Pohádkový svět

Žiju někdy v pohádkovém světě.
Má to tvar trychtýře, jehož vnitřní stěny jsou kluzké
a čím víc nahoru, tím víc se rozevírá,
tak že je vlastně spíš jako trumpeta.
Ten trychtýř je cestou do pohádkového světa.
V jeho spodních částech, kde jsou stěny téměř svislé
a velmi blízko u sebe,
tam je reálný svět
a když jsem nucen tam pobývat,
bývá mi strašně smutno.
Velmi dlouho jsem si marně přál aby to bylo jinak
a tím jsem vyčaroval ten trychtýř.

Když se objevil, rozevíral se nade mnou,
já nevěděl, jestli je skutečný a bál jsem se ho
a pořád mi bylo smutno,
protože jsem nevěděl jak se v něm pohybovat;
klouzalo to.

Velmi dlouho jsem si přál, aby tomu bylo jinak
a tím jsem si vyčaroval určitou schopnost pohybu,
někdy se dostávám nahoru
a čím výš, tím jsou stěny trychtýře rozevřenější,
stojím v něm pevněji a mám větší rozhled,
jsem víc v pohádkovém světě.

Pořád nevím, jestli je skutečný
a už dlouho si přeju, aby to bylo jinak,
chci si vyčarovat jeho skutečnost
a tak chci o pohádkovém světě psát.
Ne že by mi bylo dvakrát krásně,
ale je škoda o tak krásných věcech nepsat.

Vím že hodně lidí někdy sní o pohádkovém světě,
ale příliš často brzy rezignují,
nevěří v čarování
nevěří že něco může existovat jenom proto,
že po tom člověk touží.
Každý je nespokojený jenom s reálným světem
a leckdo se snaží hledat nové průchody,
přicházejí různé Nauky a Víry a různě lákají.
Z hlediska reálného světa je víra nepřípustný úlet,
ale pohádkový svět je úlet i z hlediska víry,
tak že je to tuplovaný úlet z reálného světa.

2. zdroj – láska.
Pohádkový svět existuje, pokud ho má někdo rád,
ale jak mít rád něco,
co evidentně neexistuje?

3. zdroj – citlivé vnímání.
Pohádkový svět existuje, pokud je citlivě vnímán;
ale to už je velmi divné, že!
Jak citlivě vnímat to, co neexistuje?

Takto vypadá ten trychtýř
při pohledu zespoda.
Je v tom zřetelné omezení dané tím,
že je to celé naprostý nesmysl.
Ty kdo ani trochu netoužíš
aby se ta nesmyslnost aspoň trochu narušila
už raději dál nečti;
my zbývající budeme pokračovat.

1. součást – trychtýř.
Už ho máme trochu probraný
a budeme ho probírat pořád.
Je to místo přechodu,
programátoři říkají interface.
Je to místo,
ve kterém se dotýká pohádkový svět reálného,
kde se dá uskutečnit přechod.

2. součást – andělé.
Napřed je popíšeme ohleduplně,
abychom neurazili někoho s vyvinutějším smyslem pro realitu.
Andělé jsou hypotetické příčiny blaženosti,
vzniklé kontaktem s pohádkovým světem,
hypotetické příčiny touhy a lásky.

3. součást – čerti.
Ještě budeme ohleduplní
a popíšeme čerty jako hypotetické nepřátele
kteří se snaží
aby pohádkový svět nebyl skutečný.
Nejen aby nebyl citlivě vnímán,
ale opravdu, aby nebyl skutečný.
Takoví jsou to mizerové.
V reálném světě mají mizerové reálné šance
a dovedou jich využít,
díky jejich antičarování
pohádkový svět skutečně většinou neexistuje.

Ne všichni ministři jsou skutečnými ministry,
někteří v sobě skrývají začarovaného urozence
a buď o tom nevědí,
nebo o tom vědí a stydí se za to.
Doba je teď taková,
že být urozencem je hanba.
Urozenci se v reálném světě trápí,
pocházejí z pohádkového světa
a reálný svět je pro ně moc těžký,
příliš nesvobodný.

