Tryzna za jednu velkou lásku (2)

V prvním dílu Tryzny si rekapituluji mých prvních nádherných devět let s Květou. Dospěl jsem v něm do doby, kdy je Květa těhotná...

Rok 1998

Chodíme do tanečních pro dospělé. Nebaví mě to, protože Květa mě tam často buzeruje, že tančím špatně. Ano tančím špatně, však taky chodím do těch odporných tanečních jen proto, abych jí udělal radost. Květa mi často vyčítá, jak držím ty ruce, ať se chovám společenštěji, ať jí dojdu pro limonádu, ale tuhle ne, chce přeci jinou, a co jsem v té frontě dělal tak dlouho... Není mi v tom dobře, ale mám ji rád, tuhle její těhotenskou psychózu snad nějak přežiju. Nakonec se mi daří prosadit, že už tam nebudeme chodit. Cítím úlevu.

Narodil se nám Bobeš. Z našeho dříve tak útulného bytečku se rázem stalo místo plné pláče a únavy. Zažívám to už potřetí v životě a doufám, že se to do konce šestinedělí spraví. Starám se o Květu a Bobeše jak nejlíp umím, ale začínám mít zvláštní pocit, že Květě je to pořád málo.

Žijeme z jednoho platu. Ačkoliv není malý, nějak nevystačíme. Účty za elektriku, telefon a teplou vodu, dosahují závratných výšek. Pokouším se Květě vlídně vysvětlit, že hodinový hovor s kamarádkou mi nejen zablokuje linku, takže nemůžu na mejl, ale hlavně nás to stojí spoustu peněz. A podobně nás stojí spoustu peněz i Květino oblíbené hodinové sprchování. Často se na toto přiblblé téma hádáme. Začínám mít zvláštní pocit, že Květě je to úplně jedno. Debata obvykle končí Květiným rozhodným prohlášením, že ona si přeci může dělat co chce. A že když už jí nedokážu dát dost peněz, tak ať jí dám aspoň laskavě pokoj, když se sprchuje nebo telefonuje.

Pracuju doma a z našeho bytu se stává ponorka. Nároky mého zaměstnavatele se stupňují, začínám mít strach, že budu ve firmě brzo postradatelný. Snažím se víc pracovat, ale Květa potřebuje, abych jí dvacetkrát denně pohlídal Bobeše, došel nakoupit, spravil okamžitě tu baterku, uvařil oběd, uspal dítě (to jsem přeci slíbil) a hlavně abych jí dal konečně nějaké ty peníze.

Rok 1999

Jsem trvale ve stavu chronické, ničivé únavy. Tohle je mnohem horší, než jsem čekal. Snažím se s Květou o svých pocitech mluvit, ale Květu nějaké moje pocity vůbec nezajímají. Květa si je jistá, že jsou jen důkazem toho, že zcela selhávám v roli otce.

Po necelém roce málem vykrvácím – praskly mi žaludeční vředy, které už tohle odmítají trávit. Po týdnu pobytu na JIP se vracím domů vysloveně nerad. Přičítám to kontrastu k právě prožitým povznášejícím zkušenostem odpoutání od tíhy života na samé jeho hranici, ale situace doma se nezlepšuje. Květa moji nemoc vysvětluje společným známým slovy „Havelka na sebe potřeboval upozornit“. Cítím v tom zvláštní krutost. Není mi v tom dobře, ale doufám, že se to snad zlepší s koncem Květiny laktace.

Rok 2001

Nakonec mě z té práce přece jenom vyhodili. Startuji svoji vlastní živnost. Podmínky k práci doma jsou mizerné, Květiny nároky jsou značné. Lidé mi radí, ať si pronajmu kancelář, ať nepracuju doma, ale já bych na ni neměl, my ani takhle z mého výdělku skoro nevyžijeme. Jenom za telefon, elektriku a teplou vodu platíme naprosto šílené sumy.

Laktace dávno skončila, ale doma se hádáme čím dál častěji, teď už i kvůli výchově. Nemůžu se dívat na stále se opakující situace, kdy Květa nutí Bobeše do jídla a on jíst nechce, protože půl hodiny před jídlem dostal od Květy vydatnou svačinku. Snažím se prosadit buď ať ho do jídla nenutí, nebo ještě lépe ať mu před jídlem nedává tu svačinu. Květa většinou odpovídá, že ona si své dítě bude vychovávat jak ona bude chtít. A že když už nefunguju jako otec a všechno nechávám na ní, tak ať aspoň laskavě nekritizuju, že dá Bobešovi svačinu. Potřebuje ho přeci nějak zabavit.

