Na kouzelném kolovrátku pletu z hovna bič

(26. 6. 2001)

Nazdar Honzo!

Po delší pauze jsem opět nahlédl do tvých spirituálních stránek, abych zjistil, co je s tebou nového a jak se ti pořád daří. Potěšilo mne, že máš už trochu rezervovanější pohled na výstupy z channelingu a Modré alfy. Zaujala mne tvoje silná slova, že chceš konečně začít s duchovností. Zdá se mi, že stále ještě hledáš něco, co „funguje“.

Skutečná duchovnost ale „nefunguje“. Fungují pouze duchovní síly – a jak říkával pan Tomáš: „Pod každou silou je ukrytý jedovatý had.“ (s oblbujícím jedem – poznámka citovatele). A dále také říkal: „My nehledáme žádné síly. My hledáme pouze Pravdu, nic než Pravdu. Ale pro Pravdu jsme ochotni nastoupit jakoukoliv cestu, ať přes nebe a nebo přes peklo!“ nebo známé: „Pravda je stav bez ega.“ Jinde se píše „Já konám – tento blud tě otravuje jako uštknutí velkého černého hada.“ a ještě jinde: „Nic nemít, nic nechtít, ničím nebýt.“

To všechno určitě dobře znáš, ty, který jsi opustil chrám zbudovaný na podobných pilířích, který jsi opustil cestu skutečné duchovnosti a vydal se za naplňováním legitimních požadavků ega. Nyní marníš čas a energii hledáním kouzelných kolovrátků, které by ti pomohly uplést z hovna bič. Napřed to vypadá, že už jsi konečně něco našel, ale pak to jaksi přestane „fungovat“. Takhle „funguje“ fantasmagorická složka mysli, která člověku vymodeluje cokoli podle jeho přání čemu je ochoten uvěřit. Tato složka mysli se barvitě rozvíjí nejlépe v prostředí utlumeného kritického rozumu, živena z jedné strany nenaplněnými ambicemi a z druhé strany strachem.

Vhodné podmínky pro rozvoj této složky mysli poskytují různé rádoby duchovní disciplíny jako je channeling, regresní terapie, magie, jasnovidectví, halucinogenní drogy, fanatická náboženská praxe a podobně. Matoucí je, že tyto disciplíny občas i „fungují“, že jsou schopny něco přechodně změnit, poskytují pocit vlastní důležitosti a určitou schopnost působit na druhé lidi. Ostatně to dokáže vše, do čeho člověk vloží dostatek víry a energie. Ale protože legitimní požadavky ega jsou v principu nenasytitelné, vždy se po čase každá taková disciplína vyčerpá a musí se zase hledat něco nového.

Je to jako když spíš, chce se ti čůrat a ve snu stále hledáš vhodné místo a způsob, jak by se tvoje potřeba mohla naplnit, ale stále to není ono. Ve snu to nikdy nemůže být ono.

Že by tě to hledání „fungujícího“ něčeho už přestávalo bavit? Nechceš se raději konečně probudit a jít se vyčůrat?

Zdraví Pepa

(25. 7. 2001)

Ahoj Pepo,

Máš pravdu, fakt bych čural, až bych brečel. A kdybych měl víru jenom jako zrnko hořčičné, že nekecáš, věř mi, že bych hrozně rád všeho nechal a ze všech sil se hleděl probudit, abych se už jednou KONEČNĚ VYČURAL POŘÁDNĚ.

Hezkých pár roků jsme se kdysi dávno oba dva snažili o totéž. Máš pravdu i v tom, že jsem nakonec onen chrám opustil, abych se vydal za naplňováním legitimních požadavků ega. Jsem rád, že jsi si zapamatoval i ten můj tehdejší pracovní termín („legitimní požadavky ega“), protože jsem dodnes na žádné lepší pojmenování svého usilování nepřišel. Také s Tebou souhlasím ve věci nenasytitelnosti a vůbec celkové strastiplnosti ega. Ano, ego je dosti fantasmagorický útvar, pohybuje se jakoby potmě, neví co chce, a nedá pokoj dokud toho nedosáhne. Troufám si tvrdit, že to znám dokonce mnohem lépe než Ty, protože já s tím svým egem naplno žiju, kdežto Ty (jak předpokládám) o egu už jenom teoretizuješ.