Tak probíhá v některých bytostech boj.
Začarovanému urozenci je smutno,
touží po osvobození z kouzel,
touží po pohádkovém světě jako po svém domově
a bývá někdy velmi smutný;
ale je ministrem přesvědčen, že existuje pouze reálný svět
a že touha po pohádkovém světě je nereálná.
Není příjemné být zmítán nereálnými touhami,
je to utrpení.

Ministr je reálný člověk, schopný,
dovede argumentovat velmi přesvědčivě,
dovede věci vidět reálně,
dovede dokázat, že právě nereálná touha
je příčinou toho utrpení.
Urozenec má pak na sebe zlost,
že nedovede být také tak reálný
a sám sebe začarovává,
sám sebe zapírá
a snaží se dělat všechno možné
jenom aby ta touha nebyla.
Takto urozenci pozbývají všech nadějí
a ministři vítězí.

V tomto schématu jsou pak čerti spatřováni jako přátelé,
neboť tím, že svým antičarováním ničí pohádkový svět,
umožní odkládat touhu po něm jako nereálnou.
A andělé jsou nebezpečnými nepřáteli,
neboť tuto mnohokrát odloženou touhu jitří,
znovu ji probouzejí k životu,
přinášejí nejistotu ve věci mnohokrát již vyřešené
a to není příjemné,
to bolí.

Když se urozenec probudí,
osvobodí se od zlých kouzel
a získá přízeň pohádkového světa,
je lehký a čistý
a dokáže v trychtýři stoupat,
dokáže spatřit pohádkový svět jako skutečný,
dokáže do něj vstoupit.
Poznává v andělech své přátele,
postřehne pravý smysl působení čertů a ministrů
a přestane s nimi kamarádit.
Do té doby bylo příměří –
urozenec snášel diktaturu ministra sice s těžkým srdcem,
ale přeci jenom dobrovolně.
Nyní má srdce lehké,
stoupá do pohádkového světa
a poznává, jak moc ho ta diktatura tížila,
jak se ho ministr a čerti opět snaží stáhnout dolů
a tím je konec příměří –
začíná boj o osvobození.

Teď mě ministr přerušil –
pravda, on se nestydí, že byl zamilovaný,
on se stydí za to,
že ho to málem odneslo.
Ano, statečně bojoval aby ho to neodneslo
a vybojoval si opět pevný postoj na pevné zemi,
víckrát si dá pozor.

Tak, vzpomínka na to je v ministrovi stále živá,
je to jedna z nejživějších vzpomínek jeho života.
Láska se ho dotkla možná víc, než celý reálný svět.
Při tom láska není vidět.
Bodejť by byla vidět,
když patří do pohádkového světa.

Existenci lásky nelze žádným experimentem prokázat,
nikdo jí nikdy neviděl,
natož aby jí změřil a exaktně popsal,
ale koho se láska opravdu dotkne,
ten o její existenci už ani na okamžik nezapochybuje.
Koho se v životě nedotkla,
ten je pravým ministrem,
toho o její existenci nepřesvědčí absolutně nic
a nemá cenu se o to snažit,
jenom bychom se zesměšňovali.

Tak je to s celým pohádkovým světem.
Tento text není určen ministrům,
tento text je určen urozencům, princeznám a princům
obsahuje samé banální skutečnosti
a přesto jím může být urozenec osvobozen.

Čas od času se objeví urozenec vysokého rodu,
přirozeně v pohádkovém světě zakotvený,
jehož srdce při pohledu na tento svět pláče,
který se snaží pomoci zotročeným urozencům ke svobodě.
Většinou s ním ministři udělají krátký proces,
ukřižují jej, nebo upálí
(v dnešní době se tak děle morálně),
a jejich duchovní potomci zformují zbylý vliv
do podoby nauk a náboženství.
Nedělají to ze zlé vůle,
je to to nejlepší, čeho jsou často schopni,
dostávají tak situaci pod svou kontrolu.
Tento obraz historického vývoje
je obrazem individuálního vývoje.
Ne že by ministři tvořili nějakou extra třídu,
skupinu nepřátel lidstva,
ne, ministra máme každý v sobě
a každý čas od času přiložíme nějaké polínko
na nějakou hranici
s pocitem dobra, pravdy a správnosti.

