Channeling a já – jak to bylo dál

Začátek roku 2001 mě zastihl v mizerném stavu – všechny příjemné stavy vědomí naprosto zmizely, zůstala jen čirá únava a deprese. To, co jsem viděla a slyšela kolem sebe, už nemohlo mít nic společného s realitou. Bála jsem se, neustále a úplně všeho. Už jsem nemohla pořádně ani jíst, ani spát. Všichni byli daleko – a já už skupince ani moc nedůvěřovala. Stejně by mě jen uklidnili, že je to nutné, že nikdy nedostanu víc, než unesu, a že mám, co zasloužím. Po týdnu bdění a téměř bez jídla jsem najednou věděla, že to nezvládnu. Že umřu. Brzy.

Poté, co jsem si to uvědomila, jsem se rozhodla zabít se sama, nechtěla jsem to utrpení prodlužovat. Další den už bych beztak nedošla do školy. Udělala bych to, kdyby mi uprostřed příprav nezavolal Mirek, můj tehdejší přítel. Telefon jsem zvedla, což mi zcela jistě zachránilo život – donutil mě slíbit, že se nezabiju. Nikdy. V tom případě zbývala jediná možnost. Nejprve, co nejdřív usnout. A poté, s mystikou skončit...

...v tomto rozhodnutí jsem mnohokrát zakolísala. Ještě rok mě pronásledovaly záchvaty halucinací, sebevražedné deprese, divná noční setkání a všudypřítomný strach. Navíc mě nechtěli pustit. Ani skupinka, ani mé představy, svět, který jsem kolem sebe vystavěla. Roky ve skupince ze mě udělaly trosku. Ztratila jsem kontakt s vnějším světem. (A takřka jsem ho neměla čím nahradit, což mi situaci značně ztěžovalo.) Strašně jsem se zhoršila ve škole. Ztratila jsem schopnost soustředit se. Zhoršila se mi paměť. Přestala jsem dělat pokroky v go. Nečetla jsem, ztratila jsem zájem o dění kolem sebe. Ještě dlouho jsem nemohla zajít do čajovny nebo pustit si relaxační hudbu bez rizika, že nejbližších pár hodin strávím v jiném světě. Uzdravování trvalo dlouho a trvá dodnes, byť to nejhorší už mám snad za sebou. A nebýt mého přítele Mariana, který mě držel za ruku ve chvílích, kdy jsem se bála úplně nejvíc, asi bych to nedokázala vůbec. Postupně jsem také začala nahlížet, jaké bláboly jsem považovala za realitu.

Ale proč a jak se to vlastně všechno stalo? Když mi bylo patnáct, v květnu 1999, jsem napsala do jednoho diskusního fóra. Nějak jsem si nevěděla rady se svou schopností, s kterou si nevím rady dodnes. Vidím aury, stejně jako zemi a nebe a lidi. A právě jsem si začala uvědomovat, že ostatní nic takového neznají a jsem s tím sama.

Tehdy si mě Roman přitáhl drápkem a už nepustil. Tedy, nejprve jsem si psala s Petrem, jehož mejlíky byly velmi sympatické. Moje mejlová adresa šla od něj rychle dál, a tak se mi najednou ozval Roman. Tehdy jsem se hodně zajímala o buddhismus, takže jeho první mejlík zněl takto:

Datum: 1. června 1999 12:58 tva hmpg se mi moc libila, zejmena Tvuj vztah k budhismu. Neco Ti posilam, kdyz tak odepis. V Liberci jsou dva, ktere jsme channeling naucili... Zdravi Te Roman a zbytek skupiny

A bylo to. Roman mi poté začal vysvětlovat, jak mi jeho technika pomůže rozumět buddhismu. (Slovo channeling jsem zde viděla poprvé.) Zavalil mě spoustou textů, nejprve takových, v kterých se dal snadno najít smysl. Navíc se mi rychle vlichotil:

Datum: 1. června 1999 14:25 Jo, tvoji adresu mi dal Milos, moje prava ruka (23 let). Ten ji asi dostal od Yoda. Jeho i par dalsich zajimavych lidi jsme sehnali na netu. Je to dost tezke, takovych jako ty je jeden z 50 000.

Věděl o mě jen to málo, co si mohl přečíst na mé tehdejší celkem stručné webové stránce. Já ovšem byla velmi nalomená věřit na nadpřirozené schopnosti. To, že mu božské síly nikdy neřekly nic, co by se dalo jakkoliv ověřit, jsem nemohla vědět. A tak jsem ho začínala brát vážně. Postupně sice začínal plácat čím dál větší nesmysly, ale to jsem tehdy neviděla. Ještě snad ten samý den mi zavolal, po telefonu mě zhypnotizoval a naučil „komunikovat“. Moje hypnabilita je snad bezbřehá, vidím, slyším, cítím v ní úplně cokoliv. Můžu v ní prožít peklo nebo orgasmus. Průšvih ovšem nastává, když se ty sugesce dostanou do bdělého vědomí. Co by ovšem Roman pro šíření svého světonázoru neudělal...

Skupinka používá dost specifický jazyk divných pojmů a ještě divnějších čísel. Normální člověk tomu nerozumí. A když je mu dovoleno porozumět, už nezjistí, že to, co je za slovy skryto, jsou jen nakupené výmysly. Už si je ve změněném stavu vědomí prožil, a věří jim. Není mnoho lidí, kteří se dají zhypnotizovat tak snadno. Proto má skupinka tak málo „zasvěcenců“.

