota věřit. V našem životě jsme byli tolikrát zklamáváni oficiálními učeními a jinými autoritami, že máme hluboce zakořeněnou nedůvěru k institucionálním pravdám. Možná je to problém dokonce celosvětový, možná proto se v celém světě projevuje příklon k hledání osobních cest. Lidé se chtějí kontaktovat s Bohem, ale nechtějí se stát členy církve. Což vidím jako velmi pozitivní, protože odpadá všechen dogmatismus a člověk si zachovává pocit svobody, protože jde pořád svojí vlastní cestou.

Nemám dostatek informací, abych dokázal posoudit, co je u středoevropanů nejčastějším blokem lásky. Lidé v asijských kulturách jsou vychováváni jinak, protože buddhismus je přeci jenom mnohem mírumilovnější než křesťanství, které se v praxi pravidelně stavělo za diskriminaci a války, což vypovídá o naprostém nepochopení Kristova poselství.

Skutečným blokem lásky je v první řadě náš egoismus a netolerance. Láska je princip, který se snaží lidi spojovat, kdežto ego se snaží lidi oddělit. Mě se snaží oddělit, protože já jsem přeci ten jiný, ten výjimečný, který musí vynikat. To je princip ega. Kdežto principem lásky je spolupracovat, uvědomovat si jednotu. Ve vrcholné podobě lásky člověk prožije naprostou jednotu mezi sebou a všemi lidmi a se světem. Ze začátku jenom na vteřinku a potom dlouho nic, ale postupně se ty vteřinky načítají. Jsem přesvědčen, že člověk je schopen vědomě žít v tomto stavu 24 hodin denně.

S kterými „překážkami lásky“ ses v životě ty sám osobně utkal a s jakým výsledkem?

Rád bych opustil válečnickou terminologii, protože cesta lásky by neměla být cestou typu „utkat se s něčím“. Láskou nelze bojovat. Láska není žádná válečná strategie, kterou se získávají vítězství. Samozřejmě, že i na cestě lásky jsou překážky, v první řadě egoismus, kterým jsme zatíženi každý, a já nejsem žádnou výjimkou. Další překážkou v lásce je netolerance. Také se mi stává že jsem přesvědčen o tom, že moje pravda je absolutní, že je to prostě pravda a tečka. Že ten druhý to chápe a dělá špatně. Přesvědčit sám sebe, že druhý může mít také svoji pravdu, že na ní má právo, že bych mu jí měl tolerovat, dovolit že bych mu jí měl dokonce přát, to je slušná „makačka“, obzvlášť, když ta moje cesta je tak jasná, že...a neřekl bych, že to mám úplně zvládnuté.

Co bys vzkázal čtenářům?

Najít si na sebe čas a zamyslet se nad svojí vlastní definicí lásky. Sám pro sebe si definovat žebříček hodnot a rozhodnout se, jestli je láska mojí cestou. Pak tou cestou jít, i když mě za ní svět nebude chválit. Určití lidí budou moji cestu vždy kritizovat, kroutit hlavou, dělat významné poznámky, nebo se ťukat do čela. Ale to může být jenom zkouška, nakolik věřím tomu, že jsem se rozhodl dobře.

Takovým rozhodnutím se ale může z člověka stát dogmatik, který odmítne naslouchat tomu, co k němu přichází zvenku. Myslím, že je důležité, učinit vnitřní rozhodnutí, ale zároveň naslouchat tomu, co mi říká vnější svět a pečlivě to zkoumat, protože zpětná vazba zvenku mi může pomoci moje rozhodnutí korigovat. Nesmím se nechat vnějším světem řídit jako pimprlátko, ale neměl bych ho ani úplně ignorovat.

Takže bych čtenářům přál, aby naslouchali sobě i lidem kolem sebe, a zároveň našli sílu jít za láskou svojí vlastní cestou.