Jak je to zvláštní –
nauky mluví o krásných andělech,
ale věřící skutečné anděly s chutí pronásledují;
nauky mluví o ošklivých čertech,
ale věřící skutečným čertům s chutí posluhují.
Nauky mluví o lásce
a v praxi je láska považována za nejtěžší hřích.
Nebudeme se tady naukami zabývat,
zabýváme se přeci pohádkami,
to jen aby se to někomu nepletlo.
Ne – tohle není žádná seriózní nauka.
Je to čirá pohádka
a ta vůbec nemusí být reálná.
Záleží na tom, jak si člověk ve svém trychýři stojí.

Vyjdeme z toho,
že když člověk pečlivě vyciťuje vyzařování
své vlastní touhy po štěstí,
může si všimnout,
že tato touha přečasto míří někam mimo reálný svět,
což je podezřelé
a umožňuje to ministrovi odmítat jí jako nereálnou.
My se toho naopak přidržíme
protože jen díky tomu,
že je v nás tato touha předprogramovaná tak pevně,
ji nestačili ministři úplně zmanipulovat
a tak je v ní cosi autentického,
je v ní jakoby poselství ze světa bez ministrů,
je v ní zakódovaný obraz toho,
jak by mohl být život krásný.
Budeme ji pečlivě vyciťovat
a ona nás povede pryč z tohoto reálného světa
nejkratší cestou k pohádkovému světu.
Hned zezačátku se přidržíme nezvratné skutečnosti,
že předměty této touhy jsou opravdu často zcela nereálné,
ale nebudeme z toho smutní,
naopak toho využijeme,
budeme to cvičně brát jako příležitost,
jako ukazatel do nereálného světa,
Máme ten ukazatel každý v sobě,
no není to napínavé?

Vyzařování citu probíhá na jiných frekvencích,
než problémy rozumu,
jsou to dva poněkud jiné světy,
z nichž ten první je dokonce pravdivější.
Urozenec je začarovaný, zmanipulovaný ministrem,
z toho vyplývá všeobecný pocit nesvobody,
ale ten není zdaleka tolik působený vnější diktaturou,
společenským uspořádáním,
jako vnitřní diktaturou,
psychologickým uspořádáním každého jednotlivce.
Za pocit nesvobody si může každý sám,
je to trest za kolaboraci s ministrem.

Zdá se, že objekty pohádkového světa známe,
draky, hloupé Honzy, červené Karkulky a tak,
ale to nejsou ty pravé objekty,
to jsou obrazy skutečných objektů.
Pohádkový svět je neviditelný,
jak bychom mohli jeho objekty vidět?
Tak si cvičně rozdělíme pohádkový svět
na obrazy – ty můžeme vidět ve své obrazotvornosti
a na neviditelný svět – ten prostě vidět nemůžeme.
Tak jako láska, sama o sobě neviditelná,
mívá různé viditelné projevy,
tak i celý neviditelný svět mívá různé viditelné projevy,
ale problém viditelnosti už máme probraný.
Samozřejmě leckoho napadne,
že kategorie „neviditelný svět“ je postulována jaksi bez důkazu,
a má úplnou pravdu.
Kdyby bylo možno existenci neviditelného světa dokázat,
byl by reálný
a bylo by po úletu.
Problém existence neviditelného světa není problém filozofický,
neboť existence neviditelného světa zcela závisí na tom,
jak si každý stojí ve svém trychtýři
a v jakém stavu jsou jeho tři zdroje.
O popis neviditelného světa se snaží řada chytrých lidí,
a je v tom taková jemná finta –
jak uchránit popis před vlivem ministra.
Jak popisovat cosi, co je rozumem nedosažitelné,
protože je to pohádkové
a nedovolit rozumu, aby to po svém zmotal?
Tak máme tři typy popisů pohádkového světa:
nauky, náboženství a pohádky.
Nauky mají svojí Pravdu,
náboženství mají svojí Víru,
pohádky mají svojí krásu.
Pro Pravdu a Víru je možno pronásledovat,
ukřižovat, upálit, nebo aspoň pomluvit,
ale pro krásu?
Vyznavači Pravdy a Víry spolu často bojují,
abychom se nikoho nedotkli
tak připomeneme válku
ve které se řešilo, jestli vajíčka rozbíjet na ostrém konci
nebo na tom tupém;
nijak se dodnes nepokročilo,
nebojuje se třeba tolik zbraněmi
ale o to víc jedovatými slovy,
pohádkový svět je zapomenut,
hovoří a jednají ministři
a úděl urozenců je čím dál tím stejný,
nebo horší.

