0.
Osud člověka je dán jeho božským určením
a dluhy, které vůči tomuto určení člověk má.
1.
Člověk je stvořená bytost a jako taková má od Stvořitele své určení.
Božské určení je je program přechodu od stavu, jaký je nyní, do
stavu, jaký má být.
Tento program je zakódován v lidské citlivosti jako v zapečetěné obálce,
kterou může člověk v dospělosti odpečetit tím, že se svou
citlivostí řídí.
Určení je subjektivně pociťováno jako napětí mezi člověkem a světem,
tj. jako odpor k současnému stavu a touha po stavu, jaký má být.
Uskutečnění tohoto přechodu je předmětem základní vrozené touhy
každého člověka.
Tento odpor a tato touha tvoří nejhlubší vrstvu lidské psychiky
a jako takové se neřídí pozemskými společenskými konvencemi.
2.
Uplatňování božského určení je spojeno s nepohodlím a nebezpečím.
Ze strachu před tímto nepohodlím a nebezpečím člověk svoje určení
zapírá.
V důsledku zvrácených pozemských poměrů je toto zapírání
hodnoceno
společenskými konvencemi jako ideál.
Čistou formou zapření Božského určení je sebezapírání.
Sebezapírání je projevem strachu ze svého určení a odporu k němu.
Při sebezapírání člověk odmítá své nejvnitřnější touhy jako
nebezpečné nebo temné
a na jejich místo dosazuje ideologické konstrukce.
Tím brzdí nebo blokuje naplňování původního určení a vytváří
k němu dluh.
Tento dluh bývá označován slovem karma.
Čím větší je dluh, tím víc se musí člověk ovládat, tím víc
musí lhát světu i sobě.
Lhaní, sebeovládáním a sebezapíráním lze získat dočasné bezpečí
za cenu prohlubujícího se dluhu.
Za tohoto stavu je svět pociťován jako nebezpečný a život jako
nesvobodný.
Tuto zkušenost dnes prožívá řada lidí jako nesnesitelnou.
3.
Součástí božského určení je touha po svobodě.
To je touha po takových podmínkách, ve kterých by bylo možné svoje
určení naplňovat.
Svoboda neznamená nic jiného, než smět dělat to, co člověk chce,
a nemuset dělat to, co člověk nechce.
Součástí božského určení je touha po štěstí.
Naplňování svého určení je nejvyšší štěstí, jakého lze v životě
dosáhnout.
Tak jsme stvořeni.
Kdo toto štěstí pozná,může druhým pomáhat, neboť je schopen ho
druhým přát.
Sebezapíráním se člověk o toto štěstí olupuje.
Kdo dovede o štěstí olupovat sebe,snaží se o ně olupovat i své bližní.
To platí zejména v náboženstvích a duchovních naukách.
Působení božského určení v člověku bývá nazýváno "žízeň"
nebo "ego" nebo "sobectví",
aby se věřícím usnadnilo sebezapírání.
Ve skutečnosti většina nauk označuje božské určení za příčinu
všeho utrpení
a dramaticky před ním varuje.
4.
Dosažení nápravy je v těchto poměrech obtížné.
Nevyrovnané dluhy hrozí utrpením,
každý jenom trochu citlivý člověk to vnímá.
Vyrovnávání dluhů, naplňování božského určení, je blokováno
strachem.
Kořeny tohoto strachu rostou na samém dně lidské psychiky,
vyrůstají z pravdivého vyciťování skutečné situace.
Tento strach je vydatně přikrmován naukami a náboženstvími, které
na něm parazitují.
Bez něj by vůbec nemohly existovat.
5.
Jednotná teorie osudu může být pravdivá pouze za předpokladu,
že Stvořitel je moudrý a dobrý.
Řada ostatních teorií vychází z předpokladu, že Stvořitel se
dopustil chyb,
které musí člověk dodatečně napravovat sebezapíráním.
Je-li Stvořitel moudrý a dobrý,
pak lze nápravy dosáhnout pouhým odstraněním sebezapírání.
Ale to má cenu dělat pouze na vlastní nebezpečí.
... A není-li Stvořitel moudrý a dobrý,
pak nám stejně už není pomoci.
