Malé radosti a velké deprese

Tento text jsem dnes objevil ve svém deníku a najednou mi s odstupem sedmi let připadá docela upotřebitelný.

Fiktivní rozhovor s Hermannem Hessem

Přečetl jsem knížečku „Malé Radosti“ od Hermanna Hesse. Cítím s autorem jistou spřízněnost. Podstatný rozdíl mezi námi je v té Nobelovce, kterou on dostal a já ne.

Hesse je mi blízký a jeho deprese vnímám jako velké a děsivé, nicméně jeho moudrost mi najednou moc neimponuje. Jak tak cítím, že ty jeho deprese sekají drápem i po mně, najednou jako bych viděl, že Hesse se dopustil nějaké dost podstatné chyby, které bych se já dopustit neměl a nechtěl. Jeho moudrost se mi najednou jeví jako z nouze ctnost, jako poraženectví, jakoby on vůbec nikdy nezabojoval – a právě v tom jsme si blízcí. Jako bych teď zrovna zřetelně cítil, že to je ale špatně, že je potřeba snažit se tento handicap dohnat. Jakoby se mi do tohoto pocitu promítala zkušenost z posledního holotropního dýchání: NEVZDAT TO.

A tak si říkám, že i když měl Hesse tu Nobelovku a vždycky mi připadal velice a hluboce moudrý, nechtěl bych dopadnout jako on. A tak s ním teď v duchu rozmlouvám:

Hermane, nevadí ti, že jsi se pro mě stal odstrašujícím příkladem? Smím na tvůj postoj nahlížet jako na chybný a snažit se pochopit, v čem ta chyba spočívala?

(Hermann:) Vždycky jsem se velmi snažil pochopit, proč co je, a nikdy se mi to moc nepodařilo. Zažil jsem spoustu smutku, bolestí a depresí za plného vědomí.

Co myslíš, byla ta tvá bolest nevyhnutelná jako důsledek těžké karmy (a tudíž bylo moudré ji trpělivě a bez boje snášet), nebo byla signálem ke změně života, vyšším pokynem, který jsi ty vlastně nedokázal rozšifrovat a uposlechnout? Jak to vidíš teď s odstupem?

Člověče je to pořád tak půl napůl. Oba aspekty, tak jak jsi je pojmenoval, platí zároveň. Ani s odstupem nelze říct, jestli jsem svůj život vyhrál nebo prohrál. Ale je v tom hodně volnosti ve smyslu „funguje to vždy tak, jak chceš, nebo jak potřebuješ“.

Cítím v sobě potřebu nejít v tvých šlépějích, poučit se z tvých chyb a s depresemi se poprat, přesněji reagovat na ně s aktivitou, byť bych se měl do ní nutit s bojem a s úsilím – třeba jít občas běhat, až mě bude všechno bolet.

Já ti rozumím. Vybrat si svůj díl tělesných bolestí jako daň za pohyb a sport a přemáhání slabosti těla v aktivitě – a tím předejít tomu, aby ty bolesti přišly jako revma v posteli, jak chodily mně. Vybrat si svůj díl psychických bolestí v přemáhání slabosti mysli, místo toho, aby bolesti přišly v bezpříčinných depresích. A ty teď potřebuješ vědět, jestli ti k tomu přitakám, jako že lituju toho, že jsem sám takto nežil.

No, lituju i nelituju. Nedokážu ti to s čistým svědomím říct jednoznačně. Jakoby víc záleželo na tom, co si nakonec řekneš ty sám sobě, jakou cestou se vydáš sám za sebe.

Hermane, ty jsi pako, pochop – ty jsi člověk, o kterém stoprocentně vím, že se život opravdu snažil pochopit úplně o život. A mám v tebe velkou důvěru. Tvoje mínění mě zajímá: Co jsi vydestiloval ze své zkušenosti stepního vlka? Proč mi to nechceš říct?

Odpusť, já jsem se velmi snažil říct to svým dílem co možná nejupřímněji a nejsrozumitelněji. Věř v mojí otevřenost (jinak řečeno ukecanost), že jsem si nic podstatného neschoval za nehty.

Já vím, ale teď jsi JINDE, máš jiný zorný úhel, a já stršně potřebuju vědět, jak to vidíš s tím odstupem!

Tak to ti rád řeknu: NA JEDNOM ŽIVOTĚ ZÁLEŽÍ VELICE MÁLO. Jeden život protrpíš, druhý třeba i proraduješ, ale to jsou jenom EPIZODY. Důležitá je celková linie, ale tu ty teď nemůžeš vidět. Nějaká epizoda se občas nepovede – no a? Z hlediska celkové linie to stejně zapadá do globálního scénáře, není to chyba.

Já vím, ty strašně toužíš mistrovsky uchopit svůj život a dovést jej vítězně do triumfálního happy endu, a máš taky velikou úzkost, jestli se ti to podaří. Je to tvá volba, nes si za ní odpovědnost sám. S odstupem viděno NIC NEMŮŽE BÝT DLOUHODOBĚ ŠPATNĚ. Ani tato volba.