Temná noc duše

Pochmurná úvaha o dvou smrtích

Kdysi jsem četl indický příběh o jakémsi lehkomyslném bohovi – snad Brahmovi – který zatoužil vyzkoušet pozemské radovánky, i rozhodl se vtělit jako prasátko. Když pak Brahma-prasátko dospělo, namluvilo si krásnou prasničku a udělalo s ní houfek roztomilých selátek. Jiný bůh – snad Šiva – se počínání Brahmy už od začátku divil, a když uviděl ta selátka, došlo mu, že s Brahmou to začíná být vážné, protože pro samé chrochtání blahem asi na svůj božský původ dočista zapomněl. Nejprve Šiva na Brahmu volal, ale ten už božskému jazyku dávno nerozuměl, proto jeho volání nevnímal. Šiva zvaný Ničitel tedy napnul svůj božský luk a namířil své šípy na příčiny Brahmova chrochtání. Nejprve mu pobil selátka, která si po zásazích Šivových šípů vzal do péče řezník. Prasátko místo chrochtání hlasitě bědovalo, ale na svou božskou přirozenost si nevzpomnělo. Šiva Ničitel tedy střelil prasničku, takže i pro ni si přišel řezník. Prasátko velmi trpělo, na osud bědovalo, ale na svou božskou přirozenost si stále nevzpomnělo. A tak Šiva střelil po samotném nebohém prasátku. I když už je řezník páral za živa, prasátko se stále ze svého prasečího snu nedokázalo probudit. Teprve když opustilo tělo, došly mu všechny okolnosti jeho utrpení a Brahma za své vysvobození Šivovi velmi děkoval.

Z mého pohledu jsme právě četli klasický popis temné noci duše. Kdo už ji zná, tomu netřeba nic vysvětlovat, a tomu, kdo ji ještě nezná, by ji stejně žádné vysvětlení nepřiblížilo.

Člověk tak dlouho v životě kličkuje, až se dostane do slepé uličky, v níž je brutálně donucen začít na vlastní oči vidět, jak nevědomě ubližuje sobě i druhým. Jaké nesmyslné a nefunkční koncepty se celý život pokouší žít, a když se mu to nedaří, dokáže tak akorát bědovat na osud. Spatří-li člověk na vlastní oči, jak jeho koncepty fungovat ani z principu nemohou, cítí se velmi, velmi mizerně. Takto zformulováno už to vypadá docela smysluplně, ale dříve, než se člověk protrpí k takovémuto pochopení, musí si odžít dlouhé a leckdy zcela šílené utrpení ve formě úzkostí a depresí, jejichž příčiny nemusejí být dlouho vůbec reflektovány.

Smrt a smrt

Na pozadí každé pořádné temněnoční úzkosti bývá přítomen jakýsi panický strach ze smrti. U nás, spirituálně vypráskaných jedinců, to může vyvolávat (ne)pochopitelný zmatek, protože my přeci smrt důvěrně známe z regresí, odkud bezpečně víme, že tam není čeho se bát. Vzpomínky na smrt – na rozdíl od vzpomínek na narození – obvykle opravdu neobsahují žádné utrpení. Proto se – na rozdíl od porodu – smrt obvykle v regresi vůbec neaudituje.

A tak přicházím se svojí osobní zkušeností, aby ses i ty, laskavý čtenáři, opět mohl poučit z mých chyb. A na základě své, docela dost bolestivé zkušenosti, už zřetelně vidím, že v životě jest nám potkat dvě smrti – smrt těla, která je (relativně) snadná, a smrt ega, která je absolutně, traumaticky nesnesitelná, a které se proto každý normální člověk instinktivně vyhýbá všemi dostupnými prostředky. A temná noc duše asi není nic jiného, než začátek umírání ega, které se stalo terčem Šivových ničivých šípů.

Domnívám se, že blízkost fyzické smrti jsem si zažil dostatečně živě, když jsem kdysi vykrvácel na prasklý žaludeční vřed, viz Obmývání krví. Drahý čtenáři, čti teď prosím pozorně: TEMNÁ NOC DUŠE, UMÍRÁNÍ EGA, JE NESROVNATELNĚ HORŠÍ. Při fyzické smrti ego vyskočí z těla bez jediného škrábanečku. Pokud ke smrti dojde třeba v zápalu bitvy, ego si své smrti dokonce ani nemusí všimnout. Teprve když jeho meč už nějak podezřele dlouho proniká těly nepřátel, aniž by jim ublížil, začne mu docházet, že se cosi změnilo. Zato smrt ega je vnímána jako strašlivé přibližování právě toho, co člověk absolutně nejvíc nechce, a čeho se v hlubině své zranitelnosti absolutně nejvíc děsí. Jakýmsi obecným důkazem dvou smrtí budiž sama existence fenoménu sebevraždy, kdy nesnesitelné utrpení člověka instinktivně dovede k rozhodnutí, že smrt těla bude snesitelnější, než děsivě se přibližující umírání ega.