Když se vyznavač víry nebo nauky
snaží popisovat neviditelný svět,
je velmi ovlivněn vírou či naukou,
je zcela zmagořený svým ministrem
a popisy pak vypadají podle toho.
Jsou, jak říkají programátoři,
navzájem nekompatibilní.
Takové popisy se od sebe liší natolik,
že nelze připustit platnost všech najednou.
Aby bylo možno jeden přijmout,
je potřeba ostatní odmítnout.
Je-li jeden popis ten pravý,
musí být všechny ostatní falešné
a už to jede pořád pryč.
Kdo věří falešným naukám nebo náboženstvím
nemůže být přeci plnohodnotným člověkem,
je třeba ho z těch bludů vyprostit i proti jeho vůli,
nebo ho zlikvidovat,
nebo ho aspoň hluboce litovat…
prostě to jede pořád pryč,
hovoří a jednají ministři
a pohádkový svět je zapomenut,
tři zdroje jsou vyschlé,
pohádkový svět už neexistuje,
urozenci je smutno,
ale v nadšení víry nebo nauky
to člověk kolikrát ani nepostřehne.

Když se vypráví nebo poslouchají pohádky,
je to jiné;
všichni vědí, že se jedná o pohádku,
že není řeč o žádných reálných věcech,
pohádkové není prohlašováno za reálné
tak jako v náboženstvích a naukách
a neviditelná skutečnost je přijímána méně zkresleně.
Ten, kdo pohádku vypráví
i ten, kdo pohádku poslouchá,
se zcela přirozeně naladí svým citem na neviditelný svět,
v jeho třech zdrojích se objeví vláha,
v jeho obrazotvornosti se objeví pohádkové bytosti
a v citu přijde dotek svobody.
Bytost vstoupí do pohádkového světa
a je jí tam dobře.
Jenom blázen by v tu chvíli chtěl ubližovat tomu,
kdo poslouchá jiné pohádky;
pohádky jsou kompatibilní,
není třeba se o ně hádat,
všechny správné pohádky ukazují stejným směrem –
do pohádkového světa.
Čím je člověk do pohádkového světa přenesen víc,
tím je pohádka lepší;
není jiné kritérium,
nejsou žádné sekty.

