Protokol z třetí meditace(který nemá cenu číst, neboť neobsahuje nic hezkého ani užitečného) Roman dává instrukce k navštívení úrovně 4,5. Tam je zeleň, bujný život, proto chodím rád do lesa, zvoucí svět, jedeme tunely, někudy mě to protahuje, tunel se zužuje, něco tam mám zanechat, sundat svrchní kabát, dávám ho do šatny. Něco ve mně se brání se toho kabátu pustit. Chci ho pustit, toužím nahoru, prosím o pomoc... závrať... je to o oddělování těžších částí mé bytosti. Deklaruju touhu jít nahoru. Ano, potvrzuji to, jsem ochoten to podepsat. Ano, chci tento revers podepsat, na mou zodpovědnost. Zaráží mě vážnost, kterou tomu přikládají. Vznešená komise – všichni se přišli podívat, jestli to podepíšu a jak si při tom budu počínat. Tady není most zpět, když to podepíšu, bude to definitivní, je to hodně zodpovědné, víc než jsem si myslel. Toto je slavnostní obřad mého přijetí někam, do jakési univerzity vyšší. Shledali mě způsobilého přijetí a teď je na mně, jestli jejich pozvání přijmu. Říkám jim, že něco ve mně se bojí, ale mé srdce touží vzhůru, k nim. Zase se ze mne bude muset kus oddělit. Ten, který se tam bojí jít, bude zde muset být odložen. Tady vím, že projdu, větší část mne tam chce. Peru se se svými zátěžemi. Odvává mě vítr halucinací o pochodu miliard bytostí tam i zpět, plném smutku a beznaděje. Vyletuju do volného prostoru... postupně ze mne opadávají temnější složky a já mám jediný cíl: udržet se na špici té pomyslné rakety tak, ABY VŠECHNO, CO ODPADNE, ODPADLO DOLŮ ODE MNE. Já jsem ta žhnoucí síla, která to žene v té špici nahoru. Zůstanu-li tou špicí, nemůže se mi nic stát. Mám pocit strmého, odvážného letu vzhůru. Roman se ptá, jestli už je to božské, a cosi za mě odpovídá, že ještě ne. Roman velí, ať jdu do 4,8, a já cítím potíže, vzrůstající odpor, buší mi srdce, napůl strach a napůl vzrušení. Trochu se v tom ztrácím... 4,8 je jako luxusní restaurace v noci nad městem, červená laserová světla... ztrácím se víc a průvodci mi ukazují, že je to nedostatkem sexuální energie, že mi ochabuje mysl, že do meditace je lepší jít víc nadržený. Už zřetelně vnímám, že jsme se někde zadrhli. Jsou tam problémy, a já se snažím uplatnit nově objevený instinkt, že na problémy se lépe kouká z pozice té žhnoucí špice, která letí nahoru, než z pohledu těch těžších částí, které odpadají dolů. Aktivuje mě to ke skoku vzhůru, být nalehnutý na tu špici zevnitř a tlačit ji nahoru, ukazují mi, jakou má vůle moc, je-li soustředěna do jednoho bodu. Stačí pořádně chtít a pořádně se do té touhy narvat... Cítím, jak mi pomůcka tráva tentokrát nesedne, štípe mě v plicích, sice říkají, že je to třeba, ale není to příjemné. "Jen pracuj!" povídá Roman a já si vzpomínám, že jsem ztratil nit, že jsem přeci byl u přijímacího obřadu. Vracím se do něj a průvodci říkají, že ty fantasmagorie, kterých už mám sám plné zuby, nechám definitivně za sebou, když vstoupím na onu universitu, ať si uvědomím, jaká to bude úleva, zbavit se jich navždy. V tuto chvíli vidím zřetelně, jak strašně naléhavě se z toho temna už potřebuji dostat, a jak univerzita je jasnou cestou VEN Z NĚJ. Ptají se mě, jestli se toho zabloudění, které mi právě předvedli, opravdu definitivně chci zbavit. Ve mně je to jasné. Ano, opravdu se toho chci zbavit, opravdu chci být čistý, svobodný, navrácený. Hlasuje pro to nadpoloviční většina mých subbytostí. A co s tou menšinou? Necháváme ji dole. Stoupáme, točí se hlava, halucinace, ztrácím orientaci, furt jsem to nepodepsal, potřebuju se tam vrátit, nenechat se odvát větrem a opravdu vejít, už nechci, aby mě ty větry strhávaly, a říkám: ANO, CHCI TAM A CELÝ. Rozebírají mě, zase budeme nějakou část nechávat dole. Vyplňuji vstupní dotazník, podepisuji podrobnosti. Prosím, aby pokud na mně něco drží vůlí, o níž nevím a nemohu ji ovlivnit, ať to ovlivní ono samo a pustí se. Vlny halucinací se mě snaží stáhnout ze schodiště, po kterém se snažím vzhůru. "Jsem ta špička" připomínám si s čím dál menší razancí. "Pořád ještě jsem ta špička." Vždycky mě něco odvane od ústředního programu a já si musím opět vzpomenout, proč tam jsem. Jsem tu proto, abych jako šipka letěl strmě vzhůru. "A co tomu brání? Už jsi mohl být nahoře!" ptá se Roman. Především mě samotného by zajímalo, co tomu brání, protože já to tentokrát nejsem, alespoň ne vědomě. Každou chvíli se ztratím a na ústřední paprsek zapomenu. Jsme u