Hojit bolest světa

Reportáž s regresní terapie

Kterak jsem potkala Honzu a poté shořela na hranici

Když jsme dokončili rozhovor pro Honzovy spirituální stránky, napadlo nás, že bychom se mohli i setkat. Byli jsme na sebe zvědaví, takže při mé nejbližší návštěvě matičky měst jsme se sešli u Honzy doma. Povídali jsme si o všem možném, hráli piškovorky, pili čaj z destilované vody, večeřeli… a bylo nám dobře. Při večeři Honza vyprávěl o auditování a během toho povídání nějak narazil na prožitky smrti a zmínil se o upálení. Když jsem to slyšela, musela jsem se otřást, jako vždycky předtím při podobné zmínce, protože jsem v tu chvíli měla oheň před očima stejně jasně, jako ty brambory na talíři. Honzu ta reakce zaujala a poznamenal, že zrovna tohle by mohlo být dobré téma pro audit. Protože jsem se toho chtěla zbavit, bez váhání jsem přijala jeho nabídku a dva dny nato jsem u něj byla zas.

Zpočátku jsem neměla nejmenší tušení, co mě čeká, a byla jsem docela zvědavá. Věděla jsem že to asi nebude moc příjemné, ale že výsledek bude určitě stát za to. Musela jsem Honzovi slíbit, že ho budu celou dobu auditu bezpodmínečně poslouchat, protože měl obavu, že kdybych chtěla, tak mě nemusí uřídit. Ale přišla jsem s odhodláním, že vydržím cokoliv (bez toho bych se přece nemohla dostat vůbec nikam…).

Takže jsem dostala základní instrukce – hlavně mi kladl na srdce, že i když se mi nebude chtít, musím jít do té události, do které mě pošle. To už jsem si říkala něco ve smyslu: „no potěš koště, to bude opravdu síla… ještě se nakonec začnu bát”, a to i přesto, že už mám pár šílených zážitků za sebou. Ale nakonec jsem se toho strachu nebála a navíc se mi povedlo vcelku úspěšně nepřemýšlet o tom, co chci já, ale dělat, co po mě chce Honza, takže jsem na jeho pokyn zavřela oči – a jeli jsme.

Začali jsme událostí z této soboty, kdy jsme u kamaráda vedli řeči o upálení, a já jsem jakoby vnímala jak mě pálí nohy a hoří vlasy… a ten strach z bolesti mě docela rozhodil. Pak jsme procházeli časnější vzpomínky na nepříjemné pocity asociované s představou upálení – předchozí rozhovor s Honzou, hodiny literky ve škole (když jsme brali husity), listování obrázkovou knížkou s obrázkem Jana Husa na hranici...

Potom mě poslal ještě dál – a najednou jsem byla někde daleko v historii (chtěl po mně zjistit kdy a kde, ale moje představa byla jen velmi přibližná – gotika ve Francii – a zakládala se výhradně na úvaze, že ten gotický kostel co vidím vypadá docela nově), a vypadala jsem jako hodně mladá dívenka.

Město, kde jsem žila, zachvátila epidemie nějaké nemoci. Moje babička byla léčitelka či tak něco, pro sousedstvo jsme byly za dobrých časů pomocnice… ale ve zlých časech epidemie z nás udělali čarodějnice. Potřebovali tu hrůzu na někoho svést.

Byla jsem opuštěná ve městě a věděla jsem, že se nemůžu vrátit domů, chytili by mě a tušila jsem, co by se mnou udělali… seděla jsem na schodech a plakala. Když se začalo stmívat, šla jsem za kamarádkou, která mě u sebe pár dní schovávala. Potom ale onemocněla i její maminka a vina byla samozřejmě zase na mně, takže na mě zavolala vojáky či co, ti mě dovlekli do vězení a mohla jsem jen hádat, co se mnou bude. A nemusela jsem být moc velká jasnovidka, abych věděla, že to bude hrůza. Po nějakém čase mě odtáhli do místnosti, kde se snad měl odehrávat soud – kdybych ale ta odsouzená nebyla já, musela bych se tomu soudu smát. Trvalo to pár minut, během kterých jsem se dozvěděla, že mám pletky s ďáblem a zařídila jsem smrt půlky obyvatel města. Proto musím zemřít.