Ano pane ministře, máte pravdu.
Žije-li člověk trvale na dně svého trychtýře,
stojí na pevné zemi,
a pak musí trpělivě pracovat.
My se zde zabýváme pohádkami,
zkoumáme co člověk v hloubi svého srdce chce,
nesnažíme se o žádnou solidní nauku,
právě díky tomu tady máme více svobody.
Ano, člověk touží změnit realitu,
protože velice zřetelně cítí, že to tu není ono.
Ale dosahovat změny trpělivou prací na dně trychtýře
se člověku ve skutečnosti moc nechce.
Přijal tuto ministerskou sugesci jako nutnost
a moc z ní nadšený není.
V hloubi srdce totiž sní o kouzelném proutku,
jehož mávnutím by to šlo vyřešit elegantněji,
ve skutečnosti takový proutek celý život hledá
a v hloubi srdce je bolestivě překvapen
že to nejde.
A tak mu ministr vysvětluje,
že žádný kouzelný proutek přeci neexistuje.
Člověk přijímá nutnost trpělivě pracovat za svou,
ale činí tak s těžkým srdcem,
je to ctnost z nouze,
je to provizorní východisko ze smutného zjišťování,
že kouzelný proutek není k nalezení.
Práce je asi pro život nezbytná,
přesněji je nezbytná pro důstojnou pozici ve viditelném světě,
prací se realizuje ministr – k tomu ho máme,
ale skuteční urozenci nikdy nepracovali
a dokonce považovali práci za cosi sprostého,
ve všech kulturách lidstva bez výjimky.
Urozenci tu nejsou proto, aby trpělivě pracovali,
ale aby žili v pohádce,
aby princové zabíjeli draky
nebo probouzeli spící princezny z šípkového trní,
a princezny aby svým polibkem vysvobozovaly zakleté prince;
aby byl jejich život naplněn bojem a láskou
a samými kouzly.
Kdo necítí rozdíl mezi tímto životem v pohádkovém světě
a životem „naplněným trpělivou a konstruktivní prací“
ať už dále nečte
a my ostatní (jestli vůbec někdo zbyl)
budeme pokračovat.

Co je cílem čertů?
Vždyť to známe – dostat člověka do pekla.
Pokud je člověk svobodným urozencem v pohádkovém světě,
nikdo ho do pekla nedostane.
V pohádkovém světě je rozvinutý, silný,
čerti na něj nemůžou.
I kdyby šlo do tuhého, jsou tam i andělé
a ti mohou urozence proti čertům chránit.
Ale vně pohádkového světa je to jiné,
tam je člověk velmi nesvobodný a zranitelný,
urozenec je spoutaný za mřížemi,
vládne ministr
ale ten je na tyto věci natvrdlý,
čerti ho ovlivní snadno
a on se nechá,
v dobré víře že je to tak správné.

Ministr není sám od sebe špatný,
nebezpečným se stává pod vlivem čertů.
To čerti mu kdysi nakukali,
aby urozence uklidil za mříže,
že tam je nejlépe chráněn před nepohodou světa,
tam ho draci nekousnou a šípkové trní nepopíchá.
Tak se člověk nechal dobrovolně vyhnat z pohádkového světa,
vyhnat z ráje,
a je tu teď čertům na pospas.
Odříznut od svého pravého domova
je ve svém nitru smutný a zranitelný,
je snadné ho zastrašit
Že musí být hodný, jinak přijde do pekla.
Že musí přijmout Víru, jinak ho potká věčné zatracení.
Že největší hřích, kterého se lze dopustit,
je touha po svobodě,
touha po samostatnosti,
touha po štěstí.
Většina lidí ještě slyší ve svém nitru
skomírající hlas uvězněného urozence,
ale čerti nám vsugerovali,
že to je právě ten největší nepřítel,
to je to „ego“ které za všechno může,
to je ten původce veškerého utrpení,
to je ten kacíř, či židobolševik, či pravicový oportunista,
to je ten posedlý ďáblem,
s ním je potřeba zatočit,
jeho je potřeba nenávidět,
je třeba ho definitivně umlčet.

Došlo to už hodně daleko,
není to věc jenom zvrácených nauk a náboženství,
je to věc „úplně normálních lidí“.
Jakmile se někdo začne snažit se opravdově osvobodit,
všichni se na něj sesypou
a budou se snažit po dobrém či zlém mu v tom bránit,
aniž jsou si sebeméně vědomi, co vlastně činí.
Čerti to tu mají dost pevně v rukou, ale ještě ne úplně,
protože hlas uvězněného urozence je stále ještě někdy slyšet.
Kdo se ještě nikdy vážně nepokusil se osvobodit,
nemůže vědět, o čem je tu řeč.