Tvůj naléhavý dopis mě přiměl znovu si ujasnit co dělám a proč. Ano, ještě stále se snažím o naplňování legitimních požadavků svého ega. Tím myslím především touhy po štěstí, po lásce, po kráse, po stříbrném větru, po povznesení ducha, po věcech které fungují, po schopnosti pomáhat bližním, po klidu mysli, po poznání pravdy, po harmonii, po hmotném dostatku, po penězích… Je toho opravdu strašně moc, co mé ego potřebuje k životu a už sám předchozí výčet tužeb jenom potvrzuje, že toto ego je opravdu nenasytitelné. Ty se mě mezi řádky ptáš, proč to dělám. A já Ti upřímně odpovídám: Dělám to proto, že jsem zatím nedokázal uskutečnit nic lepšího.

Argumentace proti egu není filosoficky obtížná. Nachytat ego na švestkách nedá zas tak velkou práci. To je podle mě obecná vlastnost rozumové argumentace – kritika je poměrně dobře splavná disciplína. A proto mi teď dovol, abych přešel do ofenzívy.

Tvoje kritika ega a jeho touhy po „fungujícím“ mi silně připomíná komunistickou kritiku kapitálu a touhy po bohatství. Ano, kapitalismus je zřízení v podstatě dost nelidské, jehož nevýhody bijí do očí. Jeho podstatou je nesvoboda, neboť všichni lidé v něm nějakým způsobem otročí kapitálu. Bohatí kapitál hromadí, chudí jsou pro kapitál vykořisťovaní, a nikomu v tom není dobře. A přitom je cesta ke svobodě tak jednoduchá: stačí osvobodit se od nadvlády kapitálu a vybudovat beztřídní společnost na principech společného vlastnictví výrobních prostředků.

Tato argumentace „sil skutečného pokroku“ je dobře srozumitelná pro miliardy lidí na světě. Ale jen část lidstva zažila na vlastní kůži vážně míněný pokus o osvobození člověka z nadvlády kapitálu – socialismus. K této části lidstva se počítám i já. Nikdy nikdo mi už nevezme syrovou osobní zkušenost, že aplikace tohoto „skutečného pokroku“ vedla především k ekonomickému úpadku, a že jediné, co se v té „době pokroku“ opravdu rozvíjelo, byla schopnost lhát.

Odpusť mi prosím, že půjdu v tomto nelichotivém srovnání dál. Také argumentace „skutečné duchovnosti“ je relativně dobře srozumitelná: cesta k duchovní svobodě je tak jednoduchá – stačí osvobodit se od nadvlády ega a fantasmagorické mysli, nic nemít, nic nechtít, ničím nebýt. Ale i tohle jsem bohužel zažil dost zblízka v onom „chrámu zbudovaný na pilířích Pravdy“, a už nikdy nikdo mi nevezme syrovou osobní zkušenost, že aplikace této „skutečné duchovnosti“ vede především k úpadku lidskosti, a že jediné, co se při ní opravdu rozvíjí, je schopnost lhát si do kapsy.

Tvoje bývalá žena, která se dala ke katolíkům, poté co jsi jí ze „skutečně duchovních důvodů“ nečekaně opustil, popisovala nečekanou úlevu, že konečně se nad ní nikdo duchovně nevytahuje. I já mám z Tvého dopisu nepříjemný pocit, že se ke mně skláníš odněkud ze svých duchovních výšin, abys mě informoval, jak uboze zde dole bloudím. Dáváš mi jasně najevo, jak vidíš poměr mezi Tvým a mým poznáním, a nikterak nepochybuješ o svém mandátu takový postoj zaujímat. Takhle vypadá realizace onoho „nic nemít, nic nechtít, ničím nebýt“ v Tvém podání? Jak to, že svou vlastní duchovní nadřazenost nevidíš? A nebo ji vidíš a připadá Ti oprávněná?