Odtáhli mě zpátky do vězení, byl večer a seděla jsem sama u okénka a koukala na hvězdy. Věděla jsem, že je vidím naposled, seděla jsem tak celou noc. Když se začalo rozednívat, odtáhli mě ven, spoutali jak balík hadrů a naložili do rozhrkaného vozíku, který se pak kodrcal po dlážděné cestě do města. Byla jsem uvnitř sama a byla tam tma, otloukala jsem se o stěny vozu a nemohla jsem se ani otočit aby to tolik nebolelo – ale nestihly se mi ani udělat pořádné modřiny. Vytáhli mě z vozu ven a když si očka zvykla na jasné sluneční světlo, viděla jsem náměstí plné sveřepě se tvářících a nadávky křičících lidí, a hlavně obrovskou hromadu dřeva. Hodili mě pod ni a pak mě vlekli nahoru, zarývaly se mi přitom do zad třísky. Nahoře mě chtěli přivázat ke kůlu, ale byla jsem tak zničená, že mě nemohli ani postavit – museli mě vyloženě pověsit. Tak jsem tam visela a mé řetězy chřestily ve větru. Dívala jsem se na ty lidi dole, nějaký chlápek s ohromným zlatým křížem na krku předstoupil před dav a začal číst dokumenty a důkazy mé viny – tomu přece ani nemohl sám věřit, hlupák jeden…

Potom byl oheň zapálen a přišla bolest největší – strach a pocit šílené bezmoci – plameny se pomalu blížily a dusil mě kouř. Začaly mě pálit nohy a poté i hořet vlasy a šaty, potom se škvařila kůže na hlavě a všude jinde… až najednou žádná bolest nebyla a já jsem už nebyla to tělo, které zůstalo v ohni. Pozorovala jsem ječící davy i ohýnek, potom se mi ten obraz začal rozplývat. Najednou jsem se octla ve tmě a z té tmy pak ve světlu… a bylo mi krásně, takže jsem si to chvilku užila… a Honza mě opět poslal nazpět do vozíku, který mě veze na popraviště.

První průchod byl jenom seznámením se situací – nic příjemného, ale moc jsem to ještě neprožívala. Podruhé už jsem prožívala ty pocity bolesti a strachu docela silně. Byla jsem bezbranná, vydaná napospas krutým přisluhovačům ďábla v rouše beránčím a (snad naštěstí) jsem netušila, za co to mám. Nejvíc to bolelo potřetí, to jsem se opravdu celá klepala a škubala a plakala… každý okamžik utrpení byl jak věčnost a třísky a potom plameny jsem cítila – doopravdy. Ta chvíle byla delší, než celý můj dosavadní život. Zmítala jsem se tam, dusila v kouři a spálenými plícemi lapala po dechu. Auuu… jaká to byla úleva, když přišla Smrt, to se ani popsat nedá… najednou mi bylo hezky.

Po tomhle následovala malá přestávka (Honza si šel odskočit a přinést mi kapesníky). Vůbec se mi nechtělo vrátit se znovu do vozíku na popraviště – ale jednou jsem něco slíbila a tak jsem věděla, že prostě musím a nemám jinou možnost. Ale pak už utrpení postupně ubývalo… čtvrtý průchod byl lehčí a v pátém už nebylo po fyzické bolesti ani stopy.

Potom jsem se musela vyrovnávat s tou duševní – to už mi ani nevadilo, že mám umřít já, najednou jsem byla naštvaná na celý systém, který tohle umožňuje a přemýšlela o dívkách, které takhle skončily přede mnou a jistě i po mě. Vadila mi tupost lidí, jejich slepá víra v Matku Církev a potom už jsem si pohrávala s myšlenkou, že by bylo lepší být jako ti ostatní… chvíli.

Další průchody už mi v paměti nějak splývají… ale postupně se mi ulevovalo, s každým kus bolesti zmizel a ty poslední už byly bez emocí, bez utrpení, jak koukání na televizi. To byla úleva… a pomohlo to.

Na závěr mě Honza vrátil do události, se kterou jsme začínali – v sobotu u kamaráda, řeči o upálení. Měla jsem před sebou obraz ohně a v klidu si o něm povídala.

Teď mám na počitadle puštěnou písničku Čarodějnice z Amesbury… taková krásná keltská melodie, ale z textu jsem dřív mívala husí kůži… třeba tahle sloka o soudu je skoro jak vystřižená z mého zážitku:

Sice ji nakonec jenom pověsili, ale i tak, ač mě ta písnička vždycky fascinovala, měla jsem z ní pravidelně pocity nevolnosti – aspoň už chápu, proč.

A jak je teď? Pohoda… a já můžu jen děkovat Bohu, že jsem potkala Honzu.

Anička zvaná Dango, 16 let, dango@volny.cz

Jan Havelka
13. 6. 2000