Přicházím domů a Bobeš mě s rozběhem praští hlavou do rozkroku. Opakuje se to už snad po sté. Dávám mu herdu do břicha, ať si blboun zapamatuje, že tohle mi dělat nesmí. Květa si bere řvoucího Bobeše do náručí a deset minut na mě nahlas ječí, že takhle s jejím dítětem tedy zacházet nebudu, že ona svoje dítě ode mě mlátit nenechá. Bobeš se na tomto vítězství vysloveně popásá: „táta je strašně zlej, že jo, mámo“. Květina zloba je tak válcující, že se skoro nezmůžu na odpor, jinak bych se hájil tím, že ona přeci mlátí Bobeše mnohem víc a mnohem častěji než já... Připadám si jako ten pán sedící v tramvaji, co ho poblije ten pán který stojí nad ním. Sedící pán rozhořčeně říká „Pane, vy jste ale prase!“ a ten stojící pán říká „Já? Podívejte se laskavě na sebe, jak vypadáte!“

Moje láska ke Květě už vadne. Aktivizuju spirituální známé a absolvuju nejrůznější terapeutické procedury. Naléhavě toužím s tím něco udělat, nějak to naše chřadnoucí manželství aspoň ze své strany zachraňovat. Regrese naprosto nefungují. Pokaždé z nich vylézá něco diametrálně jiného, v závislosti na osobě terapeuta, terapeutický efekt je prokazatelně nulový. Ono to duchovno nezafungovalo už v případě Bobešího řevu™, takže teď už mi začíná dokonale lézt krkem, obzvlášť v podání duchovně pokročilých jedinců, kteří mě za mojí rodinnou situaci bez zaváhání odsuzují, zejména za mými zády.

Rok 2002

Už rok s Květou navštěvujeme manželskou poradnu. Trochu to naši krizi humanizuje. Základní radou je „řízená separace“ – nastavení takového režimu, kdy jsme spolu pokud možno co nejméně. Takže zavádíme režim „dnes hlídáš Bobeše ty, zítra já“. Když má Květa „vycházku“, vracívá se ve tři ráno. Raději nespekuluju nad tím, kde se toulá. Jednou si takhle ve dvě hodiny v noci s hrůzou uvědomuji, jak velmi by se mi ulevilo, kdyby se už nikdy nevrátila. Docela si s tou myšlenkou nevím rady.

Společný známý mě žádá o diskrétní schůzku. Říká, že je motivovaný soucitem se mnou, že některé věci asi doteď nevím. Smutně mi vypráví, že Květa chodí s Američanem, že se s ním chystá utéct, a že o mně vypráví, jak jí dělám ostudu, jak doma mlátím ji i Bobeše, a že ona, která má doma za muže takového chudáka, si přeci zaslouží trochu štěstí... Prý jí tu lásku s tím skvělým Američanem přirozeně všichni přejí. Snažím se o tom doma s Květou mluvit. Květa mi nejprve názorně předvádí veškerý arzenál své prolhanosti („přeci bys tomu nevěřil, vždyť víš, jak moc tě mám ráda, to jsou jen zlomyslné pomluvy a hlavně mi okamžitě teď řekni, kdo má tu drzost je o mně šířit...“). Jenže já už toho vím příliš mnoho, a tak Květa naprosto nečekaně volí odchod středem: „Dobře, já se tedy od tebe odstěhuju. Je to pravda, miluju jiného, a tomu ty nesaháš ani po paty.“

Zažívám těžce schizofrenní pocity. Jedna moje část se děsí toho, že definitivní konec už je tady, mám přeci zodpovědnost za rodinu, za Bobeše, hroutí se mi svět, říkám Květě, že ji přeci nevyháním, ať si to ještě rozmyslí... zatímco druhá moje část s několikatýdenním zpožděním pociťuje vděčnost, že už to všechno konečně končí. Květa předkládá vcelku realistický koncept materiálního řešení. Odstěhuje se do bytečku, který pro ni nachystá její bohatý tatínek. Bobeš bude dál chodit do školky v Radotíně. Tři dny ho tam bude vozit Květa, dva dny a dvě noci bude Bobeš bydlet u mě. Kromě toho bude Bobeš u mě každý třetí víkend. Schizofrenie trvá. Jedna část ve mně už vysloveně jásá. Druhá část se bojí a má výčitky svědomí.

S Květou vedeme komplikovaná jednání o rozdělení majetku a o výši výpalného, kterým jí budu kompenzovat tu velkorysost, že mi „přenechá“ můj vlastní byt v Radotíně. Hádáme se doslova o každý hrnec, ale už to někam spěje, oba cítíme úlevu. Květa občas používá docela nečekanou argumentaci: „Jestli mi nedáš tu myčku, tak někoho najmu, aby ti za rohem rozmlátil držku. A budu si sem každý večer vodit jiného milence. Tak si laskavě vyber!“

Opravdu, tady už asi není cesty zpět. Pomalu v tom začínám cítit mír, aspoň pro tuto chvíli.