Zenový mistr v Praze

Reportáž z tiskové konference s Róši Kaisenem

Při příležitosti letošního buddhistického svátku Vesakh uspořádal Róši Kaisen, opat francouzského zenového kláštera SEI SHO JI, tiskovou konferenci v Praze.

Tiskovou konferenci začal Róši Kaisen představováním svého nového CD s názvem Co je to Zen. Zatvářil se rozpačitě a po krátké odmlce pravil: „Co je to Zen...? To je velmi těžká otázka... Upřímně řečeno, už si moc nepamatuji, co na tomto CD vlastně je...“, což publikum rozesmálo. Možná i díky tomu se potom přítomní žurnalisté nikterak neostýchali tázat se mistra na všechno možné (i nemožné). Róši se jako správný zenový mistr vyznačuje schopností odpovídat pohotově a často překvapivě, v duchu tradice zenových kóanů, které nejsou vždy srozumitelné, i když podle jeho vlastních slov se v Sótó Zenu kóany nepraktikují. Například na otázku „Co byste odpověděl těm duchovním, kteří říkají, že medializací se banalizuje jakákoliv metafyzická rovina?“ Roši odpověděl „Nezabývám se metafyzikou, ale zazenem. Podstata vesmíru nezná ani narození ani smrt. Jak by se mohla nějak poškodit?“

V současné době Róši píše kuchařské knihy pro kuchaře v zenových klášterech. Říká o tom: „Když jsem byl mladší, vařil jsem tehdy, když jsem si zval domů ženy. Díky tomu jsem se naučil vařit opravdu dobře. V zenovém klášteře je kuchař nejdůležitější osobou hned po mistrovi. Musí se starat o zdraví všech mnichů a zároveň musí být schopen uvařit i pro krále. Musí umět dobře nakrájet zeleninu tak, aby z ní vyzařovala esence, musí umět zdobit i znát jednoduchost, a nikdy ničím neplýtvat.“

Součástí programu tiskové konference byl křest české mutace CD „Co je to Zen“, které je prvním titulem edice „V srdci ducha“. Nahrávka vznikla v Kaisenově vlastním studiu UNIVOX ve Francii. CD obsahuje lahodnou kombinaci meditativní ambientní hudby, autentických zvuků z kláštera, úryvků súter (jedna z nich je zpívaná samotným Mistrem Deshimaru, údajně jedním dechem) a pomalé recitace Kaisenových poetických zenových výkladů v češtině. Křtilo se po evropsku, šampaňským.

Jménem REGENERACE jsem mistru Kaisenovi položil jedinou otázku:

Říkal jste, že bychom neměli upadnout do pesimismu. Sám se obávám, že řada Evropanů, včetně mě, do duchovního pesimismu už dávno upadla...

To je vážná věc. Znám k tomu jedenu anekdotu: Víte, jaký je rozdíl mezi pesimistou a optimistou? Pesimista říká – to je tak hrozné, že to už nemůže být horší. Optimista říká – ale ano, může! (smích v sále).

Jde o způsob, jak se díváme na svět. Jeden starý čínský mistr viděl všude jenom krásu. Jeho žáky to už rozčilovalo, a tak se rozhodli, že mu nastraží past. Na cestičku, po které se mistr každý den procházel, položili mrtvého psa, který už hrozně smrděl, a těšili se, jak na to mistr zareaguje. Když šli druhý den ráno s mistrem na pravidelnou procházku a blížili se k mrtvému psovi, byl už z dálky velmi cítit. Mistr došel k psovi, naklonil se k němu, podíval se zblízka do jeho obličeje, a nadšeně pravil: „Ten má ale krásné zuby!“

I v té nejošklivější věci můžeme vidět to nejkrásnější. Přestaňme na všem hledat špatné rysy!

Naše masová média jsou teď v období, kdy je třeba, aby se zabývala negacemi – aby ukázala na věci, které nefungují, a tím pomáhala budovat lepší svět. Vím, jak je těžké poslouchat takové informace každý den. Mě to také ovlivňuje, ale zároveň vím, že to nejsem já, nejsem tou negativní informací. Je-li ke mně někdo agresivní, nejsem proto nucen také se stát agresivním. Nejsem tou agresivitou. Vždy je třeba umět zůstat sám sebou.

V našem světě se žije bezesporu těžko. Ale právě v tom okamžiku, kdy si to člověk uvědomí, je třeba rozzářit se. Je třeba věřit v nohy, které chodí, ve vodu, kterou piji. V potěšení, které může přinášet každá věc. Kdybych si toho přestal všímat, stal bych se obětí celého světa a všech jeho negativních informací.

Chtěl bych k tomu dodat, že zde, ve východní Evropě, se novináři ještě chovají jako živé bytosti. Kladou otázky a naslouchají očima i ušima, nikoliv jenom jako novináři, ale jako lidé. Jsem šťastný, když vidím, že neděláte jenom svoji práci, ale máte své vlastní skutečné vnitřní otázky. Tak by se měl chovat opravdový žurnalista. Novináři na Západě se tak už obvykle nechovají, jejich otázky jsou mrtvé, a to je smutné. Takovými byste se nikdy neměli stát. Děkuji vám.
 

Myšlenky Róši Kaisena:

Lpění na touhách je utrpení, ale mít touhy je normální. Bez touhy neuděláme nic.

Podstatou zenu je být normální. Být normální znamená zapomenout na sebe a existovat pro jiné.

V zenu je nejdůležitější: vidět, vědět a rozumět. Ne slepě věřit. Ve chvíli, kdy uvidíte, otázka víry zmizí.

Moudrý člověk kontroluje svého ducha a vládne nad ním. Ale král mudrců se nezabývá ani svým duchem, ani žádným vládnutím, dovoluje, aby věci následovaly svobodně. 

(Text a foto Jan Havelka. Psáno pro časopis REGENERACE, říjen 2002)