4 otázky pro...
          ... Jana Havelku

(Následující rozhovor byl poskytnut pro časopis Regenerace. Text dosud neprošel finální redakční úpravou)

Můžete čtenářům prozradit, co vás – webového žurnalistu – vedlo k nápadu začít nabízet „Terapii něhou“? Už sám název budí nedůvěru i zvědavost.

Víte, já si připadám být na duchovní cestě už od roku 1970, kdy mě okouzlila osobnost a učení Eduarda Tomáše. Od té doby se snažím své pozemské působení uvádět do souladu s nasměrováním své duše – a sám jsem překvapen, jak mi to už trvá dlouho (smích). V životě jsem absolvoval řadu řízených meditací na téma „co je mojí skutečnou parketou“. Zatímco normální lidé po takové meditaci často s nadšením hovořili například o svém poslání šířit duchovno, já jsem v takových situacích obvykle stydlivě mlčel. Mně se totiž pokaždé vynořilo poslání „Hladit ženy pro jejich dobro“.

Skutečně kontroverzní poslání. Jak jste s ním naložil?

Dobrých dvacet let jsem je potlačoval, s postupně narůstajícím smutkem. Před rokem jako bych zachytil jemný signál, že snad už můžu začít. Jednou z výhod přicházejícího stáří je totiž pochopení, že člověk už může přestat cokoliv odkládat. Tak jsem sedl, napsal projekt Terapie něhou a začal ho rozesílat k oponentuře lidem, kterých si vážím. Dostal jsem řadu nejrůznějších reakcí, z nichž některé mi velmi pomohly dát ideji terapie něhou poměrně dost pečlivě vybroušený tvar. Pak jsem pro svůj milovaný projekt udělal internetové stránky a opatrně jej spustil do zkušebního provozu.

Zkušební provoz se chýlí ke konci a já si právě připadám jako kluk, který předlouho snil o úplně novém typu letadélka. Odhodlal se postavit prototyp, ale velice se bál, že nebude létat, protože kdyby něco takového skutečně létalo, už dávno by se to vyrábělo sériově. A prototyp létá naprosto skvěle – sezení Terapie něhou jsou obvykle velmi příjemná a šťastná.

V Terapii něhou překračujete tabu klasické psychoterapie – zákaz fyzického kontaktu s klientem. Nebojíte se následků?

Terapie něhou není psychoterapie, i když se k ní blíží asi víc, než například muzikoterapie či aromaterapie, a maséři se svých klientek fyzicky dotýkají určitě víc než já. Nebezpečí něhy nespočívá v fyzickém kontaktu, ale ve všeobecné citové vyhladovělosti. Proto si také klientky do Terapie něhou pečlivě vybírám a velký důraz kladu na prevenci možnosti vzniku závislosti na osobě terapeuta. Možná proto se dosud žádné nepříznivé následky neprojevily.

Zato se často projevuje něco velmi příznivého. Na nebývale svobodný prostor v Terapie něhou reaguje lidská duše přirozeným volným pohybem vzhůru, takže ve výsledku je to celé duchovnější záležitostí, než jsem sám čekal. Vzestupný pohyb duše v Terapii něhou je inspirován vrozenou lidskou touhou po povznesení – a pro mě je radostí mu asistovat.

Z jakých duchovních či jiných zdrojů Terapie něhou vychází?

Jednak z myšlenek mého milovaného Abd-ru-shina, jednak z jakési pomalu se vynořující kolektivní paměti lidstva. Nějakému takovému podobnému povolání se možná ještě ve starověku věnovala poměrně početná skupina lidí – chrámových kněží a kněžek. S jistou nadsázkou lze říci, že tito lidé dnes hledají svoji parketu s obtížemi, neboť jejich „původní povolání“ už několik tisíc let neexistuje. Ukazuje se, že právě tito lidé teď začínají přicházet do Terapie něhou a pro ně především je také určena.

Jan Zahradník
22. 6. 2003