Dostal jsem výpověď – HURÁ!!!

Je to naprosto skvělé

Hned na úvod nutno přiznat, že už hodně let jsem se necítil tak dobře, jako teď, když jsem propuštěný z práce. Každodenní deprese zmizely, stejně jako únava ze života. Místo nich přišly pocity úlevy, svobody, a spousta tvořivé energie. Naše rodina na to možná vyhyne hlady, ale aspoň já budu umírat šťastný a svobodný.

Ale předcházela tomu pěkná depka

V APP jsem pracoval jako dokumentátor. Práce byla někdy docela zajímavá – dělal jsem vnitrofiremní noviny APP News a dokumentaci ke špičkovým informačním systémům. Dostával jsem pravidelný nadprůměrný plat a hlavně mohl pracovat doma, čehož jsem si velice považoval. Vlastně to bylo docela dobré koryto. A já k němu proto taky pěkně přilnul.

Že mě dřív nebo později vyhodí, mi bylo jasné už nejmíň rok. Mladí kluci po škole se učí dvakrát rychleji než já, pracují za polovinu peněz, mluví lépe anglicky... a APP, jako špičková IT firma, není žádný sociální ústav. Ke konci jsem dělal dokumentaci pro Informační systém katastru ČR, což byl náš poslední velký projekt, který potřeboval dokumentátora. Nebylo těžké odhadnout, že až tuto práci dodělám, ztratím jako zaměstnanec pro APP poslední zbytky přitažlivosti.

V rámci tvrdých pravidel se ke mně moji šéfové chovali korektně, nabídli mi několik možností k rekvalifikaci a na poslední chvíli i místo, po kterém jsem dřív hodně toužil – redakční dohled nad naším externím webem www.appg.com. Ale moje srdce už bylo celé bolavé od toho neustálého strachu. Na jednu stranu to bylo logické – má-li člověk doma dvouleté mimino a ženu na mateřské dovolené, naléhavě se ptá, jak je uživí, když ho vyhodí z práce. Na druhou stranu moje duše v té situaci vnímala jasný spirituální apel: „Bolí tě tvé ego, tvé lpění. Je na čase, abys s tím něco udělal TEĎ UŽ DOOPRAVDY.“ Kroutil jsem se pod každodenními prudkými bolestmi duše, které k tomuto moudru byly dobrou a názornou ilustrací. Ale naprosto jsem nebyl schopen s tím cokoliv udělat.

Musel jsem požádat o pomoc

V létě jsme jeli na rodinnou dovolenou s Modrou Alfou do Šubířova. Byla to naše první dovolená s Bobešem. Lektoři, Petr a Ernestina Velechovští, tam dávali přes poledne individuální konzultace, čehož jsem využil, a ve věci mého nezvladatelného existenčního strachu je požádal o pomoc. Když Petr nahlédl hlubiny mých duševních chorob, nabídl mi individuální psychoterapeutickou péči u něj v Liberci.

Byl jsem pak za Petrem v Liberci dvakrát, pokaždé několik dní, a absolvoval u něj řadu auditů. Poprvé se nestihlo dokončit nic, odjížděl jsem z Liberce s těžkým pocitem nedodělání. S dvouměsíčním odstupem jsem pak byl u Petra podruhé. Když jsem začínal mít dojem, že se ve mně snad konečně začalo něco uzdravovat, Petr ukončil terapii se slovy: „Víc už ti nikdo nedá. Dál už musíš sám“.

Odjížděl jsem do Prahy s velkým odhodláním hodně na sobě máknout a s nadějí, že tentokrát to snad už půjde, neboť Petr se tvářil, že mi tam cosi odblokoval. Nešlo. Po pár dnech se deprese vrátila s plnou silou. Jediné, co se změnilo, byť je to zcela absurdní, bylo mé odhodlání přijímat ji jako projev láskyplné Boží vůle.