Smutnou skutečností zůstává, že píšeš-li o mně, máš v podstatě pravdu. Naplňování legitimních požadavků ega opravdu není nic moc a já se při tom opravdu každou chvíli trápím. Ostatně on kapitalismus také není nic moc, akorát ještě nikdy bohužel nebylo uskutečněno nic prokazatelně lepšího. Rezignace na ekonomický rozvoj – byť je to opravdu dost nízký cíl – ještě nikdy v historii nevedla ke zlepšení života. A podobně jsem přesvědčen, že ani rezignace na legitimní požadavky ega ještě nikdy ve skutečnosti nevedla ke zlepšení života. Nemyslím si, že touha po štěstí, po lásce, po kráse, po stříbrném větru… by byla něco úžasného. Ale jsem přesvědčen, že rezignace na ni kvalitu života rozhodně nezlepší. Odpusť Pepo – pro mě je jedním z dost pádných důkazů právě Tvůj život.

Umožnil jsi mi znovu naplno si uvědomit, že přeci jenom raději žiju v kapitalismu, než v reálném socialismu. A raději na kouzelném kolovrátku pletu z hovna bič – upřímně usiluji o naplňování legitimních požadavků ega – než abych si v „chrámu zbudovaném na pilířích Pravdy“ lhal do kapsy. Ale stejně tajně doufám, že jednou bude možno uskutečňovat něco lepšího.

Jsem hluboce přesvědčen, že nejúčinnější pomocí bližnímu je použitelný osobní příklad svého vlastního fungujícího harmonického života. V této věci máme oba dva hodně co dohánět.

Honza

(15. 8. 2001)

Nazdar Honzo! 

Děkuji za odpověď. Už jsem se obával, že adresa na kterou jsem mail poslal k tobě nevede. Možná jsem to trochu přehnal, když jsem označil tvoje současné aktivity za marnění času. Co se mne týče, tvoje poctivé a perfektní publikování informací o dění v tobě a kolem tebe mi pomohlo pochopit některé jevy, aniž bych se jimi musel osobně do detailu zabývat a pravděpodobně pomohlo nejenom mně. Z tohoto pohledu je určitě dobré vše co nyní děláš. Ono všechno zlé je k něčemu dobré. Šlo mi spíše o tebe. Myslím, že máš na víc než je mapování slepých cest. To moje nadřazování se a vytahování se není míněno tak úplně vážně, je to jen trochu provokativní forma komunikace.

Zdravím a přeji hezký zbytek léta.

Pepa

(27. 9. 2001)

Milý Honzo !

Tak už jsi se také dožil 50-ti let. Ne že bych Tě nerad viděl nebo si s Tebou nerad povídal, naopak, ale to slavení s krájením dortu a ohňostrojem by k tomu byla asi ta nejhorší příležitost. Člověk než zestárne, měl by zmoudřet. Jinak se postupně stane nesnesitelný svému okolí i sám sobě a štěstí se v tomto životě nedobere. 

Už jsi se někdy vážně zamyslel nejen nad tím, jaké má ego legitimní požadavky, ale také nad tím, co to naše ego vlastně je? Myslím, že to není něco co nad námi vládne, ani to nejsme my. Je to jen uzlíček omylů, komplexů a nenaplněných dětských chtění, kvůli kterým je v našem vědomí vytvořen a udržován pocit sebenejistoty a z něho pramenící potřeba sebepotvrzování. Channeling, Modrá alfa a podobné praktiky, jak pozoruji, vůbec nepřispívají k rozpletení této základní příčiny problémů, naopak vnášejí do našeho vědomí ještě větší chaos. Můžeš zde vidět stále stejnou motivaci - potřeba vymezovat se vůči druhým lidem, Bohu, nadvědomí, Mistrům, své budoucnosti, minulosti atd. Podle mé zkušenosti je východiskem z této nedospělosti duše nalezení základní, nepodmíněné naprostosti našeho bytí, ze které pak můžeme vidět nesmyslnost a dětinskost našich psychologických potřeb založených na potřebě sebepotvrzování a ty se pak postupně začnou rozplývat jako klamný sen. Pak teprve můžeme začít normálně žít. Žít ve štěstí, ve stříbrném větru, v kráse a lásce, které nám kvůli naší potřebě sebepotvrzování stále unikaly.