Stav světa a mého nitra

Temnou noc duše lze popsat i tak, že člověk je natvrdo konfrontován s těmi částmi sebe (i světa), které dlouhodobě odmítal či vytěsnil, což ale dělal proto, že pouhý pohled na ně byl vždycky naprosto nesnesitelný, takže se nedá říci, že by člověk někdy to něco odmítal či vytěsňoval na základě svobodného vědomého rozhodnutí. Právě o to je to teď horší.

Dobře si pamatuji na dobu, kdy mi ještě bylo úplně jasné, že za většinu mých podstatných disharmonií může SSSR, KSČ a STB. Jinými slovy, stav světa byl tehdy přirozeně mnohem horší, než stav mé duše. Od těch dob uplynulo už hodně vody. Tehdejší škůdci světa už mizí v propadlišti dějin, ale stav mé duše se tím vlastně nijak podstatně nezlepšil. Naopak – nyní zřetelně vidím, že svět je v mnohem lepším stavu, než moje duše. Jediný, kdo pořád kveruluje, kdo se bojí, kdo nedokáže být spokojený s tím, co mu život přináší, je toto ego, jsem já sám. Právě o to je to teď horší.

Šivův luk a paranoidní mafie

Lidé jsou důmyslnější tvorové než prasátko, i když v něm zrovna bydlí Brahma. Pod hrozbou Šivových šípů se bědování na osud obratně vyhýbají, protože bědování není ten správný duchovní postoj. Aby si správný duchovní postoj udrželi, našli skutečné viníky svého strachu: planetu Nibiru, globální oteplování (které hrozí obzvlášť v letošní zimě), čipovou totalitu, NWO, převracení pólů, chemtrails, Neocons… což jsou koncepty, v psychologii hanlivě nazývané paranoidní mafie. Výhodou konceptu paranoidní mafie je možnost udržet si duchovní tvář i před hrozícími Šivovými šípy. Jinými slovy – já jsem v pořádku, nositel pravdy a šiřitel světla, to svět okolo je na tom špatně. Je-li člověk velmi pozorný, může na tomto obrázku spatřit velmi žádoucí prasničku Nového věku: UDRŽET SI DUCHOVNÍ TVÁŘ. Temnou nocí duše můžete svůj stav nazývat asi tehdy, kdy vám tuto vaši milou prasničku Šiva odstřelí navždy.

Před třiceti lety působící duchovní učitel Ota Solnář radil svým žákům, ať milují i Sovětský svaz. Fakt hustý, jak říká Bobeš. Dovoluji si naší současné esoterní elitě zcela vážně navrhnout, ať zkusí milovat George Bushe, nebo porodnictví, kapitalismus i s hypermarkety, a skutečně otrlí asketové nechť zkusí milovat Mc.Donalda.

Východisko?

Neexistuje. Život je nemoc se stoprocentně letální prognózou. A ještě ke všemu jediným stoprocentně letálním vědomím ve vesmíru je ego, vážení přátelé, jsme to my sami. Že nejste ego? A kdo se to bojí? Rostlina nemá ego, ta se nebojí, tu není možno mučit. Duše se také nebojí, ale komu z nás to „nebání“ vydrželo déle, než do prvního pořádného nakopnutí?

V tomto pokleslém stavu jsem se byl právě včera podívat na tibetské mnichy, jak v muzeu už několikátý den sypou mandalu. Mandala je krásná, překrásná, a ti mnichové okolo jsou ještě krásnější. Duševně velmi zdravé lidské bytosti s nepozorovatelným egem, pracovité, a hezky radostné. Seděl jsem tam jak u zdroje a snažil se to nasát.

Přijetí

Jedinou poznatelnou příčinou, udržující ego, je nepřijetí světa, jaký je, a samozřejmě i nepřijetí sebe, jaký jsem. A vězte, že přijetí sebe včetně Stínu je mnohem, mnohem tvrdší oříšek, než přijetí Bushe, Brežněva i Hitlera dohromady. Přijmete-li Bushe, svoji duchovní tvář ještě příliš neztratíte. Ale budete-li Šivovou střelbou brutálně donuceni uvidět a přijímat i své zavržené vlastnosti, včetně zbabělosti, lakoty, vilnosti, pohodlnosti, prolhanosti, ješitnosti…vaše duchovní tvář definitivně zmizí v nenávratnu. Jediné, co má za těchto okolností smysl, je přijímat a milovat, milovat a přijímat, snažit se v tom cvičit od rána do večera.

Transformační tlak

Přituhuje. Všichni to vnímáme, a nikdo tomu moc nerozumíme. Jakoby se Šiva na nebi ztisíceronásobil a všichni ti Šivové už napínali své luky. Podíváte-li se pozorněji, ty šípy míří právě na nás. Brrr…

„Doba je těžká a probuzení už není nějakým přepychem nebo ideálem, nýbrž holou nutností“
(Pema Čhödrön)

PS. Připomeňte mi prosím někdo odkud pochází ten úvodní příběh a jak zní doopravdy. Děkuji.

(9. 3. 2006)