Základní předpoklad regresí: příčiny současných potíží leží v minulosti

Petr mě v Liberci především auditoval, tedy dělal se mnou regresní terapii. Nejprve se soustřeďoval na můj dost hrůzný zážitek těsně po porodu. Přišel jsem na svět jako celistvá zdravá bytost, kosmický průzkumník, a těsně po narození jsem stihnul odeslat zprávu „našim“ že přistání se povedlo, jsem v pořádku a začínám plnit svou misi. Pokaždé mě překvapil kontrast – oproti tomu, jak jsem se cítil coby čerstvě narozené mimino, jsem dnes zuboženou troskou.

Příčina onoho zubožení se v regresi objevila chvíli po mém porodu. Ležel jsem už umytý, ošetřený a zabalený a koukal do stropu, zatímco doktoři zašívali spící mámu (narodil jsem se císařským řezem). Nade mnou se roztáčel rej zlověstných šedivých zlých sudiček, které mě – neschopného jakékoliv obrany – začaly cílevědomě mrzačit. Na jakési duchovní rovině mi tu vypíchly oko, tu vykloubily rameno, tu rozdrtily koleno či utrhly ledvinu. Tato slova jsou pouze volnou asociací na nepopsatelný pocit stavu totálního poškození, v němž jsem se ocitl po dokončení jejich díla, a v němž se v podstatě vynacházím dodnes. Ne že by mě fyzicky mučily, ony na mě spíš poslaly jakoby sérii prokletí, před nimiž není úniku. A já za padesát let svého dosavadního života moc dobře vím, co všechno bolavého z toho pak vyplynulo.

Petr se mnou tuto událost procházel v regresi nesčetněkrát, ale úlevy ani pochopení dosaženo nebylo. A tak jsme šli dále do minulosti, do okamžiku před mé početí, kdy se vytváří koncept mého současného života. Jsem ve stříbřitě šedém interiéru možná kosmické lodi, cítím pronikavou technologickou pokročilost, vím že jsem mezi svými, v prostoru kde všechno funguje. (Když si to uvědomím naplno, pláču v auditu steskem po tomto domově, neboť opět cítím kontrast s naším pozemským světem, kde nefunguje skoro nic.) Opět jsem celistvá zdravá bytost, člen týmu, plnícího na Zemi určité úkoly. Většina mých kolegů působí „z oběžné dráhy“, ale já jsem průzkumníkem, jehož úkolem je sestoupit na Zemi a podporovat tam technologický pokrok. Technologií se v tomto pojetí myslí především technologie ducha. Z hlediska tohoto kosmičtějšího konceptu je to moje práce, kterou mám rád, vím že je potřebná a že jsem pro ni dostatečně vybaven.

Celý dosavadní život jsem tohle nějakým způsobem věděl a pořád to nějak zkoušel. Krachuji na evidentní a nepřekročitelné skutečnosti: Na to, abych mohl druhým něco dát, jsem sám příliš poškozenou bytostí. Strávil jsem několik desítek let úsilím jakkoliv se vylepšit a výsledky jsou k pláči...

Takže má regresní vize tento koncept zajímavým způsobem košatí, ale nikterak nevysvětluje, KDE TO PROBOHA POŘÁD VÁZNE – PROČ SVÉ POSLÁNÍ STÁLE NEPLNÍM?

Někdy je třeba jít do minulosti dost daleko

Dvanácté století, klášter. Jsem mnich, nosím oděv s obrovskou kapucou přes hlavu, která mi sjednává dokonalé soukromí. Opět vnímám kontrast, neboť se opět cítím cítím být plně integrovanou nepoškozenou bytostí, ovšem tentokrát je pozoruhodné, že je to V POZEMSKÝCH PODMÍNKÁCH. Atmosféra v klášteře je nepopsatelná: svoboda, soukromí, vysoký stupeň odpoutání. My si tam především nepovídáme tak, jak je to zvykem dnes. Oslovit bližního proti jeho vůli bez zřejmého důvodu je nemyslitelné. Oslovením se vstupuje do privátního duchovního prostoru, který my se snažíme udržovat prázdný, čistý, svobodný a odpoutaný. Za tím účelem nosíme kápě, velké kapucy, optimálně nás oddělující od sebe navzájem.

Je to nevýslovně příjemné...

... tady to opět nestíhám dopsat, pokračování bude nejpozději do konce týdne...

Pokračování

Jan Havelka
29. 1. 2001