Roman měl ještě jednu zbraň. Řekl mi, že jsem v minulém životě byla velekněz u Toltéků nebo Olméků (zaměňoval to, ale tehdy mi to nějak nepřišlo – sám si tu lež nepamatoval přesně) a teď musím pykat za svou magii, kterou jsem zahubila tisíce lidí. Čímž pak vysvětloval veškeré mé další obludné stavy.

Samozřejmě jsem občas nad něčím zapochybovala. Miloš nebo Roman (dnes mi přijde, že Miloš je jen loutkou v rukách Romana, které je lichoceno a lichocením se u ní dosáhne všeho) mi vysvětlili, že rozum nesmím brát vážně, ba naopak, nemám se jím řídit. Prý je omezený a blokuje cestu do vyšších dimenzí. Mám spoléhat na intuici. Stalo se. škoda, že jsem si včas neuvědomila, že i toto nesouhlasí. Celé učení skupinky bylo racionalizováno, vše mělo nějaký pseudodůvod. Občas neuvěřitelný. Až tehdy přislo: „vykašli se na rozum“. Procenta, hierarchie, exaktnost, zmatek... ale byla jsem v tom doma velmi rychle.

Dost typické bylo, že Roman učení ostatních duchovních uskupení šíleně odsuzoval. Razil pro ně termín „duchovní romantici“. Kdo nedělal mystiku tak, jako on, nestál za nic. Regresní terapie, Modrá Alfa, i ten můj zen... vše byla „pomalé“ a k smíchu.

Přitom teď vidím, jak je učení ostatních skupinek podobné – stačí se trochu po nich na netu porozhlédnout. V podstatě se lišilo jen v detailech, ale právě kvůli těm detailům s nimi nesouhlasil. (Možno srovnat plky na mystika.mysteria.cz s čímkoliv jiným.)

Velmi rychle jsem se naučila magicky myslet. vše byl zásah božských sil, nemoc, náhodné setkání, sen, vše mělo svůj význam, kterým si Roman byl většinou naprosto jistý. Svého času mi tvrdil, že nevinný nápis v tibetštině na mé stránce je jakýsi ohavný magický symbol. I to jsem mu odkývala. Důvěřovala jsem.

Často jsme prorokovali. Když se něco splnilo (byť třeba jen velmi přibližně), naše sebedůvěra a víra v božské síly prudce vzrostla. A když ne, tak nás prostě božské síly jen zkoušely. Skupinka tak účinně omezovala nesoulad se skutečností. Navíc, božské síly nám odpověděly na cokoliv, co se nedalo ověřit. Ovšem konkrétní odpověď jsem nedostala nikdy. Brzy jsem myslela stejným způsobem, takže jsem s Romanem do sporu nedostala. A když, tak jsem přijala jeho stanovisko – on a Miloš přece byli velcí inspektoři a všechno věděli nejlíp.

Později jsem se s nimi snažila diskutovat. S pseudoargumenty, které předkládají, je ovšem diskuze nemožná. člověk, který ví vše nejlíp, je neprůstřelný.

Takže jsme v podstatě všichni měli podobné halucinace, podobné zážitky, byť ty mé byly pod vlivem Romanovy sugesce nejtemnější.

Až když jsem se rozhodla skončit, prožila jsem si, že se nemusí stát, co Roman s Milošem řeknou. že jsou to úplně obyčejní lidé plní své pýchy a ega, o kterém tvrdí, že už ho skoro ani nemají. Že veškěré jejich učení je naprosto neověřitelné. Že podobných učení existuje spousta, liší se od sebe a není jediného důvodu, aby se zrovna oni nemýlili.

To, co říkají, nelze vyvrátit. Všechno je práce božských sil, pro všechno mají vysvětlení. Lze jen jedno jediné – nevěřit tomu. To, čemu věří, má hlavu a patu zhruba stejně, jako jakékoliv jiné náboženství. Tato nesmyslnost je jen mnohem lépe zastírána.

Pokud uvěříme, cesta zpátky je velmi obtížná. Ostatně Roman mi říkal celé roky, že není cesty zpátky, že už mě změnily (božské síly). Tato sugesce se ukázala být snad tou nejtrvanlivější.

Strašně moc si přeju, aby si už nikdo nemusel projít podobným peklíčkem – jak ve skupince, tak při jejím opouštění. Dnes mi přijde téměř neuvěřitelné, že jsem to dokázala, několikrát to viselo vysloveně na vlásku. Ale můj Bůh, je-li jaký, mě chránil do poslední chvíle. Možná i to je důkaz toho, že skupinka má s duchovnem společného jen velmi málo.

Navíc, mám pocit, že postupně degeneruje. Když se podíváme, co Roman an své stránce doporučuje jako velmi duchovní servery, bude nám nad tím rozum stát. Stránka Mystika Maxe, který nám prozradí naše šťastná čísla je typickým příkladem.

Roman a Miloš jsou blázni už dlouho – ale jejich onemocnění je zřejmě progresivní. Už naprosto ztratili rozlišovací schopnost.

Díky Bohu, že už si nemusím prožít, kam to povede...

PS

Myslela jsem, že už jsem své deprese nechala za sebou. Ale poté, co jsem se začala přehrabovat ve své minulosti a napsala tento text, začínají se ty pocity a vize zase vracet... nevím, jestli mě to někdy opustí. Ale stále tomu věřím.

Anička

(17. 7. 2002)