Tryzna za jednu velkou lásku (1)

Moje žena Květa se ode mě v následujících týdnech odstěhuje, pravděpodobně navždy. Snažíme se ten náš rozchod pojmout po vzoru rozchodu Slováků a Čechů – tedy tak, aby nějakých deset let po té nezůstávala žádná nenávist, když tak jenom lehká nostalgie.

Často o našem vztahu přemýšlím, abych v něm zpětně našel alespoň nějaké vysvětlení toho, co se děje dnes. A tak si k takovému písemnému autoauditingu dovolím pozvat i Tebe, laskavý čtenáři, abys měl opět příležitost poučit se z mých chyb.

Rok 1989

Je neuvěřitelně nevlídný podzim. Jsem půl roku po rozvodu, nemůžu se vylízat z vlekoucí se žloutenky, ještě víc se vleče kolaudace radotínských paneláků, kde už na mě čeká úžasná dvougarsonka, moje vysněná nora. Bydlím stále s bývalou rodinou a už to opravdu nejde. Zkusil jsem si dát seznamovací inzerát – ani ne abych někoho našel, na to si připadám ještě příliš poraněný, ale abych u nějaké osamělé paničky přebydlel do doby, než se konečně budu moci nastěhovat do svého. Na seznamovací inzerát dostávám několik desítek odpovědí, většinou typu „vytvořme spolu perspektivní vztah“ a na to já tedy nemám náladu ani náhodou.

Ten inzerát jsem podal pod značkou „nouzový stav“. A mezi odpověďmi nacházím jednu jedinou, která na to reaguje. Jakási pozoruhodná puberťačka mi píše: „Pane, Vám je asi blbě, že! Ale vězte, že jestli je někomu na světě opravdu blbě, tak jsem to já!... “ Fakt je zajímavá. Ta její pubertální deprese je mi nějak strašně moc blízká...

Takhle vstoupila do mého života Květa. Zároveň probíhala úžasná sametová revoluce, do demonstrací jsem si chodil léčit svá žloutenková játra – svištěla tam spousta vysloveně andělské léčivé energie. Květa se revoluce bála, její rodiče jí to prezentovali jako hrozbu...

Píšeme si každý den. Květa je mi nesmírně blízká. Je jí 18 roků a bydlí s maminkou a sestrou, tak u ní tedy určitě nepřebydlím. Píšeme si takhle už měsíc, opravdu už bych jí někdy rád viděl zblízka, ale Květa o sekání se mnou nestojí. Dopisování se jí líbí a bojí se, že setkáním by se to pokazilo. Jednou mi píše o svém účinkování v televizní reklamě – a mně se pak odvíjí zvláštní fantazie: ...tahle holka je tak hluboká, tak zajímavá, tak upřímná, že prostě nemůže být hezká, to je jasné. Ta bude škaredá jak noc, čímž se vysvětluje její nechuť se se mnou setkat. Píše o televizní reklamě, nenápadně tak vzbuzujíc iluzi o své kráse, a pak pláče doma v koutě, protože se bojí se mnou setkat, neboť je ošklivá... Čím déle o tom přemýšlím, tím víc ji mám rád. A pak se ve mně spontánně probouzí jakési magické rozhodnutí – I KDYBY BYLA SEBEŠKAREDĚJŠÍ, STEJNĚ JI CHCI, NEBOŤ JE MI UŽ TEĎ NEJBLIŽŠÍ ZE VŠECH LIDÍ NA SVĚTĚ. A tak Květě volám a všemi prostředky ji přemlouvám, ať se spolu konečně sejdeme.

Naše první rande máme v podchodu na Želivského. Nechává mě dvacet minut čekat... a pak přichází... a hned na první pohled je to jasně nejkrásnější holka mého života. Vede mě na Židovský hřbitov, oblíbené místo jejích pubertálních romantických depresí, a já chodím vedle ní mezi hroby jako ve snu, skoro se neodvažuji na ní podívat, jak strašně je krásná. TUHLE CHCI A ŽÁDNOU JINOU!

Rok 1990

A tak jsme spolu začali chodit a já dlouho nemohl uvěřit tomu, že tento anděl se do mě opravdu zamiloval s podobnou vervou, jako já do něj.