Člověk pochází z Velikého Života,
z něj potřebuje čerpat sílu,
v něm má svojí podporu,
v něm má všechno, co potřebuje k radosti.
Pohádkový svět je Velikým Životem prozařován,
reálný svět už ne.
Čerti člověka odřízli od Velikého Života,
pak ho přesvědčili že existuje pouze život s malým „ž“
a pak ho přesvědčili
že i tento život s malým ž je vlastně nepřátelský
a je třeba se proti němu zabezpečovat.
Že instinkty a pudy jsou nízké a zvířecké,
že rozum ví co je správné
a tak každý správný člověk má mít k životu
tisíce oprávněných, kvalifikovaných, podložených výhrad,
a zásadní nedůvěru,
že přirozenost je ve své podstatě nízká.

Člověk nezapomněl na Veliký Život úplně,
v hlubinách podvědomí pořád žijí vzpomínky,
člověku je po Něm smutno,
a tak mu čerti vymysleli náhražku – nauky a víry,
a tyto člověka dále odvádějí od přirozenosti,
jsou vážné a zodpovědné,
zodpovědně pěstují v člověku nedůvěru k přirozenosti
a zametají všechny stopy vedoucí k pohádkovému světu.
I když se to v pohádkách hemží bájnými božstvy,
nádhernými postavami,
nikdy tam nevystupuje vážný beztvarý „Bůh“.
Tento „Bůh“ je symbolem boje proti přirozenosti
a jím se uzavírá past,
neboť teď už lze pouze přijmout Víru
a tím odmítnout svojí přirozenost jako nízkou,
definitivně urozence umlčet,
nebo odmítnout Víru (je-li urozenec ještě trochu při smyslech)
a pak čerti podsunou sugesci,
že člověk nějak zaváhal,
něco prošvihl
a kdo ví – možná přijde do pekla.
Tento „Bůh“, jde-li se do důsledků,
učinil definitivně život bezvýchodným.
Teď jsou lidé manipulovatelní,
sugesce čertů přijali za vlastní,
Veliký Život je zapomenut
a jeho odlesk, život s malým „ž“, je potlačován
a běda tomu,
kdo se přes to všechno odváží
se tímto zakázaným směrem vydat.
A celé tohle zašprajcování
je navíc ještě pěkně ponořeno do podvědomí
a vzpomínka na něj je z vědomí vymazána.
Pohádkový svět prostě definitivně přestal existovat.

Andělé jsou velmi krásní
a jejich dotek je sladký,
je to nejvyšší slast,
jakou lze ve spodních částech trychtýře zažít.
Jejich cíle jsou přesně opačné, než snahy čertů;
přicházejí urozence probouzet, povzbuzovat,
dodávat mu naději a sílu
a vábit ho vzhůru do pohádkového světa.
Nelze říci, že by přinášeli Pravdu,
ani Víru,
přinášejí především krásu.
Je-li urozenec pozorný jako pěna,
postřehne, že ta krása je jakoby jen odrazem,
prchavým odleskem,
vypráví jakoby o něčem jiném než o sobě samé,
vypráví o existenci Velikého Života
a probouzí v srdci dávno zapomenuté vzpomínky na něj.
Ke každému přicházejí občas andělé,
na každého někdy působí,
ale jen málokdo jejich působení vítá.
Oni sice přinášejí čistou krásu,
ale ta může působit bolest,
neboť člověku připomíná, že se nachází v žaláři;
tím že ho v jeho vězení probouzí,
jitří jeho utrpení.

Jejich příchody a odchody jsou nevyzpytatelné,
jsou svobodní –
nelze je libovolně přivolávat ani zahánět,
jejich počínání jen velmi volně souvisí
s konkrétní situací v reálném světě,
často přepadnou člověka zcela nepřipraveného
a jindy nepřijdou, když se na ně připraví.
Jakoby potřeby člověka úplně ignorovali,
ale to oni ignorují pouze potřeby ministra.
V jejich počínání je jistý řád.
Přicházejí tehdy,
kdy je urozenec víc probuzen,
třeba když se zamiluje;
nebo tehdy,
kdy je ministr oslaben,
třeba po probdělé noci.

