Malé radosti a velké deprese
Tento text jsem dnes objevil ve svém deníku a najednou mi s odstupem
sedmi let připadá docela upotřebitelný.
Fiktivní rozhovor s Hermannem Hessem
Přečetl jsem knížečku „Malé Radosti“ od Hermanna Hesse. Cítím
s autorem jistou spřízněnost. Podstatný rozdíl mezi námi je v té
Nobelovce, kterou on dostal a já ne.
Hesse je mi blízký a jeho deprese vnímám jako velké a děsivé, nicméně
jeho moudrost mi najednou moc neimponuje. Jak tak cítím, že ty jeho
deprese sekají drápem i po mně, najednou jako bych viděl, že Hesse se
dopustil nějaké dost podstatné chyby, které bych se já dopustit neměl a nechtěl.
Jeho moudrost se mi najednou jeví jako z nouze ctnost, jako poraženectví,
jakoby on vůbec nikdy nezabojoval – a právě v tom jsme si blízcí. Jako
bych teď zrovna zřetelně cítil, že to je ale špatně, že je potřeba
snažit se tento handicap dohnat. Jakoby se mi do tohoto pocitu promítala
zkušenost z posledního holotropního dýchání: NEVZDAT TO.
A tak si říkám, že i když měl Hesse tu Nobelovku a vždycky mi připadal
velice a hluboce moudrý, nechtěl bych dopadnout jako on. A tak s ním teď
v duchu rozmlouvám:
Hermane, nevadí ti, že jsi se pro mě stal odstrašujícím příkladem?
Smím na tvůj postoj nahlížet jako na chybný a snažit se pochopit, v čem
ta chyba spočívala?
(Hermann:) Vždycky jsem se velmi snažil pochopit, proč co je, a nikdy se
mi to moc nepodařilo. Zažil jsem spoustu smutku, bolestí a depresí za
plného vědomí.
Co myslíš, byla ta tvá bolest nevyhnutelná jako důsledek těžké
karmy (a tudíž bylo moudré ji trpělivě a bez boje snášet), nebo
byla signálem ke změně života, vyšším pokynem, který jsi ty vlastně
nedokázal rozšifrovat a uposlechnout? Jak to vidíš teď s odstupem?
Člověče je to pořád tak půl napůl. Oba aspekty, tak jak jsi je
pojmenoval, platí zároveň. Ani s odstupem nelze říct, jestli jsem svůj
život vyhrál nebo prohrál. Ale je v tom hodně volnosti ve smyslu
„funguje to vždy tak, jak chceš, nebo jak potřebuješ“.
Cítím v sobě potřebu nejít v tvých šlépějích, poučit se z tvých
chyb a s depresemi se poprat, přesněji reagovat na ně s aktivitou, byť
bych se měl do ní nutit s bojem a s úsilím – třeba jít občas běhat,
až mě bude všechno bolet.
Já ti rozumím. Vybrat si svůj díl tělesných bolestí jako daň za
pohyb a sport a přemáhání slabosti těla v aktivitě – a tím předejít
tomu, aby ty bolesti přišly jako revma v posteli, jak chodily mně. Vybrat
si svůj díl psychických bolestí v přemáhání slabosti mysli, místo
toho, aby bolesti přišly v bezpříčinných depresích. A ty teď
potřebuješ vědět, jestli ti k tomu přitakám, jako že lituju toho, že
jsem sám takto nežil.
No, lituju i nelituju. Nedokážu ti to s čistým svědomím říct
jednoznačně. Jakoby víc záleželo na tom, co si nakonec řekneš ty sám
sobě, jakou cestou se vydáš sám za sebe.
Hermane, ty jsi pako, pochop – ty jsi člověk, o kterém stoprocentně
vím, že se život opravdu snažil pochopit úplně o život. A mám v tebe
velkou důvěru. Tvoje mínění mě zajímá: Co jsi vydestiloval ze své
zkušenosti stepního vlka? Proč mi to nechceš říct?
Odpusť, já jsem se velmi snažil říct to svým dílem co možná nejupřímněji
a nejsrozumitelněji. Věř v mojí otevřenost (jinak řečeno
ukecanost), že jsem si nic podstatného neschoval za nehty.
Já vím, ale teď jsi JINDE, máš jiný zorný úhel, a já stršně
potřebuju vědět, jak to vidíš s tím odstupem!
Tak to ti rád řeknu: NA JEDNOM ŽIVOTĚ ZÁLEŽÍ VELICE MÁLO. Jeden život
protrpíš, druhý třeba i proraduješ, ale to jsou jenom EPIZODY. Důležitá
je celková linie, ale tu ty teď nemůžeš vidět. Nějaká epizoda se občas
nepovede – no a? Z hlediska celkové linie to stejně zapadá do globálního
scénáře, není to chyba.
Já vím, ty strašně toužíš mistrovsky uchopit svůj život a dovést
jej vítězně do triumfálního happy endu, a máš taky velikou úzkost,
jestli se ti to podaří. Je to tvá volba, nes si za ní odpovědnost sám.
S odstupem viděno NIC NEMŮŽE BÝT DLOUHODOBĚ ŠPATNĚ. Ani tato volba.
(zapsal Jan Havelka 7. 2. 1994)
 |