divného strašidelného rozhraní. Jakoby mi říkali: "Dál už nemůžeš jít se svým dechem, ten zde musíš odložit. A to tak, že vydechneš, už nenadechneš a – odletíš." Toho se bojím, to vím dřív, než dopověděli. Ano, ukazují mi, že tady je třeba zadržet dech do bezvědomí. To teď nedokážu, bojím se umírání při zadrženém dechu. Vždycky jsem věděl, že zadržet dech do bezvědomí je důležitou bránou, zkouškou, na kterou jsem nikdy neměl odvahu. VŽDYCKY JSEM VĚDĚL, ŽE TO NEJDE, ŽE TOUTO BRANOU NELZE PROJÍT ŽIVÝ. To je ta propast, do níž je třeba hupsnout. Dodávám si zoufalé odvahy... a už tam letím... jsem rozpouštěn... opojný proces rozkladu, závrať, vyprazdňuje se celé tělo a stává se průzračným, padám do hlubin, odevzdávám se tomu pádu, rozpouštím v sobě strach. Strach z udušení... z rozpadu... ego se hrozně bojí a zároveň já hrozně toužím dál a výš, teď je to fifty-fifty... "Strach z Boha, strach z osvícení!" povídá Roman, ale já tam mám holý strach z bolesti a ze smrti. Pro jistotu mi opět přináší lavór a říká, že by se mi nejvíc ulevilo, kdybych to své ego konečně vyblil. Nejsem proti, úplně klidně... v těle se to mele, ale nikomu se nikudy nikam nechce, ani z toho blití nic nebude. "Tohle známe, taky s tím bojujeme, to je přirozená součást výuky, vyblejt svý postrašený ego!" Zní to dobře, ale mně teď nejde ani to zvracení. Zase něco odhazuji do hlubin... "Dávej tomu směr!" "Ano, chci nahoru." "To musíš chtít doopravdy, ne říkat, že chceš nahoru a při tom chtít zůstat, kde jsi." "Chci doopravdy nahoru!" (Vždycky se někde halucinačně zapomenu.) "Člověče, ty máš menší ponor než posledně!" "Tam kam vidím, tam to pouštím. Nevím, kde to vázne, já to nijak vědomě nebrzdím!" "Nějak se v tom motáš, úplně ve tmě, zavolej Nadvědomí a zeptej se, co s tím!" "Tam jsou jenom nesmysly... symboly, prázdné cesty... "Zkusíme to popohnat hudbou." Roman pouští nějaké tibetské mísy a zvony. "Co Nadvědomí, už ho tam máš?" "Tam je nějaký maglajs." "Ty to vedeš, Honzo Honzo..." "Já nevím, proč to tak vázne!" "To není těžké pochopit, našel jsi něco v sobě, čeho sis nebyl stoprocentně vědom, jako v každém auditingu... Tyhle pocity jsou léčivé. Když ukazuješ směr, je léčivé všechno." Mistr se mi posmívá, nad ním se objevil vyšší Mistr a pravil "Tohohle nižšího mistra neber vážně!"... a teď se mi chechtají oba dva. Ptám se proč to nejde a oni říkají, že to nejde protože jsem slabý. Chybí mi sexuální energie. Chtěl jsem se vznést, ale nevznesl jsem se. Je mi to líto. Posledně to bylo všechno tak krásně srozumitelné a jasně vyrýsované, ale teď tu mám exemplární bordel. Někde tam váznu, ale nevidím kde, nevím co s tím. Ptám se nahoru CO S TÍM? a žádná kloudná odpověď nepřichází. Duchovní mindrák, prostě to nejde. "Člověče, už se to přenáší i na mě, jsem zničenej taky," povídá Roman. "To je mi moc líto." "Taková tíha!" "Viď! "Tělo jak z olova, mysl jak z betonu..." "Ty sorry, ale to já nedělám schválně! Já nevím odkud to přichází!" "Je to z tebe!" "Tak to bych si prosil, aby to ze mě vyšlo opravdu." "A to je taky význam této meditace." Všechno chci vypustit. Snažím se uvolňovat napětí, které se mi ve velkém množství hromadí v těle, snažím se být tou špicí. Ptám se Romana na radu, ten mě odkazuje na Mistra, ale tam se mnou opět nemluví ani rádio. Smutná lekce... "Ty sis myslel, že si budeš surfovat v Božském světě a při tom jsi svázaný se zemí takovejma kabelama!" Fakt se nikde nedržím vědomě, fakt ne! Jakoby se mnou vymetali odpady, výlevky, kanály... Roman povídá, že to je můj svět a já cítím nechuť – tenhle nevábný halucinační svět přeci ve mně nevyvolává žádné vědomé lpění. Mám pocit, že je už je to dost neproduktivní, a Roman taky praví, že už dostává pokyn, abychom končili. Na závěr mám dojem, jakoby mým prvním domácím úkolem bylo naučit se neustále ukazovat směr kam chci vlastně jít. Ke konci meditace se mi nějaké ukazování nahoru zcela rozpadlo. Proto jsem s tímto zadáním vnitřně srozuměn, chápu jeho užitečnost. Protože teď se mi ukazovátko pokaždé dostane do halucinačně-plazmatické hmoty, která úplně rozpustí jeho původní záměr. A tak mi ukazují, že to jsou první pustiny, kterými jest mi přejít. "Máš po zbytek života co dělat!" povídá Roman a dodává: "Ale to my taky." Připadám si tam jak ožralý. Nejsem spokojen s výkonem své hlavy, těžce mi to tam vázne. Chci se toho zbavit, chci tím projít skrz... Jan Havelka
|