Zdraví a trochu toho zmoudření přeje

Pepa

(prolhané individuum, které si myslí, že snědlo všechnu moudrost a má tu drzost vytahovat se a shovívavě poučovat všechny kolem sebe - jak Ti asi napovídá Tvoje inteligence ve službách legitimních požadavků ega. )

(16. 01. 2001)

Ahoj Pepo,

dík za přání, omlouvám se za prodlení, nechtěl jsem odpovídat v chvatu, kterého teď mám nějak moc. Tvé moudro zní velmi moudře, akorát to není pravda. Také si vypůjčím cizí slova, která se mi teď na Tebe hodí:

Odnímání JÁ od toho, co člověk jakýmikoliv prostředky a v jakékoliv míře cítí, což znamená pokřivování a umrtvování citů, může být docela dobře považováno za souhrnné měřítko emocionální patologie a neurotičnosti člověka. 

(Theodore Isaac Rubin)

Já netvrdím, že Tebou zmiňovaná „potřeba sebepotvrzování“ (i podle mě jedna z legitimních potřeb ega) je cosi posvátného a vznešeného. Ale vím, že její negování - byť z jakkoliv vznešených pohnutek - náš pozemský úděl určitě nezlepší ani trochu.

Také Ti přeju všechno dobré.

Honza

(16. 01. 2001)

Nazdar Honzo, 

oceňuji, že jsi byl schopen celkem přívětivě odpovědět na moje provokativní a neuctivé přání k narozeninám, což mi dodalo trochu naděje a tak se pokusím trochu objasnit vzniklé nedorozumění. Určitě nepraktikuji nějaké odpírání si. Ani jinému bych nedoporučoval odpírat si legitimní požadavky ega, pokřivovat nebo umrtvovat city a podobně. Dobře vím, stejně jako ty, že by to byl naprostý nesmysl. Abychom toto dělali, museli bychom k tomu mít nějaký důvod, nějakou potřebu, která by byla silnější než potřeby, které si chceme odpírat. Pak bychom překrývali jednu potřebu jinou a vznikl by ještě větší propletenec potřeb a zmatení ducha než doposud. Byla by to cesta poněkud opačným směrem, než k duševnímu zdraví. Vedla by zřejmě opravdu k prohloubení stávající emocionální patologie a neurotičnosti, jak píše citovaný autor.

Rovněž tak potřebu "vymezování se" není dobré jakkoliv negovat. Je ale velkým požehnáním, když se nám podaří vidět kořeny této potřeby, její dětinskost, nepotřebnost a patologičnost pro náš životní pocit a směřování. Toto vidění samo nás od ní osvobodí, stejně jako nás osvobodí od strachu poznání provazu na místě, kde jsme před tím viděli nebezpečného hada (volně dle Maharišiho - necítím potřebu být originální ani potřebu nebýt originální, ale když Ti tak záleží na původnosti či nepůvodnosti slov, tak to zde raději uvádím). Osvobodí od potřeby vymezovat se - to znamená, že se můžeme vymezovat i můžeme nevymezovat. Můžeme se tím zabývat i nemusíme se tím zabývat. Když jsem od něčeho osvobozen, mohu více než předtím, když jsem nebyl osvobozen. To opakuji proto, že se mi zdá, že máš mylný pocit, že když se od něčeho osvobodíš, že to tím ztratíš, že to už nebudeš moci dělat, že to už nebudeš moci zažívat (věta s největším počtem "že"). Osvobozením na nás nepadne žádný závazek chovat se a myslet "správně". Svoboda je krásná a silná, na nesvobodě není nic k obdivování.

Nejspíš Tě napadá, že já tu píši o nějakém vidění a osvobození a přitom jsem nikdy nic takového nepoznal nebo že snad ani nic takového není, že se chci na tebe vytahovat, nebo v lepším případě, že si něco namlouvám, ani o tom nevím, že si ani neuvědomuji svoji neupřímnost sama k sobě a je Ti mě třeba i upřímně líto.

No, děkuji za soucit.

Zdraví a příjemné stáří přeje

Pepa.

(16. 10. 2001)