Dostal jsem výpověď II.

Poslední výspa evropské duchovnosti

Nad tímto nadpisem váhám, je hodně nadnesený. Ale naprosto přesně popisuje můj pocit z onoho kláštera. Takhle chutná normální nezdeformovaná duchovnost: svobodně, odpoutaně, průzračně, čistě, šťastně, funkčně, pravdivě, poctivě, úplně přirozeně a normálně.

Jsem v regresi a s velkým překvapením si uvědomuji, že jsem opravdu v Evropě a co víc – tento klášter je křesťanský. Naprosto se mi nechce tomu uvěřit, protože křesťanskou ideologii nemám rád. Kam mé znalosti sahají, byla role křesťanství v duchovních věcech odjakživa srovnatelná s rolí fašismu ve věcech rasových, či s rolí komunismu ve věcech byznysu: fráze o pokroku - o životě věčném a lásce boží - jenom zakrývají činnost jinak veskrze pustošivou. Duchovní křesťanské zmrzačení může vést až za hrob, a to doslova, jak obvykle vědí ti, kdo mají zkušenost s regresní terapií.

Takže ohledávám tu situaci, v níž jsem se ocitl, dost nevěřícně. Ano jsem skutečně v křesťanském klášteře, 12. století, asi Francie. Atmosféra je především duchovně nesmírně pohodlná. Žijeme hodně skromně, ale cítíme se úžasně. Dost se to podobá atmosféře v "stříbřité kosmické lodi v bardu". Celý den pracujeme v pomalém tempu, každý sám za sebe, v nádherném meditativním rozpoložení. Askeze se nedělá pro askezi, ale pro nevýslovně sladké odpoutání, pro rozvíjení nezávislosti na pozemských okolnostech. Nemohu říci, že bych tam měl nějaké osobní přátele. Cítím se obklopen a chráněn celým společenstvím tak, jako bych byl v úlu, bezpečném a nade vše milovaném.

A jak už to v regresi bývá, začíná se rozvíjet děj. Scházíme se v kapli, kam nás svolává náš představený. Má pro nás zprávu: Bůh se rozhodl náš mnišský řád definitivně ukončit. Papežští křižáci se blíží.

Je to úžasný chlap, plný svobody. Miluji ho z celého srdce. Říká to s plnou vahou a zároveň beze stínu strachu či nesouhlasu. Naprosto odevzdaný, dokonale odpoutaný, úplně z něj čiší, jak je trvale "jednou nohou na druhém břehu".

Náš klášter je v těžké nemilosti. "Šli jsme moc dlouho vzhůru, zatímco církev svatá už dávno nabrala jiný kurs". Věděli jsme to odjakživa. Teoreticky jsme měli tři možnosti: bránit se, přizpůsobit se, nebo odevzdat se. Jenže ty první dvě možnosti v praxi nepřicházejí do úvahy. Takže situace spěje ke svému přirozenému rozuzlení – náš klášter, můj milovaný úl, bude ve jménu lásky boží zničen křižáckým vojskem. Jsme přeci křesťanský kontinent.

Představený k nám hovoří velmi láskyplně, situace má vůni dobrodružství. Čeká nás další duchovní cvičení, tentokrát opravdu dost dobrodružné. Křižáci nás přišli pobít. Posílá je papež. Ale ve skutečnosti je posílá náš milovaný Pán, který nás uznal za hodny podstoupit tuto "zkoušku svobody". Nebudeme klást žádný odpor, ani mentální. Skrze křižácké meče se nás bude dotýkat láskyplný prst našeho milovaného Pána a my budeme jeho dotek přijímat tak, jakoby nám jím žehnal, s láskou, pokorou a vděčností. Svou nádhernou řeč končí slovy: "Držím vám všem palce. Sejdeme se v nebi."

Zánik posledního úlu

Do kaple vbíhají křižáci s tasenými meči. Jsou opilí, před útokem byli podrobeni nějakému tomu obvyklému vojenskému vymývání mozků, kde jim vysvětlili, jaké strašlivé nebezpečí pro církev svatou se skrývá v tomto klášteře, o to nebezpečnější, že se maskuje zdáním svatosti. Aby tomuto nebezpečí čelili lépe, dostali před útokem napít. Generálové asi věděli, že je čeká nestandardní práce.

Vojáci do nás s vervou vrážejí své meče. Mnichové si odhalili hrdla, kapucy máme odklopené na zádech. Přítomnost Pána je téměř hmatatelná. Mnichové padají k zemi zaliti krví úplně mlčky. I já nastavuji krk, mám trochu obavu, jestli to dokážu – a jo, beze strachu a s vděkem přijímám láskyplný dotek žehnajícího prstu mého milovaného Pána. Vůbec necítím bolest, krkem mi projede vlna vánku, ani přesně nepostřehnu okamžik odchodu z těla, už jsem venku, v zářící atmosféře vítězného přijetí dokonalé boží vůle.

Stoupám ke stropu, vidím celou situaci jedním pohledem. Dvě trochu odlišná vojska si tady pořádají dvě trochu odlišná cvičení – a v dokonalé souhře. Křižáci, kteří se brodí v krvi a dobíjejí poslední mnichy, své cvičení zvládli. My, kteří stoupáme vzhůru, jsme své cvičení zvládli také. Sláva Pánu!

