Umřela mi máma

Lehce syrová úvaha o smrti

Před krátkým časem mi umřela maminka. Aniž bych si hrál na to, že nějak rozumím životu a smrti, rád bych se vypsal ze svých prožitků, které s tím souvisely.

Už hrozně dlouho mi nikdo hodně blízký neumřel. Naposledy otec, ale to mi bylo 10 roků, a máma mi potom mnoho let vyčítala, že jsem po něm zdědil ty nejhorší vlastnosti.

Začátek

Můj vztah s mojí maminkou byl katastrofický po celých padesát let, co jsme byli spolu na tomto světě. Začalo to už porodem, kdy jsem se narodil císařským řezem. Máma se nemohla vyrovnat s tím, že jí kvůli mně za živa párali břicho. Ještě po letech ráda vyprávěla o tom hrozném porodu, a jak mě tehdy měli radši vyřezat po kouskách.

V jednadvaceti jsem odešel z domova – oženil jsem se – a nikdy se mi už nechtělo se tam vrátit. Vztah s mámou se pak trochu srovnal, ale nikdy v něm nebyla nějaká přehnaná náklonnost nebo snad dokonce vřelost. Maminka byla celý život přesvědčena, že jsem špatný člověk, a já ji za to normálně neměl rád. Když jsem se ve svých 38 letech rozváděl (a tudíž musel opustit byt, do kterého jsem se v 21 letech přiženil), maminka mi vzkázala, že mě nepustí přes práh, ačkoliv bydlela ve čtyřpatrové rodinné vile a já v té době neměl střechu nad hlavou.

Prostředek

Od osmnácti let, kdy jsem začal duchovní rozum brát, mi bylo jasné, že poškozený vztah s vlastní maminkou je něčím, co bych měl asi vyřešit, pokud možno tak, aby nastalo alespoň nějaké odpuštění, zharmonizování a smíření. S hrůzou se přiznávám, že se mi to celých 32 let nedařilo ani nepatrně. S hrůzou proto, že tento fakt je pro mě pádným důkazem neřešitelnosti některých oblastí života. Když jsem se neohrabaně pokoušel s mámou mluvit o tom, co je mezi námi, s přehledem mi obvykle vysvětlila, že mě vždycky hluboce milovala přesto, jaký jsem, a že všechny ty hrůzy, které se mnou prožila, mi dávno odpustila. To jen já dělám neustále problémy.

Co já se v životě naposlouchal od různých guruů a psychoterapeutů laciných rad, ať své mamince odpustím. Co různých odpouštěcích meditací jsem absolvoval. Co se sám nad sebou natrápil nad vlastní neschopností mít rád svou mámu. Nikdy mi to doopravdy nešlo. A kolik odborníků na duši, kterým jsem se s tím svěřil jako s problémem, mi za tuto moji neschopnost po zásluze vynadalo!

Konec

Máma umřela v noci ze 4. na 5. června na rakovinu kostí, což je údajně jedna z nejbolestivějších nemocí vůbec.

Stěžovala si na bolesti v kyčlích už celý poslední rok, ale přičítala je artróze. Letos v dubnu už jí to bolelo tak, že nemohla spát, tak šla k doktorovi na důkladnější vyšetření, a výsledek byl jednoznačný – nevyléčitelná rakovina v kyčelních kostech. Pár týdnů pak máma ležela na onkologii v Krči, odkud jí převezli do hospicu v Bohnicích, kde po dalších dvou týdnech umřela.

Chodil jsem za ní dvakrát týdně, víc nechtěla. Necítil jsem ani nějaký prudký smutek, spíš spirituální zvědavost, jak to celé bude probíhat. Když jsem za ní byl poprvé na onkologii, vypadala máma jako uzlíček neštěstí. Věrna své povaze nechtěla o sobě vůbec mluvit. Ona o skutečných problémech vlastně nemluvila nikdy, tak moc se jich vždycky bála.

Cítil jsem naléhavou potřebu být jí průvodcem, a byl jsem za tu možnost rád. A tak jsme si spolu povídali – napřed jenom opatrně – o blízkosti smrti, o tom, jak jsem před dvěma lety málem umřel na vykrvácení a jak strašně se mi pak nechtělo vracet do normálního života. Vyprávěl jsem o oné vůni svobody, kterou jsem tehdy na hranici života vnímal jako něco nesmírně nádherného, a na mámu to zapůsobilo víc než jsem očekával. Myslím, že máma prožila velmi nenaplněný a neradostný život. Na jeho konci se to ukázalo být překvapivou výhodou, protože tady naprosto neměla na čem lpět. Nakonec jsme se spolu smáli takovým šťastným uvolněným smíchem, že už nikdy nebude muset mýt nádobí, že už jí to končí. I toto je aspekt smrti – že končí to, v čem člověku nebylo dobře.