Je březen 1990, neuvěřitelně tuhá zima. Jsem na třítýdenním programátorském školení ve Zlenicích a chystám odvážnou akci – budu tady přes víkend a Květa přijede za mnou, a když se to povede, zůstane u mě přes noc. Většina ostatních kurzistů jede na víkend domů, mám volný pokoj. Akorát že ve školicím středisku jsou cizí návštěvy přísně zakázány. Už s Květou chodíme tři měsíce, máme se strašně moc rádi, velmi po sobě toužíme, ale osud nám v tomto směru nepřeje. Pokud tohle zlenické dobrodružství vyjde, bude to naše první, naše svatební noc.

Květa je zlatá, odvážná, opravdu přijíždí dohodnutým vláčkem. Dle mého konspirativního plánu si jí nejprve odvádím daleko od civilizace, ke svému ohništi na břehu dokonale zamrzlé Sázavy. Peču nám na ohni kuře a nemohu z Květy spustit oči, jak nesmírně se mi líbí. Tohle je naprosto přenádherný večer. Je asi dvacet pod nulou, oheň hřeje, a já cítím, jak moc ji miluju a jak moc se těším na tu naši noc.

Léto 1990 - spolu na zakázané přehradě Jivno. Květa je nádherná holka

Už je čas se vracet, už je úplná tma. Vedu Květu prostředkem zamrzlé řeky, kudy přes den vede úplné korzo. Květa se na ledu bojí a já mám příležitost být tím odvážným, taky tady chodím každý den, že, a dnes je obzvlášť velký mráz, není důvod tomu ledu nevěřit. Květa se přesto bojí a nádherně se ke při tom mně tiskne. Najednou led praská a my v té tmě pomalu a důstojně, ve stoje, klesáme pod hladinu. Proboha, ona mi tady teď snad zahyne... naštěstí řeka není hluboká, vody máme jen po pás, drásáme se směrem ke břehu, snažíme se vylézt na led, který se pod námi prolamuje jak pod ledoborcem, držím Květu za ruku odhodlán zachránit ji za každou cenu, u břehu je led nějaký tenčí a pod ním je bahno, nedaří se nám vylézt na břeh, bahno už máme až za ušima...

Běžíme ke školicímu středisku, mokré oblečení na nás okamžitě zmrzlo, takže chrastíme nahlas, konspirace nekonspirace – tady jde o život – probíháme hloučkem udivených kurzistů ve dveřích a vbíháme na na pokoj. Pokládám Květu do postele, vařím jí horký čaj, jdu jí do umývárky odbahnit oblečení i boty, pak odbahňuji sebe... a vypadá to dobře, nejen že jsme nezahynuli, ale ani jsme nebyli spatřeni správcem, obávaným Bičákem.

Když je všechno vyprané oblečení rozvěšeno po pokoji, zhasínám světlo a velmi pomalu a opatrně si lehám vedle Květy pod peřinu. Do poslední chvíle jsem měl obavu, že naše těla se třeba nebudou chtít – že někde přeci určitě bude nějaký zádrhel – a zádrhel se ani tentokrát nedostavuje. Přibližujeme se k sobě hodně pomalu a je to velmi, velmi krásné.

Rok 1991

Máme se hodně rádi. Květa je v mé nové radotínské dvougarsonce častým hostem a tváří se, že by u mě potřebovala bydlet natrvalo. Ale já s tím mám spojené jisté obavy – teprve před dvěma roky jsem se vymanil z dlouhodobě nefungujícího manželství a dobře si pamatuji, jak jsem byl ještě nedávno odhodlán strávit zbytek svého života meditacemi v ústraní, případně v polygamních vztazích. Jenomže ta Květa je opravdu úžasná.

Jsme v předmanželské poradně. Psycholožka se správně orientuje, že ten, kdo má ze vztahu obavy, jsem já, a tak se mě na ně vyptává. Říkám, že mám obavu z věkového rozdílu, protože Květa je o dvacet let mladší než já. Psycholožka odpovídá, že je statisticky prokázáno, že věkový rozdíl mezi partnery nemá na úspěšnost vztahu vůbec žádný vliv. Říkám, že se dále obávám toho, že Květě nahrazuju tatínka, který od nich odešel když jí bylo třináct, a kterému se docela podobám. Psycholožka odpovídá, že je opět prokázáno, že výběr partnera podobného rodičovi opačného pohlaví je statisticky šťastný, tj. že ona moje podobnost s Květiným tatínkem je naopak slibný úkaz.

