Prohlášení nedůvěry

aneb dopis čtenářovi

Vážený čtenáři ...

děkuji za pochvalu i za důvěru, ale obávám se, že teď jí možná trochu zklamu.

Zaprvé si nemyslím, že by informace z channelingu a z regresí byly doslovnou pravdou. Přesněji řečeno – na informacích z regresí občas něco být může, na informacích z channelingu není obvykle pravdivé téměř vůbec nic. Ne že bych to psal rád, ale už jsem si naběhl tolikrát, že se mi tím vůči informacím pocházejícím z takovýchto podezřelých zdrojů samovolně vytvořila značná odolnost.

Možná jsem to měl u svých vlastních publikovaných příběhů víc zdůraznit: to, že se mi vybavily, ještě neznamená, že jsou doslovnou pravdou, tj. že někde v kosmu reálně existuje kosmická loď, z níž jsme přišli na Zemi doslova s nějakým úkolem. Není to vyloučené, ale rozhodně se na to nelze nikterak spolehnout a neexistuje žádný způsob jak to ověřit. Vlastně se docela stydím, že jsem takovéto "prohlášení nedůvěry" neučinil už dřív, a že to napravuji až takhle dodatečně.

Zadruhé: Období mezi životy je dosažitelné v regresi jako vedlejší efekt terapie, je-li vedená pokornou snahou klienta i terapeuta po vyléčení potíží. Pouhá zvědavost obvykle není dostatečným motorem, který by těžkou duši vynesl na oběžnou dráhu zkušeností mimo tento svět. Při terapii se dostávají ke slovu jakoby hlubší duchovní struktury klienta a pouze jejich aktivitou se lze někam dostat. Zdá se, že obvyklým motivem zvědavosti na období mezi životy i na minulé životy bývá duchovní pýcha, se kterou ony hlubší duchovnější struktury klienta nemají žádný zájem komunikovat, tj. prostě na ni nezareagují. Pýcha zatíží duši tak, že se nevznese. V praxi to pak dopadne tak, že "to (regrese) nefunguje".

Svůj úkol "podporovat technologický rozvoj, včetně duchovních technologií", o němž jsem se "dozvěděl" v regresi do barda, beru už dost vážně, ale mám-li být upřímný, stále si s ním nevím rady. Učím se regresní terapii, učím se alikvotní zpěv, občas se snažím někomu pomoct, když se na mě obrátí, a trápím se tím, že dělám asi málo, a trochu prosím o inspiraci, jak být užitečnější víc. Jsem si jist, že řečmi o průzkumnících z kosmu se nikomu nepomůže ani nepatrně, tím se akorát vytahuju, za což se teď docela stydím.

V poslední době ke svému úkolu dostávám tyto inspirace:

• Největší pomocí bližnímu je použitelný příklad vlastního šťastného a harmonického života (a v tu ránu je po nadřazenosti, neboť nevím nevím, co mohu v tomto směru nabídnout).
• Má smysl víc vypracovávat stranu nabídky (tj. ptát se čím mohu být druhým opravdu užitečný), nežli stranu poptávky (tj. ptát se jak a co mohu získat, i duchovně).
• Řada lidí prostě nemá druhým doopravdy co nabídnout. Mít co nabídnout je velká milost, po které má smysl toužit za kterou je dobré se modlit.

Nevím, jestli jste chtěl slyšet zrovna tohle. Musím se přiznat, že jsem měl při čtení Vašeho mejlu dost nepříjemný pocit "proboha, tenhle důvěřivý člověk bere ty halucinace úplně doslovně vážně!" Nemyslím si, že by to musely být jenom halucinace, ale nikdy nezapomínejte, že to ve své podstatě halucinace vždycky jsou. Akorát občas skrze ně možná probleskne něco pravdy.

Mějte se dobře!

S pozdravem Jan Havelka
31. 3. 2001