Nanávist

Pohled od stropu kaple je strašlivý. Dole je plno mrtvol, krve a opilých křižáků. Můj milovaný úl je definitivně zničen. To hnusné, zlé, šílené, temné křesťanství systematicky duchovně kastruje celou Evropu a není síly, která by mu v tom zabránila. Ta zrůdná ideologie, dovolávající se samotného Boha, zneužívá lidské touhy po dobru ke svým veskrze odporným cílům. Tuším, že ofenzíva křesťanství bude historicky úspěšná. Ovládne to tady na neuvěřitelně dlouhou dobu a veškerou duchovnost navždy vyplení i s kořeny. Nikdy nesmím zapomenout co je křesťanství doopravdy. Nikdy nesmím zapomenout na tenhle pohled. Nikdy se k nim nesmím dát, NIKDY, NIKDY, NIKDY!

Nezvládl jsem své cvičení. Mnichové už jsou pryč, všichni odešli do nebe. Mě má nenávist spolehlivě stáhla dolů. Od té doby jsem už nikdy – po mnoho set let – nebyl tady na Zemi celistvou bytostí.

Boží vůle

Petr se mnou tuhle událost procházel v regresi mnohokrát, až jsem začal být schopen zřetelného náhledu, že tou nenávistí ubližuju jedině sobě. Pak mě poslal ven s "domácím úkolem" ujasnit si, co pro mě znamená Boží vůle.

Měl jsem na to několik hodin. Chodit po lese se mi nechtělo, foukal tam ledový vítr. Tak jsem jel do města a našel si tam čajovnu, ve které jsem byl v tom poledním čase úplně sám. Dvě hodiny jsem tam seděl u čaje a svíčky a soustředěně se snažil ujasnit si, co pro mě znamená Boží vůle.

Když jsem se odpoledne vrátil k Petrovi, řekl jsem mu, že jsem domácí úkol nedokázal splnit. Povědět něco smysluplného o Boží vůli mi připadá asi stejně proveditelné, jako uchopit do rukou oblaka plující po obloze.

Pak jsme si o tom celé odpoledne povídali. Petr mi při tom nasuploval otcovskou roli, nebo já jsem si ho do té role posadil sám. Jakoby mi tak zaplnil mezeru, jíž jsem si před tím ani nebyl vědom: Můj otec mi nikdy neporadil nic, co by opravdu fungovalo.

Nic zázračného se nestalo. Petr mi vyprávěl o konceptu Boží vůle, kterou se vyplatí hledat a s kterou se vyplatí harmonizovat svůj život, neboť ona reprezentuje tah k optimálnímu řešení. Vyptával se mě na pochybnosti a pokoušel se mi je rozptýlit. Věděl jsem, že má pravdu, a tušil jsem, že tato pravda je možná aplikovatelná i na mě. Když si mohl být jistý, že jsem možná opravdu trochu porozuměl, řekl mi: "Realita funguje".

Funguje?

Dostal jsem tip na "povinnou četbu" a odjel do Prahy. Snažil jsem se pak ze všech sil volat svého Pána a konzultovat s ním pokud možno předem pokud možno všechny své kroky. Po pár dnech na mě sedla deprese jak z praku. Snažil jsem se ji přijímat jako láskyplný dar od svého Pána, neboť už jsem věděl, že jím opravdu je.

Nicméně můj existenční strach se stupňoval, neboť vyhazov z APP se evidentně blížil. Ze všech sil jsem se snažil vnímat v něm Boží vůli, což mělo jediný výsledek – začal jsem se na ten vyhazov těšit, i když hlavně z naděje, že ať se pak bude dít cokoliv hrozného, určitě už nebudu zažívat právě onen strach z vyhazovu, protože ten je fakt zlý.

Jednoho dne, v takové celkem ještě mírné depresi, jakoby mi můj Pán řekl: "Dnes je nejhorší den. Už nikdy ti nebude takhle zle." Nerozuměl jsem tomu, protože tak hrozné to v tu chvíli zas nebylo.

Možná fakt funguje

Pár týdnů nato rychle selhaly všechny mé pokusy udržet se ve firmě a můj šéf mi po telefonu nabídl variantu "výpověď dohodou ke konci roku plus předem dohodnuté odstupné formou mimořádné odměny". Pocítil jsem v tom žehnající prst svého Pána a okamžitě nabídku přijal. V ten moment jako bych se stal celistvější bytostí.

Od té doby žiju většinu času v mírné či prudké euforii. Můj Pán mě přenesl přes práh zaměstnaneckého poměru v hedvábné milující náruči a umetl mi cestičku takovým způsobem, že doteď nevěřícně hledám, co jsem to přehlédl (podle Murphyho zákona: "jestliže vše funguje, pravděpodobně jsi něco přehlédl"). I lidé se ke mě začali chovat vstřícněji, ale já si ze všeho nejvíc cením nepřehlédnutelné láskyplné vstřícnosti svého Pána, který mě – naprosto toho nehodného – jakoby vyznamenává svou přízní.

(Pokračování příště)

Jan Havelka
3. 3. 2001