A tak se ke mně Květa stěhuje. Opravdu to není tak zlé, jak jsem se obával. Květa maluje na zeď v garsonce pětimetrového draka:

Rok 1993

Je mi velmi smutno, svět je pustý, Květa odjela na měsíc do Londýna a mně se po ní nesmírně stýská. Píšeme si srdceryvné dopísky. Počítám dny, kdy už se mi vrátí. Co mám se své samoty? Vždyť bych se bez Květy utrápil k smrti.

Květa se vrací z Londýna. Mám ji strašně rád. Už nikdy v životě nechci být bez ní.

Rok 1994

Docela jsme se finančně vzmohli, já pracuji v nóbl počítačové firmě APP a Květa pracuje v nóbl reklamní agentuře Grey. Po třech letech příjemného soužití v garsonce zkoušíme získat větší byt. Málem se stěhujeme na Velkou Ohradu, ale na poslední chvíli si ujasňuji, že už se mi z Radotína opravdu nechce, příliš jsem si to tady oblíbil. Oba aktivně pracujeme s tvořivou představivostí a tentokrát výsledek předčil všechna očekávání – nakonec byt měníme se sousedkou na patře. Získáváme poněkud draho poněkud vybydlený třípokoják, ale zůstáváme v Radotíně.

Scházíme se uprostřed pracovního dne ve vinárně v centru Prahy. Květe na chvíli vyběhla z práce, aby mi pomohla šťavnatě formulovat krátké podtitulky na obálku mojí nové knihy AMI PRO 3, které chce redaktor Grady dostat ještě dnes, aby mohl dát knihu do tisku. V improvizovaném brainstormingu nad skleničkou vína vymýšlíme vtipné průpovídky na obálku (například – „jak udělat velkou knihu na malém psacím stole“) a dobře se u toho bavíme. Květě to v byznys kostýmku moc sluší. Jsme takový perspektivní pár. Kniha se pak stává bestsellerem Grady za rok 1994. Za peníze vydělané knihou jedeme na fešáckou dovolenou k moři. Mám Květu rád. Dobře nám to spolu funguje.

Rok 1996

Beru si Květu za ženu. Připadám si na vrcholu svého života. Moje nevěsta je nádherná a já jsem si naprosto jist, že lepší holka na světě neexistuje. Je krásné smět si vzít tu, kterou mám ze všech na světě nejradši.

Rok 1997

Na překrásných řeckých ostrovech začíná naše zatím největší společné dobrodružství – přivolání Bobeše. Po svém několikaletém váhání už slyším naprosto zřetelný signál z Kosmu. Právě tady se rozhodujeme, že budeme mít spolu dítě. To už snad nešlo připravit obezřetněji.

Někdy v této době jsem začal psát „Hovory s nenarozeným miminkem“.

Jsme s Květou u Patricie v Liblicích na slavnosti vítání nenarozeného miminka. Lidé naše „Hovory“ čtou, jsme populární, mají nás rádi. S Bobešem si k nám domů přichází pokecat kde kdo, cítíme se v tom dobře. Květa si své bujně rostoucí bříško nosí s grácií sobě vlastní a já jsem na ni pyšný. Všechno nasvědčuje tomu, že toto rodičovství by mohlo být opravdu harmonické.

Tak jsem se do toho vzpomínání zabral, že jsem u toho chvílemi téměř brečel. Už jsem skoro zapomněl, kolik krásných roků jsme s Květou prožili a jak moc jsem ji měl rád.

Spustil jsem si tento proces s cílem pokusit najít, kde se stala chyba. Dostal jsem se zatím tak do polovičky. Tu druhou, rozkladnou část našeho vztahu, budu muset probrat až někdy příště. Nečekaně cítím velmi silnou jistotu, že aspoň v tomto výše popsaném segmentu našeho příběhu se žádná podstatná chyba nestala. Jsem si dost jistý, že jsem jednal v souladu se svým srdcem i s Vesmírem.

Zřetelně cítím, že všechno co se stalo, bylo dobře. Že se všechno stalo tak, jak se to stát mělo. Je v tom pro mě hluboký mír, alespoň pro tuto chvíli.