Deprese je transformační brána

Předposlední omyl

Před rokem, v temné noci duše, mi bylo hodně těžko. Po skoro čtyřicetiletém duchovním hledání mi lezly tlustý do tenkejch a byl jsem v koncích. Je děsivé vidět, jak dokonale nefunguje to, čemu jsem celý život věřil, jak veškerá duchovní cesta je jen jeden velký sebeklam, jak všechny ty nadějné duchovní a terapeutické postupy jsou jen další císařovy nové šaty. Je děsivé připustit si a uvidět na vlastní oči, že císař je nahý, zvlášť po té, co jsem tolik let toužil dostat se do jeho družiny.

Když mi bylo nejhůř, bezmocně jsem klečel, vzpínal ruce k nebi, a úpěl: „Vesmíre, je mi strašně zle, duše mě nesnesitelně bolí, dokonale jsem zabloudil. Absolutně nic nechápu kromě jediného – že takového, jaký jsem teď, mě už nechceš, a proto mě chceš asi zabít. I když mě toto pomyšlení bolí, ještě víc by mě bolela představa, že to se mnou zůstane navždy všechno při starém. A tak i když je mi nesnesitelně, zkouším Ti děkovat za ten drtivý transformační tlak, protože takový bych sám na sebe z vlastní iniciativy nikdy nedokázal vyvinout. Pane, chceš-li mě zabít, zabij mě, zabij toto ego, které se Ti bytostně vzpouzí, protože já sám si ho zabít nedokážu. Nerozumím Ti, bojím se Tě hrozně, ale zároveň asi dokážu věřit tomu, že víš co děláš. A tak přijímám svoji karmu, svůj osud, a odevzdávám Ti své ego.“

Nepochopitelné jsoucno

Asi jsem trochu doufal, že Bůh se ustrne, že ho obměkčím svojí trochu hranou a trochu zoufalstvím vynucenou pokorou, a že ten mlýnek na ego zastaví.

Jediné chvilky, kdy tlak mizel, nastávaly v čase mého něhoterapeutování. Někdy mi bylo před sezením tak zle, že jsem si říkal, že férové by bylo sezení zrušit a klientku odvolat, ale shůry vždy přicházel jednoznačný metodický pokyn, že to není nic proti ničemu. A moje úzkosti opravdu pokaždé zmizely nejpozději šest vteřin po zahájení sezení. A čím hůř mi bylo před sezením, tím byla pak terapie hlubší a láskyplnější. Tak jsem se smířil s tím, že je mi blbě asi proto, abych rozuměl klientkám (kterým je obvykle také blbě), a asi to mi pomohlo začít se učit svoje úzkosti a deprese přijímat klidněji jako součást mého osudu, mé karmy, mého něhoterapeutického poslání. A také jsem si začal všímat, že toto poslání je jedinou složkou mého vnitřního života, která nejen že není torpédována, ale dokonce je čím dál tím zjevněji hájena a podporována.

Kosmický transformační projekt

Jako bych byl malý chlapec, hrající se v uhlí ve sklepě, který nečekaně narazil na naprosto neuvěřitelný úkaz – pod uhlím je v podlaze ukryté okýnko, kterým je vidět hluboko pod povrch někam, kde by vlastně nemělo být nic. Skrz okýnko chlapec vidí fascinující podívanou. Je to průhled do gigantického zářivě osvětleného hi-tech tunelu, kterým se neustále přesunuje obrovská technika a nepřestavitelné množství živých bytostí v rámci kosmického transformačního projektu, jehož kosmické rozměry i význam přesahují jakoukoliv představivost.

V rámci tohoto projektu jsme i my, lidé, Vesmírem láskyplně pipláni a hýčkáni už po tisíce životů, vysíláni na mise, přijímáni z misí, namáčeni do nejrůznějších prostředí, školeni a vybrušováni, vtělováni a zabíjeni, postihováni chorobami a léčeni, a také způsobující choroby a pak je sami léčící.

Všechno je to tak moc doopravdy, že je jakoby třeba většinu z této gigantické hry před lidskými zraky schovat. Ale ono to snad ani není schováno z vůle Boží, jako z jakési naší touhy po malosti, která se stala líhní ega a je teď tím egem proto patřičně udržována. Na to, aby mohl být kosmický transformační projekt snadno zpozorován, je příliš velký, podobně jako se někdy špatně hledají hodně velké a hodně rozlezlé nápisy na zeměpisných mapách.

Zákon příčiny a následku

V rámci kosmického transformačního projektu jsme nyní zjevně cvičeni ve zvládání karmy, čili učíme se sít, učíme se sklízet, a učíme se chápat, že co zasejeme, to také sklidíme. Sklizeň i setba jsou dvě velmi odlišné disciplíny, kterým se vyplatí věnovat se zvlášť.