Na rozdíl od čertů,
kteří se snaží svojí existenci skrývat,
se andělé snaží na svojí existenci upozorňovat.
To, že je člověk není schopen kloudně vnímat
není dáno jejich zlomyslností
ale lidskou totální necitlivostí a natvrdlostí.
Je to tím,
že člověk ve svém vězení spí.
Andělé se snaží upozorňovat na sebe
i na existující zábrany,
povzbuzují urozence k překonávání jednotlivých vrstev.
Nejprve připomínají existenci pohádkového světa,
poté se snaží jej připomenout jako původní domov
a pomáhají překonávat nedůvěru a strach z něj.
Když pak čerti zaútočí osobně,
andělé urozence osobně chrání;
pak °P přibývá.

Řádná invaze andělů
ale člověka spíše vykolejí, než harmonizuje.
Na každý vliv andělů reagují ihned čerti,
člověk je chvíli urozencem a letí vzhůru,
pak zase ministrem a °P klesá
a život na čas přestane být
procházka poklidnou cukrárnou.
Toto dění je cenné,
toto časté cestování v imaginárním trychtýři
není třeba úplně příjemné,
ale vyviklává bytost z dosavadního strnulého stavu
a skrze časté pohyby trychtýřem
má urozenec šanci spoustu věcí postřehnout,
začne zblízka poznávat místo přechodu.

Ale ještě musíme vyřídit další ministerskou námitku.
Respektujeme, že on to s námi myslí v podstatě dobře.
Ministr ví,
že většina úniků z reality je přeci jenom škodlivá,
že je často projevem vyložené slabosti či zbabělosti,
a má opět pravdu.
Abychom mu to pomohli rozlišit, připomeneme,
že se tady zabýváme ne obyčejnými úniky,
ale tuplovanými úlety
a v tom je jemný rozdíl.
K obyčejném úniku postačí droga,
nebo zjitřená obrazotvornost,
a obyčejný únik je charakterizován tím,
že si z něj člověk zpět do reálného světa nic nepřinese.
Při obyčejném úniku se vstupuje do světa snů
a ten je neskutečný;
je to jen méně skutečná a tudíž méně zraňující variace
na reálný svět.
Kdežto při tuplovaném úletu se vstupuje do pohádkového světa
a ten, přestože není reálný,
je krajně skutečný
a jeho dotek prožívá urozenec velmi intenzívně.
Z tuplovaného úletu se člověk vrací aspoň trochu jiný,
probuzenější.
Všechny světy jsou na stejném místě, není mezi nimi hranice;
ale z hlediska ministra jsou pohádkový a snový svět
stejně nereálné,
kdežto z hlediska urozence jsou reálný a snový svět
stejně nezajímavé.
Snový svět je soukromou záležitostí snícího,
která jiné lidi nijak nemůže ovlivnit;
kdežto pohádkový svět dává každému, kdo do něj vstoupí
čarodějnou moc působit na jiné urozence, probouzet je.
Když umělec píše pohádku nebo skládá hudbu,
ocitá se ve sféře svobody,
kde zároveň panuje přísný řád.
Není to tam v žádném případě libovolné,
není to tam vymyšlené.
Vymyslet si může každý co chce,
ale jenom takové konání, takové dílo,
které skutečně přináší něco z pohádkového světa,
může s druhým urozencem pohnout.
S definicemi se tady nepářeme,
pohádkami nemyslíme jenom pohádky pro děti,
pohádkami myslíme to,
co něco skutečně přináší z pohádkového světa,
třeba i bigbít, nebo poezii,
nebo dokonale udělanou věc,
nebo dobrodružství pravdivého poznání jsoucna,
nebo rozkvetlý ibišek.