V nemocnici se mámě zpočátku fyzicky ulevilo, protože jí důkladně tlumili bolesti. Dostávala trvalou epidurální anestezii – tenkou umělohmotnou trubičkou jí trvale pumpovali malé množství znecitlivující látky přímo do páteře, ale máma si stejně stěžovala, že jí to bolí pořád. Nemoc postupovala rychle, pokaždé máma vypadala o hodně hůř. Poslední týdny už si vysloveně přála umřít co nejrychleji a hořekovala nad tím, že u nás není povolená euthanasie. Na jednu stranu mi jí bylo líto za to fyzické trápení, na druhou stranu mi připadalo, že jí to velmi duchovně osvobozuje, že je na smrt připravená velice dobře, že se na ní těší, a že nemá žádný důvod s ní bojovat.

S lidmi z hospicu jsem se snažil dohodnout, aby mi zavolali, až bude máma odcházet, chtěl jsem jí být průvodcem až do konce. Sestřičky byly hodné, laskavé, říkaly „určitě vám zavoláme, my jsme radši, když tu s nimi je někdo blízký, my už jim to poznáme na nose, když se chystají odejít!“ Říkaly to laskavě, bez tíhy, hezky to zvládají, s lehkostí. Ale nakonec to nezafungovalo, nezavolaly mi, asi si toho mámina umírání předem nikdo nevšiml.

Naposledy jsem mámu viděl v neděli 2. června. Byla už skoro úplně ochrnutá, nemohla ani mluvit, ani polykat, sliny jí chrčely v puse, byla zalitá potem, jak jí bylo zle, ale duchem byla přítomná. Skoro jsme se už nedokázali dorozumět. Viděl jsem, že se velmi trápí, ale kontakt už jsme měli jen velmi slabý. Popřál jsem jí dobro a šťastnou cestu. Z posledních sil mi neznatelně taky popřála dobro – a já měl opravdu dojem, že to bylo trochu doopravdy.

Po smrti jsem se snažil na mámu zaměřovat a měl jsem hezký pocit, že jí vidím ve světle, že tam šla rovnou, protože neměla žádný důvod se tady ještě něčím zdržovat. Myslím, že s mámou jsme si tento společný neharmonický život dohodli kdysi velmi dávno, a je možné, že ve skutečnosti to byla jakási skrytá forma její duchovní pomoci mně. Asi abych tady na ničem moc nelpěl, abych se zocelil, abych rozvinul soucit. Ale taky to může být úplně jinak.

Pár měsíců po té

Něčím je to smutné, s mámou jsme nikdy nebyli příliš blízcí. Snažím se teď najít vzpomínku na nějakou hodně hezkou chvíli, kterou jsem s ní prožil, a skoro žádnou nenacházím – kromě našich posledních setkávání na onkologii a v hospicu. Máma mi tam vyprávěla, jak jí bylo, když se dozvěděla svoji diagnózu: „Ani jsem neměla potřebu s někým se loučit. Sesypala jsem si na pořádnou hromádku všechny nasyslené prášky na spaní a proti bolesti, a bez lítosti je v klidu spolykala. Chtěla jsem to mít rychle za sebou. Krásně a hluboce jsem usínala s mírem v duši... a s naprostou hrůzou se pak ráno normálně probudila ve své posteli, jenom trochu víc ospalá než obvykle.“ Pak jsme se spolu smáli nad děsivou tragikomedií toho, že se mámě nepodařilo ani svobodně umřít.

Nejsem (možná v tomto případě) zlomyslný. Ale díky tomu, že se jí nepodařilo předem umřít pomocí prášků, jsme pak spolu zažili ještě několik lidsky normálních chvilek. Objektivně možná nebyly tyto chvilky nijak zázračné. Ale byly o hodně hezčí, než jaké bych si kdykoliv před tím dovedl se svojí mámou představit.

Se smrtí jsem v posledních letech přicházel pravidelně do kontaktu v regresích. Z pohledu regrese vypadá smrt téměř vždy jako osvobozující přechod, jako nádherná událost, na které si klient i terapeut smlsnou. Ale když jsem teď viděl umírat vlastní mámu, zvenku to vypadalo spíš jako umučení zaživa. Smrtelná nemoc ji vehnala do slepé uličky bolesti a strachu, ze které už nebyl žádný viditelný východ. Docela strašidelně působila právě ta neodvolatelná moc smrti. Nějakých povznášejících aspektů v tom bylo docela málo. Ale byly tam, a jsem za ně vděčný.