Sklizeň je duševní zdraví

Zákon příčiny a následku říká, že co zasejeme, to sklidíme. Neznamená to ale, že to sklidit smíme, nýbrž že to sklidit musíme. Jelikož v současné době sklízíme převážně nežádoucí plody minulé setby, dělané nejčastěji nevědomě a chaoticky pod tlakem nouze, do takové sklizně se nám přirozeně nechce. Z pozorování kosmického transformačního projektu plyne, že schopnost a ochota sklízet, co jsme v minulosti zaseli, je základním pilířem duševního zdraví. Řečeno jinak – společným kořenem všech duševních chorob je neochota přijmout svůj vlastní osud. A tak disciplína „sklizeň“ učí člověka přijímat vše, co ho potkává, čili učí pokoře, moudrosti a trpělivosti.

Setba je perspektiva

Pro disciplínu setby platí úplně jiná pravidla. Ukazuje se, že karma–setba není tvořena ani tolik našimi příspěvky na charitu a pouštěním babiček v tramvaji sednout, jako především našimi vlastními vědomými projekty, v nichž dlouhodobě cílevědomě pozemsky rozvíjíme svoje talenty, svoji tvořivost. Setba v současné době už začíná být velmi dobře vyučována v seminářích osobního růstu. Pro setbu toho, v čem by nám jednou mohlo být dobře, je třeba využít tvořivosti vnitřního dítěte a pustit své sny z řetězu, nechat svého ducha vybrat si cestu co nejsvobodněji.

Ego a jeho umírání

Ego je to, co nám brání kvalitně sít i moudře sklízet, protože ono ví lépe, jak to má být. Na sklizeň nemá dost pokory a na setbu nemá dost svobody. Ego je přesně to v nás, co vnímá svůj vlastní osud jako sérii donebevolajících křivd. Ego říká: „Já jsem v pořádku a svět je hrozný“. Ego je to, co nikdy nedopustí, aby bylo možno kosmický transformační projekt vůbec vnímat, protože pak by se ihned ukázalo, že je tomu přesně naopak. Svět je v pořádku, kosmický transformační projekt jede podle Boží vůle jako dobře namazaná dráha, ale ego je hrozné, protože pouze ono se tomuto procesu bytostně vzpouzí.

V počátcích své jogínské kariéry jsem si snil o dosažení osvícení jako o okamžiku, kdy se okovy mého ducha rozlomí a já slavně vejdu do nirvány v záplavě světla a za jásotu andělů. A sžíravě jsem se trápil netrpělivostí, proč tuto blaženou vytouženou chvíli můj krutý a nespravedlivý osud pořád a pořád oddaluje, když já se přece tolik a tolik snažím.

Ovšem pravda je v této věci drsná jako sovětská rašple. Neexistují jiné okovy, než ego. Ale ego, to jsem já, živá bytost s veškerými svými strachy i nadějemi. Rozlomení okovů, čili zmenšování vlivu ega, nemůže jít jinudy, než že ego bude umírat. Opakuji: jelikož ego je živé a velmi na svém životě lpící, jeho zmenšování může jít pouze cestou jeho umírání. Všechno ostatní je jen egem inspirovaný sebeklam.

Deprese je transformační brána

A právě toto – umírání ega – se nyní mezi lidmi začíná dít zcela masově, jako přirozená součást probíhajícího kosmického transformačního projektu. Umírání ega je subjektivně vůbec to nejhorší, co člověka může potkat. Je to horší, než fyzická smrt, proto se také lidé někdy pokoušejí ulevit si sebevraždou. Umírající ego je podstatou klinického obrazu úzkosti a deprese. Absolutně vždy je kořenem úzkosti i deprese neochota přijmout svůj vlastní osud. Jinými slovy, úzkost a deprese jsou donucovací prostředky kosmického transformačního procesu, které nás vedou k urychlenému výcviku v dovednosti trpělivé sklizně.

Deprese a úzkosti zakroutí naším egem tak dokonale, že jeho struktura začne praskat ve švech. Nic nebolí tolik, jako praskání ega, ale doslova platí, že „bolest je praskání skořápky vaší nevědomosti“. Žádnou myslitelnou askezí si nelze způsobit takové popraskání ega, jaké nám dokáže zprodukovat řádná dlouhotrvající deprese – tedy pokud ji dokážeme sami přijmout.

A nově vzniklými prasklinami je už jakoby trochu vidět skrze stěny ega ven, do Vesmíru, nebo pod podlahu ve sklepě do hi-tech tunelu, což je totéž, a konečně to celé přestává vypadat tak beznadějně.

Předposlední omyl

Shůry přichází jednoznačná zpětná vazba: „Ano, můžeš to publikovat, tento náhled je tvůj už pouze předposlední omyl.“ A já nevím, jestli to znamená, že pak už přijde osvícení, nebo je to varování, že počet možných omylů bude bohužel už brzy definitivně vyčerpán… :-)

(14. 3. 2007)